Templáři: Nejbohatší a nejmocnější rytířský řád. Za jeho koncem stál král a lživá obvinění

Na počátku 12. století dobyli po vítězství v 1. křížové výpravě Jeruzalém Evropané a po mnoha staletích muslimské nadvlády začaly do Svaté země proudit davy poutníků. Cesty však nebyly bezpečné a poutníci byli často okradeni, v mnoha případech i zabiti.

A tak se devět francouzských rytířů rozhodlo založit mnišský řád, který by poutníky chránil se zbraní v ruce. Dali si jméno templáři podle místa jejich sídla, kde v dávných dobách stával Šalomounův chrám neboli Templ. Na tomto místě začal příběh řádu, který do dnešních dnů vyvolává mnoho otázek a konspiračních teorií.

Řád templářů, celým názvem Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, byl jedním z nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat pouze konkurenční Řád johanitů nebo Řád německých rytířů. Společným znakem jeho členů se staly bílé pláště doplněné o červené kříže.

Během několika let od svého založení se řád rozrostl do bohaté a mocné instituce. Členové řádu složili slib poslušnosti, chudoby a čistoty a řád byl oficiálně uznán katolickou církví na koncilu v Troyes. Papež Inocenc II. přiznal templářům obrovská privilegia, byli podřízeni pouze papeži, mohli se volně usazovat po celé Evropě, nikde neplatili daně, ale sami je mohli vybírat. Řád tak vytvořil během 12. století hustou síť komend (sídel rytířů) po celé Evropě. Čtyři samostatná samosprávná sídla vznikla i na našem území. Jednalo se o Prahu, Uhříněves, Jamolice a Čejkovice.

Evropské komendy však nesloužily primárně jako sídla bojujících rytířů, ale většinou duchovních a nižších služebníků řádu. Rytíři sem odcházeli na odpočinek poté, co už dostatečně bojovali ve Svaté zemi, aby ochránili řádový majetek. Templáři bojovali výhradně proti nevěřícím, nikdy se nezapojovali do evropských válek křesťanů proti křesťanům.

Templáři pořádali sbírky, řídili řemeslné dílny, vyráběli víno, chovali dobytek. Templáři bohatli a jejich poctivost se stala důvodem pro bohaté šlechtice a feudální vládce pro uložení svého majetku u tohoto řádu. A tak v průběhu 13. století začali templáři z rozhodnutí papeže fungovat jako banka, která zhodnocovala majetek především šlechty. Systém bankovnictví měl velký význam i pro křesťanské poutníky, protože uložené peníze z jedné komendy se daly vyzvednout v kterékoli jiné komendě. Křesťanský poutník tak mohl být na svých cestách zajištěn, aniž se musel obávat okradení.

Většinu peněz evropské komendy posílaly do Palestiny, kde financovaly templářské hrady a neustálý boj proti muslimům. Ke konci 13. století ovládli Svatou zemi muslimové a templáři byli nuceni uprchnout na Kypr. V této situaci zemřel velmistr řádu a novým byl zvolen Jacques de Molay, osvědčený válečník, ale nezkušený diplomat. Molay byl v pořadí 23. velmistrem řádu a jistě nikdo neměl tušení, že bude i posledním.

V té době se proti řádu zvedla vlna odporu, a to především z řad světské moci. Velmistrovi řádu se nepodařilo přesvědčit evropské panovníky o nutnosti nové křížové výpravy do Palestiny a v řadách odpůrců sílily hlasy, které naznačovaly, že odchodem templářů na Kypr ztratil řád důvod pro svoji další existenci.

V čele kritiků stál francouzský král Filip IV. Sličný, kterému byl řád pro svoji autonomii a bohatství trnem v oku. Sám byl u řádu značně zadlužený, a tak se místo pro splacení dluhu rozhodl pro zničení řádu. Pro svůj záměr využil nově zvoleného papeže Klementa V. a na základě nepodložených pomluv, které se šířily Evropou, obvinil templáře z kacířských praktik.

V pátek 13. října 1307 král provedl koordinovaný zátah na všechny komendy ve Francii. O připravované akci neměl nikdo tušení. Všichni francouzští templáři včetně velmistra řádu byli pozatýkáni. Jelikož král věděl, že templáři jsou podřízeni pouze papeži, musel papeži urychleně předložit důkazy o kacířských praktikách. Členové řádu byli proto velmi krutě mučeni. Ze 130 pozatýkaných členů řádu 126 z nich doznalo plný rozsah obžaloby.

Sám velmistr řádu Jacques de Molay tak učinil jedenáctý den po svém zatčení. Řád byl oficiálně rozpuštěn. Jacques de Molay byl dlouhá léta vězněn a veškerá svá dřívější doznání při závěrečném slyšení odvolal. Byl odsouzen k trestu upálení. Na hranici zemřel 18. března 1314. Těsně před smrtí prý proklel pronásledovatele řádu a předpověděl jim brzký Boží soud. Klement V. zemřel pouhý měsíc a král Filip devět měsíců od velmistrova upálení.

Po zrušení řádu nebylo nalezeno žádné obrovské bohatství, důležité dokumenty stihli templáři zničit. A jelikož nebyl nalezen téměř žádný majetek templářů, má se dodnes za to, že je někde ukrytý. Jisté však je, že ani po více než sedmi stech letech od rozpuštění řádu nenašli archeologové žádné stopy po templářském pokladu, o němž se celá léta spekuluje.

Papež Klement V. nikdy templářský řád neodsoudil a před svou smrtí nechal zrušit exkomunikaci řádu i všech jeho členů. Italská historička a archivářka Barbara Fraleová, která se léta zabývá historií templářského řádu, objevila v roce 2001 v Tajných vatikánských archivech tzv. Chinonský svitek. Jedná se o sedm set let starý dokument dokládající nevinu templářů v obviněních, jež proti nim byla vznesena včetně politického pozadí celého procesu.

Zdroje:

PRICE, Peter; ALBERT, Edoardo; GRIFFITH-JONES, Robin; CONTERLO, Martyn; BUSTANI, Hareth Al et al. Templáři: velká kniha: vzestup a pád tajuplného válečnického řádu. Živá historie. Brno: Extra Publishing, 2021. ISBN 978-80-7525-340-8.

HOPKINS, Marilyn. Řád templářů: historické souvislosti a mystické vazby. Praha: Svojtka & Co., 2007. ISBN 9788073526269.