Článek
Nedávno jsem se po letech setkala s několika přáteli a při rozhovoru došlo i na téma školství. Jeden z kamarádů je docent a vysokoškolský pedagog v oboru ekonomie. Druhý kamarád pracuje na vysoké manažerské pozici v jedné významné firmě. Oba mají nejmladší děti v deváté třídě základní školy a oba zavzpomínali na svá školní léta, která prožili v dobách socialismu.
Vysokoškolský pedagog zmínil své hodnocení na vysvědčení v první třídě, kdy od paní učitelky dostal v prvním pololetí velkou dvojku a v druhém pololetí byl hodnocen dvojkou hned ze čtyř předmětů. Jednalo se o dvojku z českého jazyka, matematiky, výtvarné výchovy a pracovní výchovy. Nutno dodat, že kamarád si pamatoval, že dostal velkou dvojku v prvním pololetí první třídy a nikdy neměl na vysvědčení vyznamenání, ale na další známky už dávno zapomněl. Na svá vysvědčení však narazil, když dělal pořádek v dokumentech. Tehdy se prý s manželkou dost nasmáli a shodli se na tom, že bude lepší, když vysvědčení zase uloží někam hodně hluboko, protože jak známo, jablko nepadá daleko od stromu.
Druhý z kamarádů měl za svá školní léta vyznamenání pouze dvakrát a zavzpomínal, jak se na jeho maturitním vysvědčení objevilo několik čtyřek. I přesto se ale rozhodl ke studiu na vysoké škole. Domluvil si doučování z matematiky, přijímací zkoušky na vysokou školu zvládl a studium zdárně dokončil. Po letech dokonce absolvoval i doktorské studium. Kromě působení ve vysoké manažerské pozici je také autorem mnoha odborných publikací.
Mí přátelé nikdy neměli pocit, že by je špatné známky v dětství nějak zvlášť traumatizovaly a že by jim měli podřídit své další profesní působení. Možná to bylo proto, že jejich rodiče na ně neměli přílišné nároky a vcelku bez problémů se smířili s tím, že jejich děti budou průměrnými občany socialistické společnosti. Oba se ale rozhodli, že chtějí něčeho dosáhnout a nějaké známky ze základní a střední školy nemohly jejich rozhodnutí jakkoli ohrozit.
Dnes se neustále zmiňuje, jak známky děti traumatizují a demotivují. Ministerstvo školství dokonce ruší klasifikaci v prvních třech ročnících základních škol. Jelikož jsem učitelka, i mě samotnou neustále překvapuje, jak děti, rodiče i mnozí učitelé neustále známky řeší. Jako by známky na vysvědčení vypovídaly něco o schopnostech dítěte a jeho možném dalším profesním uplatnění.
Horší či průměrné známky mají často děti velmi inteligentní, které zatím nevidí zvláštní důvod k tomu, aby se „dřely“ na samé jedničky. Z praxe vím, že tyto děti se pro studium nadchnou často později a většinou dosahují daleko vyššího vzdělání než jejich spolužáci, premianti třídy. Ano, známky nejsou plně objektivní, ale jsou opravdu takovým strašákem? Možná ano, ale strašákem, kterého vytvořili rodiče i samotní učitelé. Děti mají na své školní hodnocení mnohdy zcela jasný pohled a ví přesně, proč není takové, jak si jejich rodiče představují.
Rozhodně nechci říct, že hodnocení na vysvědčení za socialismu bylo v pořádku a že by něco podobného mělo být standardem i dnes, jen bychom se měli zamyslet nad tím, jestli význam známek zbytečně nepřeceňujeme. Děti totiž netraumatizují samotné známky, ale reakce nás dospělých. Svědčí o tom i množství dětských telefonátů na tísňovou linku v době rozdávání vysvědčení.
Můžeme změnit známkování ve školách na slovní hodnocení, bude to ale k něčemu? Z výzkumu vyplývá, že si to ve většině případů nepřejí žáci, rodiče ani učitelé. Známka je prostě něčím, čemu každý rozumí.
Možná by stačilo, kdybychom se na své děti dívali jako na někoho, kdo si musí najít svoji cestu v životě a přiměřeně a bez zbytečných turbulencí a zákazů se je snažili motivovat k lepším výsledkům.
Známka je jen číslo, které samo o sobě nic neznamená, tak tomuto číslu nepřisuzujme zbytečně přehnaný význam. Důležité není rozhodnutí nás, rodičů a učitelů, důležité je, jak se rozhodnou děti. Na nás jen je, abychom je podporovali v jejich úsilí a nedávali najevo, že něco nejsou schopny zvládnout. To totiž nikdo z nás nemůže předurčovat a příklady mých kamarádů i mnoha ostatních jsou toho dokladem.
