Článek
Když jsem v těchto dnech zahlédla na Médium.cz článek s titulkem „Ne, paní učitelko, nebudeme doma s dítětem dělat vaši práci“, tak mě jako učitelku napadlo hned několik postřehů. Článek jsem nečetla, dokážu si totiž představit, o čem je.
Titulek mě ale přivedl k zamyšlení nad tím, jak se někteří rodiče doslova bouří, když mají doma s dítětem věnovat nějaký čas přípravě do školy. Uznávám, že by rozhodně nemělo být pravidlem, že rodiče budou doma s dítětem dohánět látku, kterou paní učitelka ve škole z nějakého důvodu nestihla. Uznávám, že rodiče tu nejsou od toho, aby doma suplovali učitele a v tomto kontextu opravdu dělali práci za něj.
Na druhou stranu si myslím, že rozumné domácí procvičování probrané školní látky je přínosné pro žáky prvního i druhého stupně základní školy. Dnes se mnoho rodičů ohrazuje proti zadávání domácích úkolů, jiní je naopak vyžadují. Já sama učím na druhém stupni základní školy a již léta domácí úkoly nedávám. Z mého pohledu totiž nemá žádný smysl, když žák domácí úkol opíše od kamaráda pokoutně někde na lavičce před školou jen proto, aby měl splněno. Do školy jsme chodili všichni, tak víme, jak se takové domácí úkoly mnohdy plnily. Pokud dítě opravdu chce, má kdykoli možnost si doma látku procvičovat a učitel mu v tom může být nápomocný.
Zmíněný titulek mě ale přivedl k myšlence, že rodiče často nehodlají trávit se svými dětmi čas nad školními povinnostmi s odůvodněním, že dítě by se mělo vše naučit ve škole a školní záležitosti by neměly zasahovat do jeho volného času. Nemám problém tento argument přijmout, pokud rodiče přijmou fakt, že učitelé tu nejsou proto, aby dělali práci za ně, tedy vychovávali jejich děti. Výchova je totiž výlučné privilegium rodičů, učitelé mohou pouze usměrňovat a kladně působit.
Rodiče jsou dnes často zastánci tzv. nevýchovy. Ta podle nich nespočívá v tom, že by výchovu neměli pod kontrolou, ale ve vysvětlování. Přijde mi úsměvné, když vidím maminku, jak tříletému dítěti, které hodilo autíčko jinému dítěti do obličeje, místo důrazného (myslím slovního) napomenutí trpělivě a vlídně vysvětluje, že to nebylo pěkné. Nevýchova činí z rodičů a dětí partnery. Je to ale dobře? Někteří rodiče totiž nevýchovu povýšili na vyšší stupeň a jejich děti postrádají jakýkoli řád a mantinely. Nevýchova se tak proměnila v anarchii. Dítě bez mantinelů nejpozději v dospělosti tvrdě narazí, když si bude myslet, že může mít vše, co si usmyslí.
Na tento fenomén příliš volné výchovy upozorňují i psychologové. Takové děti mají pocit, že mohou s každým o čemkoli polemizovat, ať už se jedná o rodiče, prarodiče či učitele. A mnohé děti tak činí s takovou neurvalostí, že se to přestává líbit i jejich rodičům, tedy těm, kteří je takto vychovali. Tito rodiče pak často po škole chtějí, aby suplovala to, co oni nezvládli. Se svými dětmi si neví rady a vinu „hází“ na učitele.
Tyto děti jsou plodem nevýchovy, která se vymkla rodičům z rukou. Ti si to ale musí umět přiznat. Je otázkou, co tyto děti jednou rodičům budou dávat za vinu. Pravděpodobně to bude všeobecná nepřizpůsobivost, což se téměř rovná naprosté neschopnosti žít v tomto světě.
Škola je především vzdělávací institucí a její výchovná role je pouze doplňková. Výchova je plně v kompetenci rodičů a jedině oni za ni nesou odpovědnost.
