Článek
Dnes vám ukážu, jaké je takové ráno s Filipem. To abyste si nemysleli, že jde o nějaké obyčejné ráno, kdy se prostě otevřou oči, vstane se a hele, je tu nový den. Rána s Filipem jsou úplně jiná. Koukejte.
V šest se na schodech ozvou protivné tlapičky. To se jen tak říká, ve skutečnosti nemá Filip žádnou tlapku protivnou, ale normální, chundelatou. Ale když vás v šest ráno budí ťapání pejska, kterému se už vůbec nechce spát, tak vám ty tlapky přijdou jako, no, protivné. Když skočí za vámi do postele, zaplašíte poslední zbytku snů. Alou z postele, říká Filip a už zase uhání po schodech dolů. Ty tlapky vám teď znějí ještě protivněji než před chvílí.
A honem ven. Že prší? To přece, páníčku, nevadí. Že mrzne a vy jste ještě pěkně rozespalí? Šup, otevři, páníčku, já už potřebuju, no, však víš kam. Na louce za domem začíná ranní psí tělocvik. Cvičíme zadní tlapky, zvedáme je u každého kamínku, u každé travičky, zvedáme a značkujeme. Když už není čím značkovat, jde se tvořit.
Když pejsek tvoří, vznikají přímo umělecká díla. Hromádky se jim říká. A Filip z radosti, že bude mít další hromádku do sbírky, zatančí vždycky psí taneček. Otočí se třikrát kolem dokola jako nějaký kolotoč, přisedne k zemi, chvilka soustředění a hurá, dílo je na světě. A teď si to, páníčku, pěkně ukliď, já si jdu konečně hrát.
Když se Filip dostatečně vydovádí, je čas rychle se vrátit domů. Vyměnit vodičku ve všech mističkách, uklidit psí pelechy, kterých má po obývacím pokoji hned několik, naplnit mističku psími granulemi a talířek psím masíčkem a, uf, už se skoro hotovo. Ještě medicínu, páníčku, připomíná mi Filip. A jó, ranní prášek, co nám paní doktorka předepsala. Spolknout, mňam, vlastně fuj, a honem trochu psích pamlsků, aby ta ošklivá chuť v tlamičce honem honem zmizela. A ráno je u konce, doufám, že si to všechno budete pamatovat, já už bych to znovu opakovat nedokázal.
pejsek Filip, když zrovinka vypadá jako úplné neviňátko
Jenže dnes ráno je to všechno jinak, než znáte. Filip vyletí z domu jako šipka, ale žádný tělocvik se nekoná, vážení. Běží po louce, až se mu za patami práší a zastavuje se až vzadu u plotu, kde v sousední zahradě bečí ovce a kejhají husy. Jenže tahle zvířata už Filip dávno zná, proč by se s nimi měl bavit zrovinka dnes ráno? Jdu se tedy podívat, co narušilo jeho ranní rituál. A hele, on se za trsem trávy krčí docela maličký zajíček. Divoký zajíc. Mrňavý a ustrašený, ušiska nastražená, sedí a chvěje se.
„Ahoj,“ pozdravil slušně Filip a nasál vzduch. To tak pejskové dělávají, když chtějí poznat někoho nového. Co přesně se ze vzduchu dozvědí, nevím, ale říká se, že svým nosem poznají všechno, i to, když někdo lže, nebo má ošklivé myšlenky. Proto si před Filipem nikdy nevymýšlím, nebo jen málokdy.
Malý zajíček neodpověděl, jen se ještě víc schoulil. Jako ježek, když má strach, ale bez bodlin. Filip viděl, že ten malý ušák je dočista vystrašený, tak se ho mírným hlasem znovu ptá:
„Ty ses ztratil?“ Teď už malý ušák sebral všechnu odvahu a odpověděl, vlastně jenom tak kývl, jako že jo, ztratil jsem se.
„Páníčku, ten ušák je dočista ztracený.“ Kývl jsem, že to se rozumí. A hned jsme začali vymýšlet plán na jeho záchranu. Filip chodil kolem malého strašpytla, očuchával ho, žďuchal ho čumákem do ocásku a pořád přemýšlel. A pak to najednou začalo vypadat, že na něco přišel.
to je ten ušák, o kterém vám vyprávíme
„Už vím, je to ztracený ušák z vedlejší vesnice. Víš přece, jak tam chodíme na procházky dozadu do polí. Tam takových zajíců žije nejmíň tisíc a tohle bude jeden z nich.“ A že prý nejlíp uděláme, když ho popadneme, dáme do nějaké krabice, honem s ním do auta a fofrem do vedlejší vesnice a až dozadu do polí a tam že ho vypustíme.
Souhlasil jsem, zdálo se to všechno jako moc dobrý nápad. Panička nám našla na půdě krabici, tu jsme vystlali trochou sena z Mikešova domečku, nebyl zrovna doma, tak to nevadilo. Navíc jsme si vzali do kapsy mrkev, tu zajíci tuze rádi a už jsme si to metošili na záchrannou akci.
Všechno dobře dopadlo. Vzadu v polích byly vidět desítky ušatých hlaviček okusujících zelí, tohle bylo pravé zaječí království. Tak jsme milého ušáka vytáhli z auta a odnesli pořádný kus od cesty, rovnou doprostřed zelného pole. Rozloučili jsme se s ním, zamávali mu a dívali se spokojeně, jak hopsá dál a dál, asi za svou smečkou, nebo jak se tomu u zajíců říká.
Velmi spokojeně jsme dorazili domů.
„To jsme to ale pěkně vymysleli, viď, páníčku?“ Filip hrdostí jen zářil. „Jak jsme ho pěkně zachránili a zavedli ho zpátky domů, to by, panečku, žádná kočka nesvedla,“ dodal ještě.
A šli jsme se znovu projít na louku, tam, kde jsme našli ztraceného zajíčka. A právě tam, právě v těch místech teď chodil soused, co má za naší zahradou pole. Říkáme mu Čenda. A jestli prý jsme neviděli docela malého králíka. Že prý prokousal nějaké pletivo či co a utekl z králíkárny. A že ho teď hledá po vesnici a že to zkouší i u nás, tak prý kdybychom ho viděli, že mu máme zavolat, tomu Čendovi. Jejda, tak on to nakonec nebyl žádný malý divoký zajíček, ale Čendův králík, který se rozhodl, že uteče a půjde do světa na zkušenou!
Když Čenda odešel dál hledat toho svého ztraceného ušáka, vypadl z Filipa nápad:
„Mám plán, osvobodíme postupně všechny králíky a odvezeme je do přírody, daleko do polí, ať si užijou zelí a svobody. Ale pejskovi Míšovi o tomhle plánu tentokrát neřeknu ani slovo. Zase by to chtěl vyštěkat do světa, a kdo ví, třeba by zrovna poslouchal i Čenda.“
