Článek
Rumunsko má většina z nás spojené s Transylvánií, krvelačným hrabětem Drákulou nebo Ceauşescovým režimem socialistické éry. Někteří si jej možná pamatují i z prázdninových cest k Černému moři do tamějších letovisek Mangalia nebo Constanta, v jejíž blízkosti najdeme asi nejznámější rumunskou pláž Mamaia. Málokoho by napadlo, že v široké deltě Dunaje poblíž města Tulcea, se nachází tak říkajíc „bohem zapomenuté místo“ jménem Tichileşti. Místo, které je dokonale izolované od okolního světa, protože tam nevede téměř žádná cesta. Jen úzká odbočka ze silnice E87. Vlastně ani není žádný důvod tam jet. V tom místě jako by se zastavil čas. Není tam vlastně nic, kromě leprosária. Posledního leprosária v Evropě. A setkání se smrtí, která je tu přímo hmatatelná, neustojí každý.
Lepra, která je též známá jako malomocenství nebo Hansenova nemoc, je infekčním onemocněním, které způsobuje bakterie Mycobacterium leprae. Ta má tendenci napadat periferní nervy, kůži a sliznice. Nepřenáší se dotykem, ale vzduchem. Nejnáchylnější k nakažení jsou děti, které oproti dospělým, ještě nemají dostatečně vyvinutý imunitní systém. Slovo lepra pochází z řečtiny a označuje chorobu, při níž se loupe kůže. O malomocenství se lze dočíst už v Bibli. Snad nejstarší známky vykazující onemocnění leprou sahají až do 4. tisíciletí př. n. Ve starověku se vyskytovala například v Egyptě, v Číně nebo v Indii. Do Evropy byla pravděpodobně zavlečena v dobách křižáckých výprav z Blízkého východu. Lepru považovali lidé za boží trest a ti, kdo jí byli postiženi, byli izolovaní v tzv. leprosáriích. Nemoc většinou probíhá bez příznaků. Prudce nakažlivou je kožní forma, která vytváří vředy, napadá Schwannovy buňky a makrofágy v periferní nervové soustavě, ničí lidský imunitní systém a způsobuje znetvořeniny a deformace obličeje a končetin. Poničené části tkáně pak doslova odpadávají. Původce nákazy objevil v roce 1869 norský mikrobiolog Gerhard Armauer Hansen, a proto se lepře také někdy přezdívá Hansenova nemoc. Lepra se v dnešní době vyskytuje zejména již jen v Latinské Americe, ve střední Africe a jihovýchodní Asii. S ojedinělými případy se ale můžeme setkat i v Evropě, třeba ve Španělsku a pak v Rumunsku, kde by se její výskyt dal vysledovat minimálně padesát let zpátky. Ceauşescův režim ale malomocenství striktně popíral a tajil. Nemoc se dnes léčí specifickými antibiotiky. Léčba je ale dlouhodobá a může trvat i několik let.
Leprou například trpěl i jeruzalémský král Balduin IV., kterému se kvůli tomu přezdívalo Balduin IV. Malomocný. Nemoc jej postihla již v dětství a bylo jasné, že z toho důvodu nebude dlouho žít. Jeho vychovatelem byl Vilém, arciděkan z Tyru, který sepsal slavnou kroniku, a Balduin byl jeho nadaným a učenlivým žákem. Když 11. července 1174 zemřel náhle na úplavici král Almerich I., Balduinův otec, byl o čtyři dny později, 15. července 1174, na velkém shromáždění církevních hodnostářů v Chrámu Božího hrobu, Balduin slavnostně korunován na jeruzalémského krále jako Balduin IV. A tak i přes svou nemoc nastoupil na trůn. Bylo však jasné, že nemůže kvůli svému věku i nemoci vládnout sám. To vše se dělo v časech nejen svárů křesťanů s muslimy, ale i příbuzenských bojů o moc a vládu nad Jeruzalémem. Balduin se skutečně nedožil vysokého věku. Sužován leprou zemřel v nedožitých 25 letech v březnu roku 1185. Nešťastného krále, který kvůli rozpadající se kůži na obličeji nosil specifickou masku, bylo možné vidět ve velkofilmu režiséra Ridleyho Scotta z roku 2005 „Království nebeské“.
Malomocní byli nejen ze strachu z nákazy, ale i kvůli svému znetvoření způsobenému touto nemocí, izolováni v tzv. leprosáriích. To byla od středověku místa, kam se nakažení leprou umisťovali, aby byli odděleni od zbytku obyvatelstva a zabránilo se tak dalšímu šíření nemoci.
Zřizování prvních leprosárií se dělo na základě usnesení na koncilu v Lyonu v roce 583. Nejstarší leprosária pak vznikla v Metách, Verdunu a Maastrichtu. Od 12. století měla tato zařízení i svou vlastní kapli nebo kostel a vlastního kněze. Tzv. lateránský koncil, který se konal v roce 1179 položil základy pro zřízení péče o malomocné. Lepra se rozmáhala hlavně v dobách středověku a za nákazou mnohdy stály špatné hygienické podmínky, které vedly k šíření infekčních chorob. Leprosária tak byla často měněna na špitály, které sloužily chudším vrstvám jako hospic.
Na samém počátku své existence měla leprosária podobu izolovaných dřevěných bud. Během novověku se pak tato zařízení zakládala buď na odlehlých místech, nebo naopak na křižovatce poutních cest, aby nemocní odkázaní pouze na milodary, měli lepší možnost žebrání. Péči o malomocné měla na starost církev, která jim zajišťovala obživu a oblečení. Nemocní museli nosit zvláštní oděv, často doplněný rohy, rolničkami nebo chrastítky, aby byli na dálku rozpoznatelní, a ostatní se jim zavčasu mohli vyhnout.
Vůbec posledním leprosáriem v Evropě, je rumunské Tichilești, izolované mimo dosah moderní civilizace, situované do klidného údolí delty Dunaje. Místo, jako z jiného časoprostoru. Tichilești je formálně vedeno jako nemocnice, ale v podstatě jde o malou vesnici v místech, kde se postižení malomocenstvím shromažďovali již od nepaměti.
V malé osadě nebylo původně nic než klášter, který podle legendy založila šlechtična z knížecího rodu Cantacuzino, která se leprou sama nakazila. Kolonie malomocných zde vznikla v roce 1875. Jednalo se o místo, které bylo skryto před civilizací, a tím se vlastně dařil i záměr, držet nemocné z dosahu ostatních. Rok 1918 se stal pro některé malomocné zdejšího leprosária osudným. Byli odtud odvezeni do vzdáleného města Largeanca, kde byli posléze zabiti a jejich těla byla spálena. Až rok 1926 znamenal, že se v Tichilești začne snad blýskat na lepší časy. Společně s malomocnými zde žil po tři týdny jistý novinář, který o životě a podmínkách v leprosáriu podal zprávu „do světa“. A díky této medializaci se začaly podmínky v kolonii malomocných zlepšovat. Pro nemocné byly v roce 1928 vybudovány domky, které se v Tichileşti nacházejí dodnes. Jsou nabílené vápnem, rozestavěné ve stínu rozlehlých korun stromů a pro zdejší pacienty představují domov.
O tom, že malomocní byli vždy na samém okraji společnosti, nechtění a trpění, svědčí rozhodnutí tehdejší rumunské vlády z roku 1932, která zdejším izolovaným pacientům přestala posílat peníze na jídlo. Tehdy se pětadvacet malomocných vypravilo do města, kde žádalo o potraviny. Bylo ale nekompromisně eskortováno zpět s pomocí armády. Nemocné leprou do Tichileşti posílaly úřady. Tyto jedince prohlašovali za mrtvé, aby po nich nezůstala žádná stopa a jejich rodiny a příbuzní po nich víc nepátrali. Ti, kteří nepřišli sami, byli přivezeni četníky. Socialistický režim existenci leprosária nepřipouštěl. A to hned z několika důvodů. Hlavním důvodem byl ten zdravotní, tedy nešíření nemoci, ale byla tu i společenská stránka věci. Ceauşescův režim budující socialismus a směrující zemi ke světlým zítřkům, nemohl připustit, že by v Rumunsku mohli žít malomocní lidé. Místo bylo tajné, zapovězené, a malomocní, kteří sem byli odesláni, měli spíše status vězňů než nemocných. Tichileşti bylo hlídané a nesměl je nikdo opustit. A tak se o tajemném leprosáriu v deltě Dunaje vlastně vůbec nic nevědělo. Nikdo, tedy ani lidé ani úřady, se o osud nemocných nestaral. Postižení byli do leprosária toliko dovezeni a následně ponecháni svému osudu bez zvláštní pomoci. V Tichileşti doslova živořili v nevyhovujících podmínkách. Armádní ostraha leprosária byla zrušena až s pádem socialistického režimu v roce 1991. Do toho roku zde panovaly naprosto nevyhovující sociální podmínky. Nemocní třeba vůbec neznali splachovací záchod, a o základních návycích hygieny se jim mohlo jenom zdát. Místo aut zajížděl do osady pouze koňský povoz. Úplný obrat v péči o zdejší nemocné, znamenal začátek milénia, a to hlavně díky návštěvě novinářů a pak i dotacím z Evropské unie. Došlo k instalaci některých zařízení, která postiženým leprou pomohly okamžitě zlepšit kvalitu života.
Od té doby se mnohé změnilo, i když nemocní postupně umírají. Noví pacienti sem naštěstí již nepřicházejí. Navíc, naprostá většina malomocných, kteří se v Tichilești ocitla, pocházela z Dunajské delty. Podle dostupných statistik, zde v roce 1930 bylo internováno zhruba 200 nemocných. Poslední nakažený sem pak přišel v roce 1981, tedy ještě za dob socialismu. V roce 1998 bylo v leprosáriu 39 malomocných, v roce 2002 se jejich počet snížil na 22 a před pěti lety, tedy v roce 2020, jich tam žilo pouhých 10, jejichž věk se pohybuje v rozmezí od 50 do 90 let. Chybí jim končetiny i uši. A taky naděje, ale přesto neztrácejí optimismus. Lepra, kterou trpí, může třeba i celá léta stagnovat, a tak mohou tito lidé v rámci možností žít „normálním životem“. Na zdejší zahradě o velikosti jednoho hektaru pěstují rajčata, brambory, kukuřici a melouny. Naučili se, užívat si v rámci možností života, přestože trpí. Pečují o ně lékaři a zdravotní sestry, kteří jim každý den vyměňují obvazy a čistí jejich otevřené rány, které se jim kvůli nemoci stále tvoří na těle. Nemocní dostávají potřebné léky, zlepšila se hygienická stránka. Dobrým slovem ošetřovatelé léčí i jejich duše. Do Tichileşti téměř nikdo zdravý nezavítá. Předsudky o nebezpečnosti nemoci mají tak hluboké kořeny, že se za svými blízkými postiženými nemocí, nehrnou ani jejich příbuzní.
Podle Světové zdravotnické organizace se počet lidí, kteří trpí leprou, stále snižuje. Zatímco v roce 1985 to bylo zhruba 5,2 miliónů lidí a v roce 1999 to bylo něco přes 800 000 lidí, tak v roce 2011 klesl počet nemocných asi na 200 000 případů. Pokles nemoci ale neplatí v počtu nově nakažených, kdy se světové počty pohybují zhruba kolem 250 000 nových případů za rok. A ač je dnes lepra docela dobře léčitelnou nemocí, i když proti ní neexistuje žádná vakcína, nemocní z leprosária v Tichileşti, už žádnou naději na uzdravení nemají. Nakazili se totiž ještě v době, kdy žádná léčba neexistovala, a tak došlo k nezvratitelnému postupu nemoci.
Se svým osudem jsou většinou smířeni. Vědí, že svůj život, který se z důvodu nemoci zhoršuje, dožijí v domcích postavených před sto lety a že se nikdy nepodívají „do civilizace“. Jediným pozitivním faktem pro ně je, že mají potřebnou péči ošetřovatelů, kteří s nimi budou i v okamžicích nejtěžších, které představuje postupná ztráta prstů, končetin, zraku, a nakonec i života samotného.
