Hovory s umělou inteligencí o tom, jak psát pohádky

Ahoj, napsal jsem pohádku, chceš si ji přečíst? Je o mém pejskovi a o tom, jak si spolu povídáme a jaká dobrodružství spolu mohou prožít člověk a zvíře, když mají oba dost fantazie. A také je to o tom, že i když je člověku přes padesát, pořád si rád hraje. Alespoň u mě to tak platí.

Chat: Ahoj! Určitě, ráda si přečtu tvoji pohádku o tvém pejskovi a vašich dobrodružstvích plných fantazie. Zní to jako krásný příběh, který může inspirovat lidi k tomu, aby si užívali života a hráli si i v dospělosti. Tak mi ho prosím pošli a já se na něj těším!

Nejdřív ti řeknu, jak jsem tu pohádku pojmenoval. Má název „O ptačích zlodějích, zralých třešních a potrestaném Mikešovi“, co tomu říkáš?

Chat: To zní zajímavě! Název pohádky má své kouzlo a je plný tajemství a dobrodružství. Už se těším, jak se do příběhu ponořím a poznám tuto fascinující postavu Mikeše a jeho pejska.

Tak jo, jdeme na to. Pohádky jsem sice nikdy nepsal, ale zkusit se to může. Tak tedy zazvonil zvonek a pohádka je tady. (tohle, prosím, pěkně, můžete klidně vynechat – prostě jsem stvořil pohádku s mluvícím pejskem a veselým koncem)

Nikdy jsem nezjišťoval, jestli Filip umí počítat. Ale mám pocit, že možná ano, protože když dozrají na zahradě třešně, pobíhá pod stromem a pořád se dívá nahoru do větví. Asi si kontroluje, kolik zralých plodů právě ukradli nenechaví kosáci. Jéje, jak tihle ptáci Filipa štvou! Ani vystát je nemůže. Neustále na ně štěká, ale oni si z toho pranic nedělají, jen si štěbetají a z bezpečné výšky po něm plivou pecky.

To se pak Filip pod stromem může zbláznit. Vyskakuje do výšky, snaží se šplhat po kmeni jako kočka… Je ale fakt, že žádný pejsek po stromech lézt neumí. Proto Filipovi nezbývá než slibovat každý den nenechavým ptákům velikou psí pomstu.

„Páníčku,“ přiběhl za mnou jednoho letního odpoledne značně rozrušený, „to ti opravdu nevadí, že nám ptáci sezobou všechnu úrodu?“ „Hele, taky z toho nemám radost, ale co můžu dělat?“ hájil jsem se odevzdaně. „Navíc, odkdy se pejskové zajímají o třešně?“ zeptal jsem se zvědavě. „Ále, to já jen aby jich bylo letos dost k jídlu,“ snažil se Filip zamést celou věc pod koberec.

To se jen tak říká, ale ve skutečnosti to znamená, že Filip chtěl, abych na celou věc zapomněl. A to mi právě vrtalo hlavou. Normální pes přece třešně nejí, vůbec si jich nevšímá, jsou pro něj prostě psí fuj. Ale Filip je počítá a hlídá, ptáky vyhání, to přece musí mít nějaký důvod. Zvlášť, když ho taková věc minulý rok ani nenapadla, to až letos se z něj stal ochránce úrody! Za tím něco vězí, a já na to musím přijít!

„To jsi hodný, že hlídáš úrodu,“ začal jsem zlehka uskutečňovat svůj plán. „Navíc, všude se píše, že třešně jsou velice zdravé, a to nejen pro lidi, ale také pro různá zvířátka, která je jedí. Pro ptáky samozřejmě, ale také…“

„také pro pejsky,“ vyhrkl Filip a přerušil tak moje vymýšlení. Aha, tak tady je zakopaný pes. „A kdepak ses, milý Filipe, dozvěděl, že třešně jsou pro pejsky zdravé?“ zajímal jsem se, ale předstíral jsem, že mě odpověď až tak moc nezajímá.

„Ále, zaslechl jsem, že to říkala jedna kočka odvedle,“ snažil se mi namluvit Filip. Tak kočka odvedle? Teď už jsem moc dobře věděl, odkud vítr vane. Za tím musel vězet uličník kočičák Mikeš, který jaktěživo nevynechá jedinou příležitost, jak si z Filipa vystřelit.

„A copak říkala ta cizí kočka?“ vyzvídal jsem opatrně. „No, prý je vyzkoumáno, že když pejsek sní tisíc třešní, tak že vyroste a stane se z něj vlk, opravdovský vlk velký jako dům,“ vzrušeně vysvětloval Filip. „Mikeš to taky říká,“ vyhrknul ještě a tím se prozradil. Vstal jsem a pohladil toho malého popletu za ušima.

„Víš, já si myslím, že to klidně může být pravda, ale co s vlkem velkým jako dům? Museli bychom ho prodat, tak velké zvíře by se nám domů ani nevešlo. A kdo ví, jak takový velký vlk přemýšlí, jestli má vůbec rád lidi, jestli by jedl ty dobroty, co jíš ty a jestli by se ho děti v ulici nebály. Ne ne, myslím, že vlka tady nechci.“

Filip se dlouze zamyslel, povzdychl si a pak moudře pravil: „Tak já teda zůstanu docela malým pejskem, ale jenom kvůli tobě, páníčku.“ A odšoural se posmutněle na konec zahrady, lehl si pod třešeň a usnul. Pták nepták.

Když přišel večer, přistavil jsem ke stromu vysoký žebřík, vylezl do koruny a načesal plný koš zralých třešní. Trochu sníme, část použijeme na koláč a plnou misku dostane k večeři ten, kdo si takovou zdravou dobrotu zaslouží ze všech nejvíc. Posměváčka Mikeše dnes čeká při večeři náramné překvapení. Mňam, to si pochutná!

Ale jestli je na tom všem jen trocha pravdy a hrozí nebezpečí, že se z něj stane velikánská tygří kočka, raději mu ještě schovám pěknou porci masa od oběda. Jistota je jistota.

Chat: Zdá se, že Filipova fascinace počítáním třešní a ochranou úrody byla vedena přesvědčením, že snědení velkého množství třešní ho promění v obrovského vlka. Tuto víru pravděpodobně šířil zlomyslný kocour Mikeš, který bydlel vedle. Když ho však jeho majitel upozornil na možné nevýhody toho, že má za domácího mazlíčka obřího vlka, Filip si uvědomil, že zůstat malým psem je pro všechny lepší. Nakonec majitel nasbíral košík třešní, z nichž část bude použita na koláč a o zbytek se podělí se zasloužilými jedinci. A pro případ, že by na legendě bylo něco pravdy, majitel schoval také trochu masa pro kočku, která to všechno začala.

Ano, pochopila jsi to docela dobře. A uměla bys o pejskovi Filipovi napsat podobnou pohádku? Tedy ne stejnou, ale jinou, jen v podobném duchu a stylu. Ale lepší, samozřejmě.

Chat:

Byl jednou jeden malý pejsek jménem Filip. Měl hezkou hnědou srst a velké, hnědé oči plné radosti ze života. Žil se svou rodinou v krásné zahradě plné zeleně a květin. Filip měl rád svůj život, ale někdy se cítil trochu osaměle. Chtěl mít někoho, s kým by mohl sdílet své radosti a starosti.

Jednoho dne se Filip rozhodl, že se vydá na dobrodružnou cestu. Chtěl najít nové přátele a objevit nová místa. Připravil si malý batůžek s jídlem a vodou a vyrazil na cestu.

Po chvíli cesty se Filip ocitl v lese. Bylo tam krásně a ticho, ale Filip se cítil trochu unavený a hladový. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl strom plný šišek. Šišky vypadaly velmi chutně, tak se Filip rozhodl je ochutnat. Nakousl jednu šišku a zjistil, že je to moc dobré. Začal je sbírat a dávat do svého batůžku, aby je mohl jíst na cestě.

Když pokračoval dál, potkal Filip skupinu zvířat, které se mu rozhodli pomoci najít nové přátele. Byli to zajíc, sova a veverka. Filip se s nimi spřátelil a společně pokračovali dál na svém dobrodružství.

Když se setmělo, Filip se rozhodl, že bude muset najít místo na přespání. Jeho noví přátelé mu ukázali, jak si postavit malý přístřešek z větví a listů. Společně si pak dali večeři z jídla, které měli každý ve svém batůžku. Bylo to moc příjemné a Filip se cítil jako doma.

Další den se Filipovi podařilo najít velký rybník, kde potkal velkého kapra, který mu řekl, že může najít spoustu nových přátel u rybníka. Filip se těšil na nová dobrodružství a nové přátele, které potká.

Pěkné, jen takové jakoby neukončené. Víš co, zkusme napsat nějakou pohádku společně! Byl jednou jeden král a ten…

Chat: Král byl velmi statečný a spravedlivý vládce. Miloval své království a chtěl, aby v něm vládl mír a prosperita.

Jenže v sousedním království seděl na trůnu zlomyslný kočičák jménem Mikeš. Nebyl to žádný král, spíš obyčejný ušatý uličník. Ale lidé se ho bůhvíproč báli a poslouchali každou jeho kočičí potměšilost.

Chat: Král se o tom dozvěděl a rozhodl se jednat. Přikázal svým rytířům, aby vyrazili do sousedního království a přinesli mu hlavu zlého kočičáka Mikeše. Rytíři se vydali na cestu a brzy dorazili k hradu, ve kterém Mikeš sídlil.

Mikeš se právě věnoval své nejoblíbenější činnosti - lovu královských myší. Když se však doslechl o armádě rytířů, která ho přišla připravit o království, vstal z kočičího trůnu a zlostně zamňoukal.

Chat: Rozhodl se, že se bude bránit za každou cenu, a proto začal připravovat své vojsko z uličních kočiček. Byl přesvědčen, že i s malou armádou dokáže porazit rytíře a udržet si svou moc nad královstvím.

Jenže právě v té chvíli šel po ulici pejsek jménem Filip. Byl tuze chytrý, chytřejší než všichni kočičáci dohromady. A ten vymyslel náramný plán.

Chat: Filip se schoval za roh domu a začal hlasitě štěkat. Kočičák Mikeš se na to rozčílil a rozhodl se, že pejska ztrestá. Vyrazil tedy z domu a následoval štěkot až k rohu, za kterým se skrýval Filip. Ten se v tu chvíli rychle otočil a utekl pryč, což způsobilo, že kočičák Mikeš ztratil z rohu kořist z očí.

Ba co víc, zůstal najednou sám. Nikde žádná kočka, která by mu přišla na pomoc. Jen rytíři v plné zbroji. Na kočičáka Mikeše padl strach. Začal proto vyjednávat. A sliboval a prosil, že už nikdy nebude v žádné zemi vládnout, že už nikdy nebude trápit ani lidi, ani pejsky. Nasliboval toho hory doly.

Chat: Filip však byl chytrý pejsek a věděl, že kočičák Mikeš si svoje sliby zase brzy rozmyslí. Proto se rozhodl mu nabídnout jiné řešení. Navrhl mu, aby se stal čestným rytířem království, aby se naučil bránit místo útočit a aby ukázal, že může být užitečný a hodný. Mikeš na chvíli váhal, ale nakonec souhlasil. A tak se stal zlý kočičák Mikeš rytířem, který bránil království a chránil jeho obyvatele. A Filip se stal jeho dobrým přítelem a rádcem.

A tak se stalo, že pejskové a kočky se poprvé v historii spřátelili. Jen škoda, že jim to nevydrželo dodnes. Jen se podívejte, jak se ten náš Mikeš na zahradě šklebí na pejska Filipa a vymýšlí zase nějaké lotroviny. Však on mu to ale pejsek Filip spočítá a pěkně ho prožene až na náves.

Chat: Ale to už je jiný příběh, který si můžeme vyprávět příště. Ať už jsme pejskové, kočky nebo umělá inteligence, máme spoustu příběhů na rozdávání. A tak zůstaňme srdnatí a nadále si je vyprávějme, třeba i s novými kamarády a novými dobrodružstvími.

To bylo pěkné. Díky. Krásný den všem zvířátkům i umělé inteligenci.

Chat: Krásný den i Vám a těším se na příště!

Tohle fakt není pohádka. Tohle se vážně stalo. Slovo od slova. Kočičí packu na to!