Mobilní telefon a režim letadlo aneb Mluviti stříbro, mlčeti zlato

Patřím ke generaci Husákových dětí, kdy československým hitparádám vládl Karel Gott s Helenkou Vondráčkovou, a snem mnoha domácností byl barevný televizor.

Mobilní telefony existovaly jen ve sci-fi literatuře a ve snech západních vývojářů.

První mobilní telefon byl sice představen v roce 1982, ale slovo mobilní je zde adjektivem spíše úsměvným, protože telefon vážil deset kilogramů, a tak pro přepravu byla vhodná taška na kolečkách.

Dnes si bez mobilu téměř nedokážeme představit svůj běžný den. Když ho náhodou ráno zapomeneme doma, jsme celý den nesví, prostě nám chybí náš nejlepší přítel. Za dob mého dětství byl nejlepším přítelem pes a v závěsu za ním kniha. Dnes je to zcela jistě mobil.

Mobil je bezesporu úžasná věc, která nám v mnohém usnadňuje život. Je ale také tím, co nám překáží žít opravdově, bez přetvářky, v klidu a soukromí.

Také jste měli chuť někdy svůj mobil zahodit a už ho nikdy nenajít? Myslím, že určitě ano. V poslední době mám tuto nutkavou potřebu stále častěji. Ale protože doba si to žádá a můj mobil není úplně z nejlevnějších, střežím si ten svůj skoro tablet jako manžel manželku.

Ale jak víme z historie, všechny vynálezy světa nelze jen využít ve prospěch lidstva, ale také zneužít. I s mobilními telefony je to podobné.

Když pominu záležitosti jako je kyberšikana, hackerství apod., jde především o zneužívání v lidské rovině, kdy už si mnozí z nás neuvědomují, že ačkoli vývoj technologií jde stále kupředu, člověk je ve své podstatě stejný.

Je stejný ve svém prožívání, ve svých radostech i strastech.

A tak se má touha žít bez mobilu opakuje téměř každý večer, kdy si chci konečně po celodenním maratonu trochu vydechnout a dát si dobrou večeři. Snad s železnou pravidelností mi zazvoní mobil přesně ve chvíli, když k ústům nesu první sousto. Musím říct, že to není vždy ve stejný čas.

Nabízí se hned několik řešení. Buď telefon zvednu a při hovoru, který je většinou o ničem, se snažím navečeřet, nebo telefon nechám zvonit. Pokud ovšem hovor nepřijmu, vystavuji se riziku, že dotyčný zavolá brzy znovu, což je zkušeností potvrzeno.

Výborným nástrojem se zdá být režim letadlo. Nastává vytoužené ticho. Dopřávám si jeden večer v klidu, v kruhu rodiny. Najednou máme prostor si doma popovídat, aniž by nás někdo zbytečně přerušoval uprostřed věty.

Je to však pověstné ticho před bouří, neboť telefon je třeba přece jen znovu zapnout. Začne nekontrolovaně pípat a posílat množství zpráv z mnoha chatů, všemožné notifikace a upozornění na nepřijaté hovory.

A další den, když usedám k večeři, mám nepříjemné chvění v oblasti žaludku a v obličeji ztrápený výraz.

Nepíši zde o důležitých telefonátech, které je třeba vyřídit, ať už pracovních či soukromých. Mám na mysli především dlouhé a únavné hovory o ničem, které jsou jen „mlácením prázdné slámy“.

A tak občas nostalgicky vzpomenu na dobu mého dětství a mládí, kdy jsem znala všechny telefonní budky ve městě a ze své paměti jsem dokázala na počkání vysypat nejméně deset telefonních čísel.

Neexistoval paušální tarif a člověk musel mít kapsu naditou mincemi. A jelikož mnoho telefonních budek bylo často mimo provoz, nehrozila mi při hledání fungujícího přístroje obezita.

Možná už stárnu, ale vím, že dnes si nepamatuji skoro žádné telefonní číslo, protože prostě nemusím. A protože prostě nemusím křižovat město a hledat fungující telefonní budku, hrozí mi obezita.

Musím říct, že přes to všechno mám svůj mobil ráda a je to po psovi a knize můj nejlepší přítel.

Jen bych chtěla nejen za sebe poprosit, aby si všichni, kdo si večer potřebují jen tak „pokecat“, alespoň občas uvědomili, že méně je někdy více a režim letadlo nebývá zapnut z důvodu naštvání volajících.

Dopřejme si vzájemně alespoň trochu ticha, které potřebuje každá lidská duše, aby mohla načerpat nové síly pro každodenní život v mumraji, jehož jsme součástí.