Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát o něčem takovém. O své vlastní dceři, o svém zeti, o věcech, do kterých bych se nejradši vůbec nemíchala. Ale už to nemůžu vydržet. Musím to ze sebe dostat, i kdyby jen na papír.
Moje Janička byla vždycky štíhlá holka. Ne hubená, prostě normální. Jako mladá dělala gymnastiku, pak chodila cvičit, hlídala si postavu. Nikdy s tím nepřeháněla, ale bylo vidět, že jí na tom záleží. A mně taky, přece jen, která matka nechce, aby její dcera byla zdravá a spokojená?
Pak potkala Karla. Zpočátku to vypadalo jako pohádka. Byl pozorný, nosil jí kytky, vodil ji na večeře. Janička jen zářila. Vzali se po dvou letech a já byla šťastná, že moje holčička našla někoho, kdo se o ni postará.
Jenže pak se to začalo měnit. Nejdřív pomalu, ani jsem si toho nevšimla. Janička přestala chodit cvičit. „Karlovi se to nelíbí, říká, že je to ztráta času,“ řekla mi, když jsem se ptala. Místo toho spolu začali hodně jíst venku. Skoro každý den nějaká restaurace, fastfood, pizzerie.
„Mami, Karel říká, že jsem moc hubená. Že vypadám nemocně,“ svěřila se mi jednou Janička. Koukla jsem na ni a nechápala jsem. Hubená? Vždyť přibrala aspoň pět kilo od svatby. Ale nechtěla jsem jí to říkat, víte, jak jsou mladý holky citlivý.
Pak to začalo být horší. Karel jí pořád nosil domů sladkosti, čipsy, koláče. „To je láska,“ smála se Janička, když jsem se na to ptala. „Karel říká, že mě chce rozmazlovat.“
Jenže to rozmazlování šlo dál a dál. Janička přibírala, nejdřív pomalu, pak rychleji. Za rok od svatby měla o patnáct kilo víc. Už se jí to nelíbilo, viděla jsem to na ní. Ale Karel? Ten byl nadšený.
„Konečně vypadáš zdravě,“ říkal jí. „Předtím jsi byla kost a kůže, teď jsi krásná ženská.“
Snažila jsem se s Janičkou mluvit. Opatrně, víte. Nechtěla jsem ji urazit. „Holčičko, neměla bys trochu притормозить s tím jídlem?“ zeptala jsem se jednou.
Janička se rozplakala. „Mami, já vím, že jsem tlustá. Ale Karel… Karel říká, že mě takhle miluje. Že čím víc mě je, tím víc mě má rád.“
V tu chvíli mi to došlo. Karel ji nekrmil z lásky. Krmil ji, aby ji ovládal. Aby byla závislá jen na něm, aby si myslela, že ji nikdo jiný nebude chtít.
Zkusila jsem s ním promluvit. Jednou, když Janička nebyla doma. „Karle,“ řekla jsem, „neměl bys Janičce trochu помочь zhubnout? Vždyť to není zdravé, takhle přibírat.“
Podíval se na mě pohledem, ze kterého mi běhal mráz po zádech. „Vy se do toho nepleťte,“ řekl ledově. „Janička je moje žena a já vím nejlíp, co je pro ni dobré.“
Od té doby se mnou skoro nemluví. A s Janičkou? S tou se vidím čím dál míň. Karel jí zakazuje se mnou scházet. Říká, že jsem „toxická“ a že ji jen критикую.
Včera jsem Janičku viděla poprvé po třech měsících. Málem jsem ji nepoznala. Přibrala dalších dvacet kilo. Sotva chodí. Těžce dýchá. A v očích má smutek, který mi рвёт srdce.
„Mami,“ zašeptala, když jsme byly na chvíli samy, „pomoz mi. Já už takhle nemůžu. Ale Karel… Karel říká, že jestli zhubnu, tak mě opustí. Že už mě nebude milovat.“
Co mám dělat? Jak mám svojí holčičce помочь? Vždyť je jí teprve třicet a vypadá na padesát. A Karel? Ten se jen usmívá a cpe do ní další a další jídlo.
Jsem z toho nemocná. Nespím, nejím, pořád na to myslím. Moje krásná, chytrá Janička se mění před očima v někoho, koho nepoznávám. A já se můžu jen dívat.
Už jsem zkusila všechno. Mluvila jsem s Karlem, s Janičkou, dokonce i s naším obvodním doktorem. Ale nikdo nic nedělá. Karel vyhrožuje, že nás zažaluje za obtěžování, jestli nepřestaneme. Janička se bojí a mlčí.
Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, jestli jsem něco nezanedbala. Jestli jsem Janičku neměla líp vychovat, líp připravit na život. Ale jak jsem mohla tušit, že potká někoho, kdo ji bude takhle ničit?
Vím, že to zní hrozně, ale někdy si říkám, že by bylo lepší, kdyby ji Karel bil. To by aspoň všichni viděli, že je to násilí. Ale tohle? Tohle "krmení láskou"? To nikdo nebere vážně.
„Vždyť je to jen jídlo,“ říkají mi známí. „Aspoň se mají rádi.“ Ale já vím, že to není láska. Je to kontrola. Je to násilí, jen v jiné formě.
Nevím, co mám dělat. Nevím, jak svojí holčičce помочь. Ale vím, že nemůžu jen sedět a dívat se, jak mi ji Karel ničí před očima. I kdyby to mělo znamenat, že přijdu o dceru navždy, musím něco udělat.
Protože tohle není život. Tohle není láska. A moje Janička si zaslouží víc. Zaslouží si být zdravá, šťastná, svobodná. A já udělám všechno, abych jí k tomu помогла. I kdyby mě to mělo stát všechno.
Protože to je to, co matky dělají, ne? Bojují za své děti. Až do konce.
