Článek
Museli čelit nejrůznějším velmi krutým životním překážkám, měli tu nejtěžší práci, jakou si lze představit, měli ty nejhorší choroby světa, několikrát málem přišli o život.
Jedna taková paní je moje příbuzná. Kdykoli jsem se jí odvážila oponovat, že její život opravdu nepatřil k těm krutým životním osudům, že neměla tu nejtěžší práci, že nikdy neměla žádnou z nevyléčitelných chorob a že o život ji také nikdo nechtěl připravit, snesla se na mě smršť neutichajících výčitek a hrozeb. Jen ona ví, jak těžký život měla a ani teď, když je v důchodu, to není lepší.
„Až budeš stará a nemocná jako já, tak bych chtěla vidět, jak se budeš smát!“ sdělila mi při jedné z jejích neohlášených návštěv. Když jsem jí odpověděla, že doufám, že se toho dožiju, ostatní to z mé strany brali jako velmi černý humor, dotyčná však jako urážku a nepochopení své osoby.
Já jsem tehdy právě procházela léčbou rakoviny včetně chemoterapií, operací, ozařování, biologické léčby. Lékaři mi dali všechno, co měli na svém menu, a tak nejen mně byly podobné výhrůžky spíš k smíchu.
Tím těžkým životním osudem myslí dotyčná paní to, že se rozvedla a za dob socialismu vychovávala dvě děti, přičemž jedno mělo v té době patnáct a druhé osm let. Alimenty byly samozřejmě nízké. To jsou ale téměř vždycky.
Tou nejtěžší prací, jakou si lze představit, myslí svou někdejší práci v kanceláři, kdy naprosto běžně v dobách socialismu trávili pracovníci onoho podniku pracovní dobu tím, že slavili narozeniny všech možných náměstků, dámy si v pracovní době odskakovaly do nedalekého kadeřnictví na trvalou ondulaci a kdekdo si už před obědem dal skleničku něčeho ostřejšího. Ano, občas se v podniku i pracovalo.
Tou nejtěžší chorobou, kterou lze onemocnět, míní zánět slinivky břišní, což je, uznávám, nepříjemná a vážná choroba. Dotyčná příbuzná se z ní však vyléčila velice rychle a již přes deset let nemá v podstatě žádné zdravotní problémy, ačkoli jí je již 78 let. Po lékařích neustále vyžaduje různá lékařská vyšetření a když jí není hned a vždy vyhověno, stěžuje si na lékaře i sestry v širokém okolí.
Tím, že několikrát málem přišla o život, myslí především tu nejhorší situaci, kdy spadla na silnici a kdyby náhodou jelo auto, mohlo by ji zajet.
Své příbuzné a dalším podobně sebestředným lidem bych chtěla vzkázat, aby se aspoň někdy rozhlédli kolem sebe. Kdyby to totiž udělali, snad by kolem sebe viděli opravdu těžké osudy lidí, kteří si přes všechnu nepřízeň uchovali v srdci mnoho lásky a na svůj úděl si nestěžují. Tito lidé mají třeba vážně nemocné dítě, někteří jsou sami nevyléčitelně nemocní, mnoho z nich má opravdu fyzicky či psychicky velmi náročnou práci a někteří opravdu unikli smrti jen o vlásek.
Nejenže se stačí podívat kolem sebe, ale je dobré si vzpomenout i na své předky. Právě rodiče této paní zažili opravdu těžký život, kdy přežili obě světové války, byli umístěni v pracovních táborech, tatínek dokonce až na Sibiři, v kojeneckém věku jim zemřel syn, ke konci války utíkali před Němci s malým dítětem a prodírali se mezi mrtvolami lidí a koní, tatínkovi amputovali nohu. A tak bych mohla ve výčtu pokračovat. Nestěžovali si.
Tomu já říkám mít těžký život!
A tak se ptám, jak je možné, že si na nepřízeň osudu stěžují nejvíce právě ti, jichž se to vůbec netýká? Potřebují být z nějakého nevysvětlitelného důvodu za všech okolností zajímaví? Asi ano. Myslím, že odpovědi se asi nedopátrám, a tak všem přeji, aby takových lidí potkávali co nejméně.
