Článek
Narodila se 26. 10. 1896 v Bernarticích do učitelské rodiny. Už jako malá byla velice houževnatá, a když se v osmnácti letech hlásila ke studiu na Univerzitu Karlovu, dokázala se již domluvit několika světovými jazyky (anglicky, francouzsky, rusky, italsky, španělsky, německy, turecky). Rozhodla se studovat lékařskou fakultu se specializací na chirurgii, což bylo v té době u ženy naprosto něco nevídaného. Nenechala se však nikým a ničím odradit, a k lékařství si ještě přibrala studium filozofické fakulty a další jazyky, arabštinu a perštinu.
Její následující život zásadním způsobem ovlivnila přednáška profesora MUDr. Jaroslava Hlavy na téma exotická parazitologie. Tady se prvně doslechla o nutnosti zřídit speciální pracoviště na výzkum tropických chorob na Blízkém východě, v Damašku nebo v Bagdádu. A ten nápad, ať se v té době mohl zdát sebešílenější, ji už nepustil. Rozhodla se odcestovat do Orientu a ujmout se role lékařky, která odborný výzkum povede.
Studia ukončila jako jedna z nejlepších. Následující dva roky sbírala zkušenosti jako praktická lékařka v Praze, Lounech a Brně. Aby se lépe zorientovala v odborném názvosloví lékařského prostředí, předplatila si turecký lékařský časopis. Jelikož si byla vědoma i toho, že v Orientu panují úplně jiné klimatické a životní podmínky, snažila se v těch nejteplejších letních dnech podnikat mnohakilometrové pochody. Četla si o tamním prostředí knihy a navštěvovala ty, kteří Blízký východ znali, a mohli jí o něm vyprávět.
Houževnatá, silná, rozhodnutá, zapálená pro věc, to všechno byly samozřejmě nezbytně nutné vlastnosti pro to, aby v daleké cizině obstála, ale toho nejdůležitějšího, aby tam vůbec mohla odjet a začít pracovat, financí, se jí nedostávalo. S žádostí o půjčku se obrátila na několik institucí. Snažila se jim vysvětlit, že s budoucím nárůstem cest v rámci turismu a cestování, se mohou tropické nemoci dostat i do Čech, a pokud budou lékaři obeznámení „jak na ně“, bude mnohem snazší jim předcházet, případně je léčit. Oslovené instituce jí ale považovaly za blázna a její prosby zůstávaly nevyslyšeny. Žena lékařka, navíc na Blízkém východě, to bylo naprosto něco neslýchaného.
Když už vše vypadalo téměř beznadějně a její sen o vybudování nemocnice v Orientu se začal rozplývat, dostalo se jí pomoci z míst nejvyšších. Od samotného prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka. Z Červeného kříže se totiž znala s jeho dcerou Alicí a právě ta jí sjednala s prezidentem schůzku, na které mu nastínila svůj plán i potíže s financemi. Její záměr T.G.M. oslovil a podpořil ji půjčkou 244 tisíc korun, kterou mu během následujících tří let dokázala splatit. Bylo jí osmadvacet let, v cestě jí už nic nestálo, a tak se v roce 1924 vydala do Cařihradu na tamní kliniku Omara Paši. A odtud pak, v roce 1925, do vysněného Bagdádu.
Rázem se ocitla v úplně jiném světě, než na který byla zvyklá. Pokud se na ni v Čechách jako na ženu lékařku dívali skrz prsty, přece jen měla alespoň nějakou šanci najít uplatnění. V muslimském světě byla okamžitě konfrontována s tvrdou realitou, žádná nemocnice ji nepřijala. Irák byl v té době královstvím pod patronátem Britů, a ač tu svoje uplatnění našlo na dvě stovky doktorů, přece jen tu ještě místní obyvatelé věřili na zaříkávání. A žena lékařka…to bylo naprosto něco nemožného.
Jedinou možností, jak najít uplatnění, bylo otevření soukromé praxe, k čemuž ale potřebovala povolení britské mandátní správy. Po značných peripetiích se jí to nakonec podařilo a jejím působištěm se stala severní část Bagdádu. Z počátku se její lékařské vybavení skládalo z cestovní lékárničky, gumových rukavic a kazety s nástroji na chirurgické zákroky.
Mezi jednoho z jejích prvních pacientů patřil chlapec jménem Mahdí, kterého kopl kůň do obličeje tak nešťastně, že přišel o nos. Doktorka Kálalová se chlapce ujala, léčila ho a zároveň mu udělala plastiku, díky níž se vyhnul znetvoření. Tento čin jí získal věhlas. A pak už se její jméno stávalo v Bagdádu pojmem. Léčila převážně děti a ženy, kterým pomáhala při porodech. Jejími stálými pacientkami se staly muslimky, které se nesměly svléknout před cizím mužem, a raději dávaly přednost smrti.
Díky svému chirurgickému umění a plynulé arabštině si získávala stále větší a větší ohlas. Až ji nakonec do svého paláce pozval i emír Fajsal I. a mezi její pacienty se zařadili i členové jeho rodiny.
Tím, jak pronikla do světa Orientu a jakou prestiž si na Blízkém východě získala, znamenalo dobrou reprezentaci pro Československou republiku. Toho si nemohl nevšimnout sám prezident Tomáš Garriguea Masaryk, který jí hned na začátku jejího působení finančně vypomohl. V roce 1925 tak díky jeho podpoře získala operační stůl, laboratorní zařízení a další vybavení, díky kterému si mohla dovolit přesunout se do centra Bagdádu a pronajmout si historický dům Burazanliů (Trubačů), ve kterém zřídila první československou nemocnici. Léčila zde pacienty, případně za nimi i docházela. Nemocnici provozovala sedm let. Její původní záměr vybudovat zde katedru tropických nemocí jí ale nevyšel. Ač posílala do Československa odebrané vzorky, nikdo o ně nejevil zájem. Stejně tak to dopadlo i v případě, kdy se pokusila najít svého nástupce a opět psala domů na lékařskou fakultu a do nemocnic. Nikdo se jí neozval a o práci v Bagdádu neprojevil nikdo zájem. Jedinými, komu se hodily cizokrajné exempláře hmyzu, které posílala, byli entomologové, kteří je umístili do sbírek v Národním muzeu.
V roce 1926 vstupuje do jejího života Giorgio Silvio di Lotti, jehož ženu Cleofe léčila na tuberkulózu. Cleofe toho roku umírá a Vlasta Kálalová se s Gioriem sbližuje. Do té doby odmítala veškeré pokusy svých ctitelů o navázání bližšího kontaktu, až úředník správní služby di Lotti prolomil tuto pomyslnou kletbu věčného odmítání. Byli si charakterově i intelektuálně blízcí. Rok po smrti Cleofe se s Vlastou Kálalovou oženil. Učil se kvůli ní česky, přijal československé občanství a jméno Giorgio si změnil na české Jiří. Je patrné, že Vlastu miloval a ani v nejmenším mu nevadilo, že má mnohem lepší postavení ve společnosti a vydělává mnohem víc než on.
O dva roky později se manželům narodil syn Radbor a tři roky po něm pak dcera Drahomila Lydia. Krátce poté se s manželem rozhodují, že opustí Bagdád a odejdou do hor. Důvodem tohoto rozhodnutí jsou vysoké, vyčerpávající a nesnesitelné teploty, které znesnadňují Vlastinu práci v nemocnici. Sterilizaci nástrojů i operace je tak nucena provádět převážně v noci. Další svoje útočiště nachází spolu se svou rodinou v Kurdistánu.
Pokud ji donedávna provázelo pomyslné štěstí, pak se vše jako mávnutím kouzelného proutku náhle začalo obracet. Během pobytu v Kurdistánu onemocněla horečkou dengue, a několik měsíců nedokázala vstát z postele. Navíc jí irácké úřady neprodloužily licenci na provoz nemocnice. Nastal čas vrátit se domů.
Píše se rok 1933, kdy se stále ještě nemocná vrací se svou rodinou zpátky do Československa. Svého nástupce pro bagdádskou nemocnici se jí najít nepodařilo. K úplnému uzdravení došlo až po čtyřech letech, těsně před obsazením Československa hitlerovským Německem, z čímž se nedokázala smířit.
Vrátila se do rodných Bernartic, kde začala provozovat lékařskou praxi a zároveň organizovala kurzy pro dobrovolné zdravotní sestry v Červeném kříži. V Bernarticích našli útočiště ale i českoslovenští parašutisté a hrozilo, že vesnici stihne stejný osud jako Lidice a Ležáky. Němci zastřelili pár místních obyvatel. Vlasta Kálalová s manželem a dětmi tentokrát nacistickému teroru unikli.
Jejich osud se naplnil až v úplně poslední den války, kdy zde ustupující Němci postříleli 44 lidí, mezi nimiž byli i Vlastin manžel a obě děti. Možná by k tragickému masakru vůbec nedošlo, kdyby na prchající Němce nevystřelil místní mladík. Jeho střelba byla možná pomyslným spouštěčem jejich vzteku nad prohranou válkou a chuti se mstít. Střelbu opětovali, a navíc začali pronásledovat prchající obyvatele a vypalovat domy. Vlastina manžela Jiřího a syna Radbora zastřelili, dceru Drahomilu umlátili pažbou pušky. Ona sama přežila jen díky tomu, že v tratolišti krve, ve kterém ležela, zavřela oči a hrála mrtvou.
Pohlédla do tváře smrti, která se jí přímo bytostně dotýkala, ale přežila. Život, který následoval, byl už těžce poznamenaný tragédií, která ji připravila o všechny blízké.
Na částečný úvazek pak pracovala na chirurgii Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze, cestovala, přednášela. Zmírnit bolest ze ztráty rodiny se pokusila osvojením osiřelé dívky z Polska a chlapce ze Slovenska, ale neměla příliš šťastnou ruku, protože ji oba opustili a ona opět zůstala sama.
V roce 1950 po monstrprocesu s doktorkou Miladou Horákovou napsala dopis prezidentovi Klementu Gottwaldovi, kde ho žádala, aby udělil Horákové milost. Nejen že její prosba zůstala nevyslyšena, ale navíc na sebe přitáhla pozornost StB, která se o ni začala zajímat.
Na stáří se vrátila do Bernartic. Část svého domu pronajala jeslím a místní děti učila cizí jazyky, kterých sama uměla čtrnáct. Jen jedním jazykem už nikdy nepromluvila. Němčinou, kterou měla spojenou s vrahy svých blízkých.
Zemřela 15. února 1971 v písecké nemocnici ve věku 74 let a pohřbena byla do hrobu ke svému manželovi a dětem. Na jejím rodném domě v Bernarticích je umístěna bronzová deska, která nese jak český, tak i arabský nápis: Mír s vámi, Salam alejkum.
Inspirováno knihou: Doktorka z domu Trubačů, Ilona Borská, Motto, 2006
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlasta_K%C3%A1lalov%C3%A1
