Článek
Sebepoškozování zahrnuje různé formy záměrného ubližování si a zraňování vlastního těla. Takové jednání postrádá sebevražedné úmysly.
Pro sebepoškozování je typické jeho opakování. Týká se nejčastěji dětí mezi dvanáctým a patnáctým rokem, spíše u dívek než chlapců. Děti se v tomto věku musí vyrovnávat s mnohými situacemi, které psychicky velmi těžce zvládají, a to i kvůli nastupujícím hormonálním změnám.
Syndrom pořezaného zápěstí
Sebepoškozování, jinak automutilace, bývá označováno také jako syndrom pořezaného zápěstí. Mezi nejčastější podoby patří různé formy řezání ostrými předměty a pálení se.
Nejpoužívanějším předmětem jsou žiletky. Typickými částmi těla, kde můžeme najít stopy sebepoškozování, jsou zápěstí a předloktí. Ovšem i kotníky a stehna nejsou výjimkou. Děti, které chtějí své chování co nejvíce skrýt, volí více skryté části těla.
Všímejme si, co děti trápí
Prvotním spouštěčem bývají silnější emoce, především hněv, úzkost, stres, pocity viny, šikana, agrese, problémy v rodině, rozchod s přítelem a další negativní duševní stavy plynoucí ze životních situací, kterým jsou děti vystaveny. Všímejme si změn chování, smutku a emocí dětí!
Dítě může být uzavřené, nekomunikativní. Nápadné jsou dlouhé rukávy v parném létě, neochota navštěvovat koupaliště, vyhýbání se společným akcím.
Úleva od psychické bolesti
Děti a dospívající přistupují k sebepoškozování ve chvíli, kdy je psychická bolest k nevydržení. To, že si fyzicky ublíží, jim uleví. Jsou to chvíle, kdy si dítě neví rady.
Sebepoškozování u dětí není něčím, co by tu nebylo i v dobách dřívějších. Nyní ale díky sociálním sítím dochází k vzájemnému sdílení a tím i nárůstu těchto případů.
Proto se s rozvojem internetu a vzrůstající oblibou sociálních sítí setkáváme i se skupinovým sebepoškozováním.
Požádat o pomoc není slabost
Tím, kdo nejčastěji upozorní na sebepoškozování, je kamarádka, kamarád. Ti se většinou snaží nějakou dobu řešit situaci společně se svými vrstevníky.
Kdo se ale pravidelně sebepoškozuje, nedokáže s tím přestat. Je to podobné jakékoli jiné závislosti. Nejlepší je dítě přesvědčit, aby požádalo o pomoc někoho z dospělých, komu důvěřuje. Možností je také Linka důvěry.
Pokud ale dítě nenajde odvahu k tomu, aby se svěřilo, psychologové doporučují alespoň jinak ventilovat své pocity. Psát si deník, nakreslit úzkost, strach a to vše pak klidně roztrhat.
Dítě neobviňujte a netrestejte
Když rodič zjistí, že se jeho dítě sebepoškozuje, reakcí bývá šok. Tato emočně vypjatá situace vede i rodiče k pocitu, že je to jejich vina, že něco zanedbali.
Často to tak ale být vůbec nemusí. Každé dítě je jedinečné, a to i ve svém prožívání. Proto je dobré si s dítětem v klidu promluvit a nic mu nevyčítat, neobviňovat ho, nehodnotit, netrestat.
Mějte na paměti, že sebepoškozování dítěti nezakážete. Nedokáže s tím přestat pomocí své vůle. Je třeba vyhledat odbornou pomoc psychologa či psychoterapeuta, kteří vědí, jak s dítětem pracovat.
Nejhorší je zavírat nad problémem oči a neřešit jej. To pak může vést k prohlubování problému, zvýšené nedůvěře a k pozdějším sebevražedným sklonům.
Cesta do hlubin dětské duše je složitá. Jsou tu ale odborníci, kteří rodičům i dětem umí pomoci. Nejde totiž primárně o ukončení sebepoškozování, ale o vyřešení problému a znovunalezení psychické pohody dítěte.
Zdroje:
