Článek
„Hoří!“ Jediné slovo, které protnulo ticho.
Nad ránem kolem 4. hodiny 2. dubna 1976 se začíná odehrávat drama, jehož následky nejsou do dnešního dne zahlazeny.
Z půdního prostoru valečského zámku se valí hustý kouř. Je slyšet praskání a syčení ohně. Zaměstnanci dětského domova, jehož je zámek sídlem, se marně pokoušejí pomocí hasících přístrojů sílící požár překonat. Nejde to. Brání jim v tom houstnoucí dým. Prvořadá je evakuace. Do bezpečí je třeba dostat osmdesát zde ubytovaných dětí. Doposud klidná noc je u konce.
V příštím okamžiku se zámkem rozeznívá alarmující křik, pláč vyburcovaný strachem, bouchání dveří, dupot nohou utíkajících dospělých i dětí. Kdo uteče…vyhraje!
Ředitel dětského domova okamžitě vyrozumívá Místní národní výbor, a ten ve 4.15 hodin vyhlašuje poplach. Táhlý zvuk sirény se rozléhá nad dosud spící obcí. Lidé se začínají probouzet, mžourají do tmy a je jim jasné, že nadcházející den bude docela jiný než ty předešlé.
O šestnáct minut později dostávají zprávu o požáru hasiči v Karlových Varech. Na místo okamžitě posílají první jednotky a vyhlašují poplach třetího stupně.
Požár je už rozšířený na více než polovinu západního a severního křídla zámku a půdním prostorem se šíří rychle dál. Jako velký problém se ukazuje nedostatek vody. Zámecký rybníček je již řadu let prázdný. Nevyhovující k hašení je i požární nádrž u kostela, protože voda by se musela přivádět s převýšením až 30 metrů přes zámecké terasy a vysoké zdi. Velitel valečských hasičů proto navrhuje vést vodu ze sběrné studny, která je vzdálená 360 metrů. Mezitím se nehašený požár šíří rychlostí blesku. Hasiči navíc nemají dostatek hadic pro zásah ve vnitřních prostorách zámku, a díky nízkému tlaku v nich, se voda k ohni ani nedostává. Vysoká valbová mansardová střecha a půdní prostor bez požární zdi jsou již plně zachváceny ohněm.
Smůla, která se ten pátek rozprostřela nad Valčí, pokračuje dál. Hasiči z Podbořan, kteří na místo dorážejí, navrhují hašení tak zvaným lafetovým proudem, ale tento nápad zhatí porucha ventilu mezi čerpadlem a nádrží.
Deset minut po páté ranní přijíždějí na místo hasiči z Karlových Varů a dalších okolních míst.
Střecha nekontrolovatelně hoří a oheň proniká stropem do záložní ložnice ve druhém patře jihozápadního rohu zámku, kde začíná hořet nábytek. Na půdu se již díky padajícím hořícím trámům nelze dostat. Navíc hoří celá jižní věž. Ta severní je v plamenech v horní části a zbytek se zahalil do hustého kouře. Hasiči boj s ohněm uvnitř zámku pomalu vzdávají.
Na místo přijíždí jednotky hasičů ze Žatce. Mají zabránit šíření požáru do spodní části západního zámeckého křídla. Tam je totiž v prvním patře velmi cenný historický Braunův sál s nástěnnými freskami. Někteří hasiči se pokoušejí zachránit kusy nábytku a zařízení, které přenášejí nejprve do prvního patra a posléze i do zámeckého parku.
Velitele zásahu zaměstnanci dětského domova ubezpečují o tom, že v zámku jsou dvojité a požáru odolné stropy, což se ale záhy nepotvrzuje, protože ty již hoří, a je jasné, že se je nepodaří zachránit.
Pět minut po šesté ranní padá první vysoký komín a příčka z bytu správce. Prorážejí strop a dílo zkázy tím pokračuje. Zhruba po půl hodině se začínají propadat stropy v místnostech i na chodbách. Velitel zásahu rozhoduje o tom, že hasiči musí ustoupit. Stahují se z chodeb, schovávají se ve výklencích, a nechávají padat stropy ve druhém zámeckém patře.
Oheň se daří dostat pod kontrolu až v 7.30 hodin. To už je celá Valeč dávno na nohou a pohledy místních se upínají k dominantě obce, hořícímu zámku. Všem je jasné, že tenhle víkend bude nejen „hodně dlouhý“, ale že se i nesmazatelně zapíše do paměti.
Hasiči mezitím nouzově podepírají klenby s freskami v Braunově sále, kterým hrozí prolomení po zatížení spadanou sutí.
V noci na 3. dubna pak padá část stropu v ředitelně a hrozí i prolomení dřevěného kazetového stropu nad sálem v přízemí, kde je uskladněno větší množství cenných soch od známého sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Sochy není možné přemístit, a jak znějí tehdejší vyjádření odborníků státní památkové péče, jejich hodnota několikanásobně převyšuje cenu zámku samotného.
V neděli, 4. dubna, v 7.00 hodin ráno, se konečně daří oheň zdolat. Ohromný požár, na jehož likvidaci bylo spotřebováno 400 kubíků vody, celý objekt totálně zpustošil. Barokní perla se proměnila v ruinu. Vzduchem se šíří pach spáleniště. Unavení, od sazí a dýmu zašpinění hasiči posedávají vedle aut. Místní nevěřícně zírají na doutnající torzo zámku. Dílo zkázy je dokonáno.
Opravdu se to stalo? Napadá mě, když sedím na lavičce na Kalvárii a dívám se na Valeč, kterou mám doslova na dlani. Malebné místo. Opravený zámek, kostely, domy. Slunečný den s blankytně modrou oblohou a všudypřítomným jarem kolem. Vůbec nic nenasvědčuje tomu, co se tady tehdy odehrálo.
Tehdejší velitel zásahu, major Josef Draský, popsal celý zásah ve zprávě, která čítá 43 stran. Během evakuace i hašení nebyl naštěstí nikdo zraněn. Vyšetřování příčiny vzniku požáru odhalilo, že ten vznikl vlivem sálavého tepla, které přímo spárami ve zdivu dlouhodobě působilo na nosný trám v těsné blízkosti komína mezi druhým patrem a půdním prostorem. Tak došlo k doutnání a posléze ke vznícení. Tím se podařilo vyvrátit i fámy, které se tehdy po požáru šířily. A sice, že požár byl úmyslně založen dětmi z dětského domova, které tam byly týrány. Anebo, že se hasičům nechtělo vyjet k ohni, protože jeho ohlášení považovali za aprílový žert.
Osmadvacet soch od Matyáše Bernarda Brauna bylo po požáru převezeno do lapidária kláštera v Kladrubech na Tachovsku. A trvalo téměř půl století, než se vrátily zpět na valečský zámek, kde vznikla na konci roku 2019 jejich originální audiovizuální expozice.
Když jsem Valčí procházela, vnímala jsem její barokní odkaz. Ostatně, historické jádro bylo prohlášeno městskou památkovou zónou, a okolní krajina, krajinnou památkovou zónou Valečsko. A právem. Zároveň je tu vidět dřívější bohabojnost. Podle sčítání lidu zde žilo maximálně kolem tisícovky obyvatel. Ale, jsou tu dva kostely, množství kapliček, křížová cesta vedoucí na Kalvárii. Jelikož Valeč patřila svou polohou do pohraničí, většina zdejších obyvatel byla německého původu a menšinu tvořili Češi. Po 2. světové válce byli němečtí obyvatelé odsunuti, ale jejich předci odpočívají na zdejším hřbitově, kde najdeme i pomník obětem 1. světové války a pomník obětem pochodu smrti. Na začátku 21. století byla na náměstí u příležitosti rozvíjení vztahů mezi českými a bývalými německými obyvateli vysazena lípa.
Jak je vidět, Valeč, v sobě skrývá více dramat, než bychom v této malé obci čekali.
Její historie se začíná psát v roce 1358 ve spojitosti s jistým Ctiborem z Valče, který byl rytířem. Mezi valečské majitele patřili Štampachové a Martinicové. Václav Štampach zde, na úpatí doupovských hor, vystavěl renesanční zámek, který pak výraznou proměnou prošel za knížete Jana Kryštofa Kagera. Ten jej na přelomu 17. a 18. století přestavěl na čtvercový dvoupatrový zámek barokní. Založil zámeckou zahradu, do které byl umístěn teatron, kaskádová fontána a sochy Matyáše Bernarda Brauna, jelikož udržoval přátelství s hrabětem Františkem Antonínem Šporkem, který mu svého „dvorního sochaře“ doporučil. V blízkosti zámku pak nechal architektem G. A. Bianem Rossim postavit kostel Nejsvětější trojice, před jehož průčelím stojí sloup Nejsvětější Trojice od Františka Maxmiliána Kaňky. Mezi další zámecké majitele patřil hrabě Vincent de Thurn-Valssasin, který mu vtiskl novorenesanční a novobarokní úpravy. Posledním majitelem byl Dr. Jan Larisch-Mönnich, který zde pobýval v první polovině 20. století a který byl obviněn z kolaborace. V roce 1945 mu tak byl zámek zkonfiskován, a následně předán do správy Organizace politických vězňů.
O dva roky později, v roce 1947, byl zámek prostřednictvím ministerstva zemědělství přidělen Ústřednímu ředitelství státních lesů a statků, a posléze využíván jako domov pro korejské děti. Na počátku 50. let 20. století zde vznikl dětský domov, který zde setrval až do onoho osudného pátečního rána 2. dubna 1976.
Poté zámek převzalo Krajské středisko památkové péče v Plzni, které pak vystřídal Národní památkový ústav. Trvalo téměř dvacet let, než byla zahájena celková rekonstrukce a zámek tak, jako bájný Fénix, povstal z popela. Je dobře, že se tento barokní skvost podařilo zachránit, a i když jeho interiér stále prochází a jistě ještě dlouho procházet bude rekonstrukcí, stal se místem, kde se jako mávnutím kouzelného proutku ocitnete v barokní krajině. Sice zde ti vnímavější z vás, vycítí otisk dávných tragédií, které se tady odehrály, ale zároveň jako protipól budete z tohoto místa vnímat vyzařující pozitivní energii, která vám připomene starou moudrost, že nejkrásnější věci a okamžiky na světě, jsou zadarmo. A to se při pohledu na Valeč od Kalvárie se vším všudy potvrzuje.
