Článek
Pejska Filipa zná u nás v ulici každý. Malé děti na něj volají „Fipije“, protože ještě neumějí pořádně mluvit. Dospělí na něj pokřikují, že je fešák a jak se má a takové ty řeči, které páníčkové vedou vždycky, když chtějí své pejsky potěšit, nebo si z nich udělat trochu legraci. No a pejskové, kterých je u nás v ulici pět, ti na Filipa prostě štěkají. Oni to ani jinak nedovedou.
Jediný, kdo však nic neříká, je malé kotě, černé jako uhel, černější než tma. Sedí skrčené za keřem, bázlivě se rozhlíží na všechny strany a ani nemňoukne.
„Vidíš toho černého kočičáka, páníčku?“ ptá se mě Filip. I vidím, to se ví. A už se ženu domů pro misku s vodou a talířek s trochou masa od oběda.
„Ty tu kočku chceš snad krmit?“ zděsil se Filip a díval se na mě, jakoby mi přeskočilo. „Když ji začneme krmit, tak už se jí nezbavíme. A víš, co to bude znamenat pro naši ulici? Další kočka, další problém.“
Jsou chvíle, kdy se na Filipa člověk musí rozhněvat. A ta chvíle právě nastala. Nasadil jsem ten nejpřísnější páníčkovský výraz, mračil jsem se jako samo peklo a důrazným hlasem jsem pravil:
„Tak ty bys chtěl to malé kotě vyhnat? Že se nestydíš, to jsem si o tobě nepomyslel, že jsi takový… takový… hloupý.“
Filip smutně sklopil oči, ocásek mu zplihnul a tiše se odšoural pryč. Hrozně, ale hrozně se zastyděl. Věděl jsem to.
Přes všechny Filipovy obavy ten malý černý kočičák u nás už zůstal. Nejdříve se vracel jen jednou dvakrát denně, to jsme ho s Filipem vždycky našli, jak číhá u domovních dveří a čeká na plnou misku. Postupně ale začal chodit i na zahradu, no a jednoho dne jsme ho ráno přistihli, jak vylézá z křoví a protahuje se. On už u nás i spí!
Mikeš v novém domečku
Proto jsme se s Filipem rozjeli do města a nakoupili tam tři, opravdu tři kočičí domečky. Takové ty barevné, ze silné látky, vystlané a teploučké, co mají všude namalované kočky a tlapky. Ty domečky jsme vystlali senem a slámou, to aby měl kočičák spaní jako princátko. Filip pořád chodil kolem a nechápavě kroutil hlavou. Stavět kočkám takové domečky, kdo to kdy viděl, říkal si. Ale jen v duchu, nahlas raději nic, to abych se zase nerozzlobil.
Druhý den ráno jsem vyšel na zahradu a nesl v rukou dvě misky plné teplého masa. A hned jsem volal:
„Filipe, snídaně!“ Filip přiběhl jako blesk.
„Či či, snídaně,“ volal jsem na černého kočičáka, ale ten nikde.
„Či či, takhle se, páníčku, na kočky nevolá“, vysvětlil mi Filip. „Musíš mu nejdřív dát nějaké jméno, on pak přiběhne.“
Safra, to je pravda! Vždyť já dočista zapomněl dát tomu kocourkovi jméno. Vždyť on ani nevěděl, že volám právě na něj. Či či, takhle se přece žádná kočka nejmenuje!
„Co kdybychom mu říkali Mikeš, páníčku?“ navrhnul Filip.
Že by se jmenoval jako ten kocourek z knížky? No vlastně to nebyl špatný nápad.
„A teď na něj zavolej znovu, páníčku, a hezky jménem,“ domlouval mi Filip.
„Mikeši, snídaně,“ zavolal jsem a hele, ve vchodu kočičího domečku se objevila černá ušatá hlavička, někdo uvnitř zamňoukal a hup, už si to k nám Mikeš pelášil přes celou zahradu jako šipka.
To byly závody! Filip hltal, jak už to pejskové dělávají. Ale Mikeš se taky nenechal zahanbit. Nakonec byl ale vítězem Filip, snědl svou misku dřív a smutně pak pozoroval Mikeše, jak své maso teprve dojídá.
Ale pak se to stalo! Než jsem stačil Filipa okřiknout, že do cizí misky se nezírá, Mikeš poodstoupil, podíval se na Filipa, pak do misky, ve které bylo ještě trochu masa, pak znovu na Filipa a pak mňoukl.
pejsek Filip a kočičák Mikeš snídají
„Tak si klidně dejte, pane pes, já už mám dost,“ nabízel mu.
„Ale to nejde, děkuji,“ odpověděl mu Filip jako nějaký důležitý a dobře vychovaný člověk. „Já už si svou misku snědl.“ A pak ještě dodal: „Já kočičí jídlo stejně nejím.“
„Ale já už opravdu nemohu, jsem plný,“ vysvětloval Mikeš a tvářil se jako nějaký starosta. „A to jídlo je dnes opravdu výtečné, kočičí kuchyně je vyhlášená.“
„Vážně už tedy nebudete, pane kocoure?“ zdvořile vyzvídal Filip a olízl se.
A když Mikeš zavrtěl hlavičkou, vrhnul se Filip do misky a celou ji vyluxoval. To se jen tak říká, ve skutečnosti ji prostě celou snědl. Myslím, že mu kočičí strava náramně chutnala. Asi to bude tím, že oba měli v misce to samé.
„Tak děkuji, měl jste to dobré, řekl bych lepší než já,“ poděkoval Filip.
A pak se každý vydal svou cestou. Filip vyštěkávat ostatní psy a Mikeš někam na pole číhat na myšky. Možná si potřeboval dát nějaký nášup, když část svého přídělu daroval Filipovi.
A od té doby to tak bylo pořád. Filip dojedl jako první a Mikeš, který pomalu a pečlivě žvýkal, vždycky nechal část svého jídla pejskovi. Ale to už si nevykali, začali si prostě jako kamarádi říkat jménem. Ahoj, Filipe. Nazdar, Mikeši.
Myslím, že se pro Filipa stal Mikeš pejskovým bráškou. Bezva bráškou, který má chudák jen tu smůlu, že se narodil jako kočka.
Další díl: https://medium.seznam.cz/clanek/leosbarta-cz-o-tom-jak-se-filip-stal-panem-vsech-kocek-a-vzkazu-naskrabanem-na-zdi-6310
