Článek
Staroměstské náměstí v Praze. Střed města, kde každodenně projdou stovky lidí. Staroměstská radnice s orlojem, který každou hodinu nabízí jedinečné „divadlo“. A v těsném sousedství sedmadvacet křížů v dláždění, symbolizujících, že právě tady, na tomto místě, ukončilo svůj život rukou kata Jana Mydláře sedmadvacet českých pánů. Psal se 21. červen 1621.
Nejmladší z popravených byl v té době teprve čtyřicetiletý měšťan Jan Kutnauer ze Sonnenštejna. Kat jej oběsil na trámu, který byl vystrčený z okna Staroměstské radnice, což představovalo největší potupu pro českobratrské věřící. Hned poté, byl stejným způsobem popraven i jeho nevlastní otec Simeon Sušický ze Sonnenštejna.
Zatímco o popravených šlechticích z řad českých pánů je toho známo poměrně hodně, o Janu Kutnauerovi toho není moc. Kým vlastně byl? Kde žil? A jak se stalo, že i on se toho osudného 21. června 1621 ocitl na popravišti, na kterém skončil jeho život?
Přesné datum jeho narození není známé a uvádí se pouze rok 1581. Někdy kolem roku 1589 umírá jeho otec. Rodina, která dosud žila v Praze na Starém Městě, provozovala pivovarnickou živnost, a vlastnila rozsáhlý nemovitý majetek, včetně krámu na Staroměstském rynku. Po zemřelém zůstali dva synové, Jan a Pavel.
Nyní pomalu vstupuje na scénu Simeon Sušický ze Sonnenštejna. Ten se do Prahy přestěhoval ze Sušice v rudolfínské době a stal se staroměstským měšťanem. Měl svou advokátní praxi a současně i jako úředník vstoupil do služeb české komory. Tato kariéra mu záhy umožňovala finanční nezávislost, kterou ještě vylepšoval provozováním pivovarnické živnosti. Brzy se tak zařadil mezi jedny z nejzámožnějších měšťanů pražského Starého Města, a zároveň i intelektuální elitu. V roce 1599 získává erb, a ke svému jménu si může přiřadit přídomek ze Sonnenštejna.
Možná již hned po smrti otce Jana Kutnauera, nebo o něco později, spojuje Simeon Sušický svůj osud právě s Kutnauerovými. Jana, jeho bratra Pavla, i jejich nevlastní sestru Dorotu, přijímá do své rodiny jako pastorky (nevlastní potomky). Není jasné, zda se jejich matka jako vdova za Sušického provdala, nebo si je osvojil jako oboustranné sirotky. Jisté je pouze to, že v roce 1609 přistupují oba bratři Jan i Pavel k erbu, a ke svému jménu si rovněž řadí přídomek ze Sonnenštejna.
Jan se posléze vydává ve šlépějích svého nevlastního otce a věnuje se advokacii, a zároveň, společně s mladším bratrem Pavlem, provozuje i pivovarnickou živnost, která jim vynáší nezanedbatelné zisky.
Ač Sušický i Kutnauerové patřili mezi bohaté staroměstské občany, stali se příslušníky Jednoty bratrské, která ve svém sociálním učení odsuzovala profese i obchodní aktivity, mezi něž se řadila advokacie i výroba a prodej piva. I přes to se ale postupně zařadili mezi přední členy bratrského sboru. Ostatně, nemohlo být proti tomu námitek, protože Simeon Sušický zastupoval jako advokát Jednotu bratrskou v roce 1612 při oficiálních jednáních s pražskou univerzitou o postoupení Betlémské kaple bratřím. Jednota bratrská zpočátku odmítala i jakýkoliv význam vzdělání, a teprve až když měšťané a obyvatelé pražských měst začali klást větší váhu na vzdělávání svých potomků, ustoupila. Standardem se stalo studium na latinských školách. A právě díky tomu mohl Simeon Sušický i Jan Kutnauer studovat jak na bratrských, tak i latinských školách, jež byly ve správě pražské univerzity. Díky studiu mohli pak oba vykonávat svou profesi, advokacii. Dá se předpokládat, že Simeon Sušický vystudoval jako většina měšťanů z českých měst pražskou univerzitu. Jan a Pavel Kutnauerovi ale odešli na začátku 17. století studovat do zahraničí. Vzdělávali se na akademiích a univerzitách spojených s kalvinismem. Studovali v Herbornu, Marburgu, Heidelbergu. Jan Kutnauer zastával později v Jednotě bratské post prokurátora.
Protože se stavovské povstání stalo příležitostí pražských měšťanů a zástupců Jednoty bratrské vstoupit na náboženskou a politickou scénu, ujímá se této šance i Simeon Sušický a Jan a Pavel Kutnauerovi. V roce 1619 zasedli Simeon Sušický a Jan Kutnauer ve staroměstské radě, kterou museli ještě před vypuknutím povstání opustit někteří radní, které tam dosadil panovník. Simeon Sušický se za městský stav zúčastnil i řady sněmovních jednání. Nebyl sice aktivním politikem, ale spíše jen přísedícím úředníkem. Zastával třeba post v komisi prověřující zadlužení země po emigraci části katolíků. Byl zvolen i komisařem a opatrovníkem jezuitské klementinské koleje, kterou obsadili povstalci.
Když byl českým králem zvolen Friedrich Falcký, ani Simeon Sušický, ani Jan a Pavel Kutnauerovi nevyužili této situace k razantnímu kariérnímu postupu ani k dalšímu rozšíření svého majetku.
Za to, že se zúčastnili stavovského povstání, byli Simeon Sušický i Jan a Pavel Kutnauerovi nakonec odsouzeni k trestu smrti. Jan Kutnauer byl 20. února 1621 uvězněn ve staroměstské „špince“. Jeho mladšímu bratrovi Pavlovi se po bělohorské bitvě podařilo uprchnout z Čech a tím si pro tuto chvíli zachránil život. V emigraci totiž nejpozději do roku 1624 zemřel.
Jan Kutnauer i jeho otčím Simeon Sušický zatím sdíleli staroměstské vězení s dalšími odsouzenými měšťany a příslušníky Jednoty bratrské, kteří se aktivně na stavovském povstání podíleli. Lze říci, že jejich vina nebyla na rozdíl od některých dalších povstalců z vyšších stavů tak zásadní, ale přesto i jejich cesta skončila na popravišti. Zatímco 24 odsouzených bylo sťato mečem, Jan Kutnauer, Simeon Sušický a jejich přítel Nathanael Vodňanský z Uračova, byli oběšeni. Jan Kutnauer, jako nejmladší z 27 popravených projevil během exekuce takovou míru statečnosti a hrdosti, že toto jeho chování zaznamenaly i dobové kroniky. Ukázalo se, že takto potupné odsouzení, tedy smrt provazem, nevzešlo od samotného panovníka, ale od pražské exekuční komise, kde v jejím rozhodování často hrály roli různé staré osobní křivdy, chuť pomsty, ale i touha získat majetek potrestaných, který podléhal konfiskaci.
Dalo by se říct, že tady „vyprávění“ o Janu Kutnauerovi, staroměstském konšelu, purkmistrovi, vinárníkovi, advokátovi a nejmladším popraveném, končí. Jak to ale bylo dál s jeho rodinou a nejbližšími?
Po Janu Kutnauerovi zůstala vdova Kateřina, která pocházela z významného lounského rodu Zákostelských z Bílejova. Jejím prvním manželem byl Jan Jeroným Prunar, který zemřel ve věku 23 let. Kateřina po něm zdědila Litovickou tvrz, kterou od roku 1559 vlastnil měšťan Starého Města pražského Šebestián Prunar, a tím se tvrz dostává do majetku rodiny Prunarů.
Po staroměstské exekuci Kateřina emigrovala společně se syny Šimonem, Janem Felixem a dcerou Zuzanou do saské Míšně. Majetek jejího manžela Jana byl kompletně zkonfiskován, i když možná měla špetku štěstí, když se jí těsně před odchodem do emigrace podařilo část svého nemovitého majetku prodat. O zbývající část vlastních nemovitostí a finančních pohledávek jí ovšem připravila další konfiskace v roce 1628, jako trest za to, že z emigrace odmítala vydat zpět do vlasti svoje děti. V zahraničí se záhy provdala za Jana Vodňanského z Uračova, syna popraveného Nathanaela Vodňanského, který ji do emigrace doprovázel. V Sasku setrvávala v komunitě bratrských emigrantů, odmítla se vrátit do vlasti, a konvertovat ke katolické víře. Příležitost k návratu, se naskytla až při saské okupaci pražských měst v letech 1631–1632. Vrátil se ale pouze jen nejstarší syn Jana Kutnauera, Šimon. Ten při svém půlročním pobytu v městech pražských získal nazpátek rozsáhlý zkonfiskovaný majetek, čítající nemovitosti otce i matky. Po odchodu saských vojsk však musel Prahu opustit, a rodina o celý majetek přišla znovu.
Na počátku čtyřicátých let 17. století, ještě během třicetileté války, se Šimon, Jan Felix i Zuzana z emigrace do Prahy vrátili. Podmínkou tohoto návratu byla konverze ke katolické víře, na což všichni tři přistoupili. Dá se ale předpokládat, že to učinili jen formálně, protože bezprostředně po svém návratu byla jejich rodina obviněna z poskytování azylu emigrantům, kteří se tajně do Prahy uchýlili. Šimon musel dokonce získat speciální „pardon“ od panovníka, protože v emigraci vstoupil do služeb švédského krále a později i saského kurfiřta, takže se provinil tím, že stál na nepřátelské straně. Odčinil to ve službách císařského vojska, kde působil jako komisař pro doprovod vojenských oddílů. Díky tomu a navzdory svojí problematické minulosti, získal v roce 1647 měšťanské právo na Novém Městě pražském a vstoupil do novoměstské rady, ve které působil bezmála dvacet let. Jako příslušník úřednické elity Nového Města pražského získal i prestižní post rady soudu nejvyššího purkrabství. V roce 1648 se spolu s bratrem Janem Felixem účastnil obrany Prahy před Švédy, při níž oba projevili mimořádnou statečnost.
Bratr Jana Kutnauera, Pavel, kterému se podařilo před popravou uprchnout do zahraničí, kde ale záhy zemřel, po sobě zanechal vdovu Ester. Ta se do Prahy vrátila, konvertovala ke katolické víře, a již roku 1624 se znovu provdala za staroměstského měšťana a katolíka Šimona Krumlovského. Postupně získala zpět i část rodinného majetku, který byl jejímu muži jako součást trestu za účast na stavovském povstání konfiskován.
Příběh, který možná vnesl trochu světla na temnou stránku našich dějin. Odehrál se sice před čtyřmi sty lety, ale mohl se odehrát klidně i docela nedávno.
Příběh o lidské statečnosti, touze, ale i strachu a sklonění se před mocí, o závisti, pomstě a chamtivém zachvácení majetku, který patřil někomu jinému.
Je to možná skoro zapomenutý příběh, v podstatě neznámého muže. Jeho přesah lze ale registrovat do dnešních dnů, protože závist a touha po „popravě“ těch, kdo něco dokázali a něco mají, je bohužel u některých jedinců stará, jako lidstvo samo.
