Článek
„Můj strýček, který byl lékařem, mi kdysi řekl, že vysokou školu stejně studuji hlavně proto, aby se ke mně v budoucnu jako k pacientovi chovali v nemocnici slušně,“ pravila kolegyně Eva.
Ačkoli jsem bývalá zdravotní sestra, nebo právě proto, a několik let jsem pracovala ve dvou velkých nemocnicích, zdálo se mi toto konstatování onoho strýčka lékaře poněkud přehnané. Vždyť já jsem měla zkušenost, že jsme se jako zdravotní sestry musely k pacientům vždy chovat slušně a s patřičnou úctou, i kdyby byl dotyčný třeba popelář. Tím samozřejmě nechci říct, že mám něco proti popelářům. Dokonce mám jednoho neznámého popeláře v oblibě. Vrací mi popelnici na přesně určené místo před domem, za což mu tímto děkuji.
Je ovšem pravdou, že tato má osobní profesní nemocniční zkušenost je stará 25 let. A tak jsem si řekla, že dotyčný lékař zřejmě také ví, o čem mluví, protože osobní zkušenost je nenahraditelná.
Přibližně o dva roky později jsem na vlastní kůži pochopila, o čem onen lékař mluvil. Onemocněla jsem rakovinou a shodou okolností jsem se ocitla v jednom z největších a nejlepších onkologických center v republice. Přesně na tom místě, kde jsem před léty začínala svou kariéru zdravotní sestry.
Musím říct, že i dnes v této nemocnici pracují skvělí lékaři a sestry, kteří se k pacientům chovají naprosto úžasně, ale jsou i takoví zaměstnanci, kterým máte sto chutí říct, že jste s nimi husy nepásli.
Když mě poprvé hospitalizovali na chirurgii, v přijímací kanceláři se mě na titul nikdo neptal, a přestože jsem měla na kartičce pojišťovny alespoň neaktuální titul, pracovnice mi jej do nemocniční databáze nezapsala. Přiznám se, že jsem měla úplně jiné starosti, a tak mě ani nenapadlo se zabývat něčím tak přízemním, jako je zapsání titulu.
Po uvedení na pokoj jsem zjistila, že nad záhlavím mé postele je sice napsané mé jméno a příjmení, ale příjmení solidně zkomolené. Když jsem se ozvala, že se tak opravdu nejmenuji, sanitář, který byl za tu zkomoleninu zodpovědný, se strašně divil, že mi to vadí.
Když mě po čtrnácti dnech přijali na chirurgii podruhé téměř na pokraji smrti, cedulka se jménem nad mojí postelí mě opravdu nezajímala. Až paní doktorka, která přišla na vizitu, si všimla, že nad postelí mi visí cedulka s úplně jiným křestním jménem a znovu zkomoleným příjmením. Vzhledem k tomu, že mé příjmení je ryze české a jednoduché, je téměř nemožné v něm udělat chybu. Ale stalo se. Dotyčný sanitář chybu vyřešil tím, že cedulku se jménem vyhodil do koše, a od té chvíle jsem byla NIKDO.
Asi po dalších třech týdnech jsem šla znovu na příjem na chirurgii a tentokrát už pevně rozhodnutá, že vše přežiji, jsem si v přijímací kanceláři nechala do nemocniční karty zapsat titul.
Co se týká chirurgie a dotyčného sanitáře, nemělo to žádný vliv, jelikož tentokrát na vizitku nad postel napsal jiné křestní jméno. Znovu to vyřešil s grácií, křestní jméno odstřihl a zbylo mi jen příjmení. Aspoň to!
Při dalších návštěvách patřičných ambulancí měl ale titul v mé kartě téměř magické účinky. Už jsem nebyla za nechápavého pacienta, který ničemu nerozumí, ale nyní, už jako paní doktorka, jsem mohla mít na lékaře i různé všetečné otázky, aniž by mě jakkoli odbyli.
Vážení a milí zdravotníci, vím, že vaše práce je náročná a já si jí moc vážím, ale myslete prosím na to, že nemocný člověk je často vystrašený, není mu zrovna nejlépe, je v cizím prostředí, v němž se neumí mnohdy zorientovat, a určitě nepotřebuje, aby s ním někdo jednal jako s hlupákem. Pacient se tak občas cítí být rukojmím zdravotnického personálu, ale pacient s titulem přece jen o něco méně.
Je smutné, že onen strýček lékař měl tak hlubokou pravdu. Holt zkušenost je zkušenost.
