Článek
Byl to především nešťastník, jenž prožil život v bídě a nenáviděl všechny bohaté šlechtice a panovníky. Považoval je za parazity živící se chudobou a neštěstím obyčejných lidí.
Jeho matka, chudá italská dělnice, jej v útlém věku odložila do jednoho z pařížských sirotčinců. Jako dítě pak pobýval u různých pěstounů a místo toho, aby chodil do školy, musel od deseti let pracovat. Střídal mnohá špatně placená zaměstnání a stěží se uživil.
„Chci zabít někoho důležitého…“
Čím dál tím víc v něm sílily pocity křivdy, zmaru a nenávist vůči aristokracii. Do svého deníku si zapsal: „Chci zabít někoho důležitého, aby se o tom psalo v novinách.“
Lucheniho deník
Poté, co král Umberto I. nechal v Miláně krvavě potlačit vzpouru dělníků, se Lucheni rozhodl, že jejich smrt pomstí. Původně chtěl zabít samotného krále, ale tohoto plánu se musel vzdát, protože se zrovna nacházel v Ženevě a na návrat do Itálie neměl peníze.
Doslechl se ale, že do Ženevy má přicestovat orleánský vévoda Filip. Jeho obětí se měl tedy stát on. Vévoda Filip však na poslední chvíli svoji cestu zrušil a Lucheni začal propadat zoufalství. Chtěl dokázat sobě a svým přátelům z řad anarchistů, že on je ten, o kom se bude psát.
Výběr osoby byl spíše náhodný
O rakouské císařovně je známo, že na sklonku života hodně cestovala. Po smrti svého syna Rudolfa odložila šperky a nikdy se již neoblékla do jiných šatů než černých.
Když se v září roku 1898 Sissi ubytovala v jednom z luxusních ženevských hotelů pod jménem hraběnka von Hohenembs, záhy se rozkřiklo, že je to ve skutečnosti samotná rakouská císařovna. Tato zpráva se dostala do tisku, kde si ji přečetl i Lucheni.
Splněné přání
Šestadvacetiletý Lucheni čekal 10. září před hotelem. Krátce před polednem vyšla Sissi doprovázená svojí dvorní dámou Irmou Sztárayovou směrem k nedalekému přístavu. Mladík je sledoval až na nábřeží, kde se přimotal do blízkosti Sissi a bodl ji nabroušeným pilníkem přímo do srdce.
Sissi měla Lucheniho za zloděje a v první chvíli vůbec nepocítila svoje zranění. Její dvorní dáma jí pomohla vstát a obě se odebraly na loď, která ihned odplula. Až na lodi císařovna omdlela a dvorní dáma si všimla malé rudé skvrny na její hrudi. Okamžitě nechala otočit loď a Alžbětu přenést do jejího hotelového pokoje, kde mohl lékař již konstatovat jen smrt.
Alžběta Bavorská si přála zemřít bezbolestně, rychle a bez přítomnosti členů rodiny, kteří by ji litovali. Luigi Lucheni, který později tvrdil, že vůbec netušil, o koho jde, toto přání císařovně splnil.
Žádal o trest smrti
Lucheni byl ihned dopaden kolemjdoucími a předán policii. Nepokusil se utéct a trval na trestu smrti, aby se zapsal do dějin jako politický mučedník. Žádal o své vydání do Itálie, kde by trest smrti mohl být vykonán. Ženeva jej ale odmítla vydat, a tak byl Lucheni odsouzen podle zákonů kantonu Ženeva na doživotí.
Lucheni ve vězení neustále napadal dozorce a byl šikanován spoluvězni. Dostával řadu nenávistných dopisů. Několikrát se pokusil o sebevraždu, ale dokonat se mu ji podařilo až v říjnu roku 1910, kdy byl nalezen na samotce oběšený na klice u okna.
Hlava byla naložena do formaldehydu
Klidu se Lucheni nedočkal ani po smrti, jeho tělo bylo vydáno k vědeckým účelům a hlava byla naložena do formaldehydu. Vědci se pokusili zkoumat, zda se v mozku vraha dá najít určitá predispozice. Na nic nepřišli. Lucheniho hlava ve formaldehydu byla uschována v Ženevě až do roku 1985, kdy Rakousko požádalo o její převoz do Narrentum, sídla Spolkového patologicko-anatomického muzea ve Vídni.
Hlava nebyla určena k veřejnému vystavení, ale především při výročí vraždy muselo muzeum čelit mnoha zvědavcům, kteří ji chtěli vidět. Těmto morbidnostem bylo učiněno zadost až v roce 2000, kdy byla hlava Luigiho Lucheniho uložena na vídeňském ústředním hřbitově.
Zdroje:
HAMANN, Brigitte. Alžběta: císařovna proti své vůli. 2. vyd. Přeložil Šárka TÝMLOVÁ, přeložil Věra MACHÁČKOVÁ-RIEGEROVÁ. Praha: Brána, 2002. ISBN 80-7243-153-6.
