Článek
Začalo to nevinně. Kluci se hecli, že jí jeden z nich, Radek, pozve na rande, jak zareaguje. No, na první pokus neuspěl, ale nevzdal se. Hanka nakonec povolila. On se jí pak před celou třídou vysmál, že si snad nemyslela, že by on šel někam s nejšerednější holkou ze třídy. Hanka tehdy s pláčem utekla a do konce školní docházky už s nikým nekomunikovala.
Když nastoupila do práce, byla nadšená. Konečně bude líp. Pracovně možná, vlastní peníze jsou fajn, ale co se vztahů týká, nezměnilo se vůbec nic. Na směně byli společně ženy i muži. A chlapi velice rychle vycítili, že je Hanka naprosto nezkušená a začali si jí proto dobírat. Zatvrdila se ještě víc a zařekla se, že s žádným chlapem nechce nikdy nic mít.
Roky běžely a všechno vypadalo ok. Hanka se nastěhovala zpět k mámě, prý aby nebyla pořád tak sama. Když jsem se zeptala, proč si tedy někoho nenajde, zesmutněla. Už by i chtěla, ale nejde to. „Každý by se mi vysmál, když řeknu, že jsem ještě nikdy nikoho neměla. Už je pozdě. Dovedeš si představit to veselí, že jsem v téměř padesáti nepolíbená, absolutně nezkušená?“ Řekla. Donutila mě tak k zamyšlení. Opravdu je to takové stigma? Opravdu už je pozdě najít toho pravého? Strach je hrozná věc. A strach z intimity a vlastní nezkušenosti svazuje. Věřím, že i kdyby nakonec k něčemu došlo, zaúřaduje strach a bude z toho jen další bolestná katastrofa. A zdá se, že Hanka má strach ze všeho. I samotné lásky. Chtěla bych poradit, ale netuším jak. Opravdu je jí souzeno zůstat sama jak kůl v plotě?
