Článek
Podle lidové pověsti a tradice pocházející z jižních Čech, musel přinést ženich své nastávající na svatební obřad, jako důkaz svých hlubokých citů vůči ní, vltavín.
Tajuplný drahý kámen, který dokázal rozpoutat a stále rozpoutává „vltavínovou horečku“. Stejně tak jako kdysi propukla „zlatá horečka“ na Klondiku, tak i vltavín dokázal strhnout a přilákat hledače, kteří podnikali a stále podnikají nelegální „nájezdy“ do míst, která lze považovat za naleziště těchto průhledných, jasně zelených drahokamů.
Možná se při zmínce o vltavínech někomu vybaví kniha Jiřího Hájíčka „Zloději zelených koní“ z roku 2001, která čtenářům přibližuje nelegální divokou těžbu těchto drahých kamenů, jež výrazně poznamenává krajinu jižních Čech, a zároveň vykresluje charaktery hlavních aktérů příběhu, hledačů, a lidí kolem nich. Dramatický příběh o novodobých kopáčích se stal předlohou i k stejnojmennému filmu režiséra Dana Wlodarczyka, který by ale rozhodně zasloužil mnohem lepší uchopení a ztvárnění.
Co jsou ale ty vltavíny vlastně zač? A proč je kolem nich tolik humbuku?
V celém centru dění je Rieský kráter, který se nachází mezi německými městy Norimberk, Stuttgart a Mnichov, což je poměrně rozsáhlé území. Téměř v jeho středu bychom našli středověké městečko Nördlingen s muzeem věnovanému kráteru, a nechybí ani vitrína s vltavíny. Proč? Protože podle nejpravděpodobnější teorie o jejich vzniku, to souviselo s kráterem, který má na svědomí dopad meteoritu. Rieský meteorit, jak se mu někdy přezdívá, měřil v průměru zhruba jeden kilometr, a kráter, který „způsobil“ dosahuje kilometrů čtyři a dvacet. Jeho středem prochází Švábská tektonická linie. Zhruba necelých čtyřicet kilometrů jihozápadním směrem odtud bychom pak nalezli další kráter, Steinheimský, který je ale o něco menší. Jeho průměr má pouze 3,8 kilometru.
Pád meteoritu
Vltavíny, někdy také nazývané moldavity, jsou tedy drahé kameny, které se na Zemi dostaly díky dopadu meteoritu. Doslova a obrazně řečeno, svého času, pršely z nebe jako déšť. U nás se jejich nejbohatší naleziště nacházejí v jižních Čechách v okolí řeky Vltavy. Odtud pramení i jejich název „vltavíny“, nebo „moldavity“, protože německým ekvivalentem Vltavy je Moldau. Přírodní, zeleně zbarvené sklo, které charakterizuje struktura povrchu, nesoucí název skulptace, tak by se daly stručně popsat.
Jedna teorie razí, že bezprostředně po dopadu meteoritu byla vltavíny pokryta celá oblast současných Čech. Mnohem střízlivější je ale druhá varianta, a totiž ta, že na naše území dopadly pouze jednotlivé proudy meteorického tekutého materiálu.
Tektity neboli přírodní skla, najdeme ještě na třech dalších světových místech, ale jedině vltavíny se vyznačují průhledností a jasně zelenou barvou, což jim zaručuje využití ve šperkařství.
První, kdo na tyto drahokamy upozornil, byl doktor Josef Mayer, profesor Karlovy univerzity. Stalo se tak v roce 1787, kdy ve své přednášce zmínil zajímavý nález zelených kamenů v blízkosti Týna nad Vltavou. Přírodní skla připomínala doktoru Mayerovi chryzolity, které mají sopečný původ. Záhy, díky zkoumání, bylo ale zjištěno, že se jedná o jiný zvláštní materiál, který se sopkou nemá nic společného. Tehdy se drahokamům začalo přezdívat moldavity. Jméno vltavíny se objevilo až v 19. století, v roce 1891, v době konání Jubilejní zemské výstavy. Až druhá polovina 20. století odhalila pravý původ jejich vzniku, a postarala se o jejich zařazení do skupiny tektitů.
Za naleziště Vltavínů je v Čechách považována oblast v okolí horního povodí Vltavy. Vltavíny byly objeveny, ale i na Moravě, v okolí středního toku řeky Jihlavy. Proto se jim v této oblasti někdy přezdívá i moravity. V malém množství se vyskytly tyto drahokamy i v Chebské pánvi, a údajně se dva kusy našly i v zaniklé pískovně v pražských Kobylisích. Svá naleziště mají ale i v sousedním Německu, v okolí Drážďan, pak v Rakousku, a na jihozápadě Polska. Na našem území byl největší vltavín nalezen u Slavic a vážil 265,5 gramu.
Vltavíny lze samozřejmě legálně těžit, a to ve štěrkopískovém lomu, který se nachází v obci Chlum a dále pak u Besednice, kde si v rámci zážitkové turistiky může každý návštěvník „těžbu“ vltavínů vyzkoušet. Patronát nad tím nese českokrumlovské Muzeum vltavínů, které bylo otevřeno v červnu 2013. Nejvíce vltavínů bychom ale našli v Národním muzeu v Praze, další pak v muzeích v Brně, v Českých Budějovicích, v Týně nad Vltavou nebo v Třebíči. Mnoho drahokamů však skončilo v soukromých sbírkách, a to nejen u nás, ale jejich stopy lze vysledovat téměř v celém světě. Údajně totiž na Zemi spadlo až dvacet milionů kusů o celkové hmotnosti necelých tři sta tun. Zajímavostí je, že množství vltavínů bylo splaveno do řek a mnoho se jich nachází na polích, a na zemský povrch se dostávají při orbě. Má to ale jednu vadu na kráse, při orbě jsou většinou poškozeny, a tak ztrácejí na svojí hodnotě.
Oproti tomu byly vltavíny, a stále ještě jsou, v zájmu ilegálních kopáčů. Tito novodobí prospektoři intenzívně hledají vhodná naleziště, k čemuž ale musí mít souhlas majitele pozemku. Pokud jej mají, nic jejich činnosti nebrání, ale protože se tak ve většině případů neděje, a výkopy jsou prováděny bez státního povolení, jsou jejich zásahy do půdy nelegální. Proč státní povolení? Protože ve většině případů, je právě majitelem pozemků stát. Pokud jsou ilegální hledači vltavínů dopadeni opakovaně, jedná se již o trestný čin s náležitou sazbou. A není se čemu divit. Po kopáčích zůstávají v krajině hluboké vykopané krátery, které představují skryté nebezpečí. Do děr může spadnout náhodný turista, zvěř, ale třeba i zapadnout zemědělská nebo lesní technika. Navíc dochází k ničení krajiny. A to vše pod vidinou tučného zisku, ovšem se zákonem v zádech.
Vltavíny, které nepřestávají fascinovat, jsou opravdu hodně zvláštní drahokamy. Jejich chemické složení je skoro totožné s jílovitými horninami, ale na rozdíl od tzv. sopečných skel, v sobě nemají téměř ani kapku vody. Na svém povrchu za to mají velmi často malé vzduchové bublinky. Ve šperkařství se vltavíny začaly využívat až od druhé poloviny 19. století, i když tu a tam se jako součást klenotů či šperků objevily již v době barokní. Sbírky vltavínových šperků nabízí kromě Národního muzea, i pražské Uměleckoprůmyslové muzeum. Ale našli bychom je i v Moravské galerii v Brně, v Jihočeském muzeum v Českých Budějovicích nebo v Muzeu Českého ráje v Turnově.
Vltavíny – kameny, které se na Zemi dostaly díky meteoritu, nepřestávají fascinovat a zájem o ně neopadá. Zaslouží si ale, aby se jejich krása neocitala v rukou nepoctivých hledačů, kteří z nich prostřednictvím nejrůznějších překupníků a šmelinářů, dělají ilegální zboží, a navíc svým počínáním plundrují krajinu, která zůstává po jejich nájezdech stigmaticky poznamenaná.
