Článek
Na samém konci Prahy, v Bohnicích, najdeme starý bohnický hřbitov, kterému se přezdívá hřbitov bláznů. Je popisován jako místo, kam se pohřbívali chovanci nedaleké psychiatrické léčebny, tedy blázni, ale spočinuli tam i vojáci z 1. světové války a dokonce i choromyslní až z Itálie, kteří sem byli právě během 1. světové války odvezeni. Má tu být na 4 100 hrobů a údajně je zde pohřbený i strůjce a vykonavatel sarajevského atentátu Gavrilo Principe. Hřbitov, který je dnes zpustlý, je prezentován i jako místo s největším výskytem negativní energie.
Ke hřbitovu jsem při první své cestě na začátku května roku 2014 dojela ulicí U Drahaně, která se posléze změnila v blátivou cestu. Po levici chatičky zahrádkářské osady a po pravici pole s řepkou. A na konci té cesty „trnité“ prostranství a zamřížovaná brána. Na prostranství se dalo zaparkovat. Strašlivá zima, to je prvotní dojem, když jsem vystoupila z auta. Zima, která nepříjemně zalézá pod kůži, i když je začátek května. Už samotná vstupní zamřížovaná brána s křížem umístěným v horní části a s dvěma malými postranními brankami působí pochmurně. Cesta za ní vede do zarostlého hřbitova. Turistická cesta je tu značena modře a prochází Bohnickým údolím až k Vltavě. Já se ale soustřeďuji na hřbitov. Dovnitř se nedostanu, brána je zavřená. Došla jsem k místu, kde jsou za zdí ruiny kaple. Díky stromům jsou teď špatně viditelné, lepší by to bylo na podzim, až bude ze stromů opadané listí. Pořídila jsem fotografii a jdu dál. Pokusím se hřbitov obejít dokola. Chci se podívat na fotografii, kterou jsem pořídila, ale fotoaparát mi hlásá, že karta je prázdná, tudíž žádná fotografie vyfocena nebyla. To není možné, napadne mě okamžitě, vždyť jsem přece fotila tu rozpadlou kapli, tím si jsem víc než jistá. A přesto nic! Žádná fotka! Opravdu divné místo. Že by ty zkazky o místu s negativní energií měly pravdu? Poblíž západní zdi stojí vysoký pomník porostlý břečťanem. Vlastně všechno je tu porostlé břečťanem, zdi i stromy. Pomník s křížem vyfotím a pro jistotu fotku hned zkontroluji, tentokrát se povedla. O pár metrů dál najdu ve zdi malá zamřížovaná dvířka, která se nacházejí přesně naproti bráně, a jsou opět zavřená. Hlavní cesta uvnitř hřbitova je rozbahněná a opět částečně porostlá břečťanem. Bohem zapomenuté místo. Ponuré, melancholické, jako úplně v jiném světě. Jako když se přejde přes bludný kořen a ocitnete se v jiné dimenzi. Vracím se zpátky a znovu se pokouším vyfotit rozpadlou kapli. Podaří se. Dokonce dvakrát. Ale díky listí na stromech toho není moc vidět. Je to tu takové tísnivé a navíc, ta strašlivá zima. Mám pocit, že jsem byla jako by někde „navždy a daleko“. Nemůžu ale říct, jestli jsem tam vnímala negativní nebo pozitivní energii. Z hlavy mi jen nejde ta první fotka. Jsem si naprosto jistá, že jsem ji vyfotila a přesto byla karta prázdná. A pak ještě jedna věc. Večer v televizi ve zprávách byla zmínka o nevyřešené vraždě Otýlie Vranské, jejíž případ je i archivován v Muzeu Policie ČR na Karlově. Vrahem se prý ukazuje být jistý Pavlíček, který se léčil na psychiatrii v Bohnicích a je pohřbený na Bohnickém hřbitově. V reportáži pak Bohnický hřbitov ukazovali, zamřížovanou bránu, cestu za ní, ruiny kaple. Kdyby to bylo kterýkoliv jiný den, ale zrovna dneska, když jsem tam byla. Z takových souvislostí a náhod někdy až mrazí. A pak, že nejsou věci mezi nebem a zemí.
Nedalo mi to spát a o nějaký ten rok později jsem se tam vypravila opět. Bylo to v létě a k mému úžasu je jedna z postranních branek vedle hlavní zamřížované brány, otevřená, jako by mě přímo lákala, pojď dál. A tak jsem neváhala a vešla. Díky stromům a všudypřítomnému břečťanu sem slunce skoro neproniká. Hřbitov vypadá o poznání udržovaněji, protože se o něj začal starat místní rodák Jiří Vítek. Hlavní cesta a pak postranní cestičky. Naproti hlavní zamřížované bráně je malá branka, která je zavřená. Vlevo jsou pak hroby, které tu údajně vznikly jako první. V rohu je obelisk se symboly alfy a omegy a zde se má údajně nacházet místo s negativní energií. Nepociťuji tu ale nic. Zamířila jsem i ke zřícené kapli, kde se údajně konaly satanské mše. Na zemi je tu pár vyhořelých svíček, dolů do sklepa vede nezakrytá díra, takže je nutné dávat pozor, ale jinak tu není nic. Kromě mě na hřbitově nikdo není. Po cestičkách procházím opatrně, protože nelze odhadnout, zda nejsou mezi břečťanem díry, kam bych mohla propadnout. Zvláštní pocit jsem měla jen u té malé branky na opačné straně hřbitova. Část hřbitova kolem ní, severním směrem, působí hodně odlehle, a tak nějak nepřátelsky, jako bych tu cítila něco jako varování, sem nevstupuj. Ani mě to tam neláká, právě z důvodu, abych se někam nepropadla. Pořídila jsem tu několik fotografií a všechny vyšly. Prošla jsem si to tady, ale nedokážu říct, že to, že bylo otevřeno, byla náhoda, nebo je hřbitov přes den již zpřístupněný. Když jsem pak prošla brankou zase ven, dopadá na prostranství hřejivé slunce a mně to opět připomíná rozhraní dvou světů, pomyslnou neviditelnou čáru.
Bohnický hřbitov bláznů je zvláštní místo a musím přiznat, že jsem tu vnímala něco nepopsatelného, co bych přirovnala k varování. Zda to tak skutečně je, nebo se to dělo jenom mně, nevím. Kdo se chce bát a vyzkoušet, jaké to na hřbitově bláznů je, ať se tam vypraví. Hlavně ale, aby bylo otevřeno. Případně se na hřbitov již pořádají komentované prohlídky, jejichž termíny lze vyhledat na internetu www.bohnickyhrbitov.cz.
Zdroje k historii:
