Článek
Když bylo pejskovi Filipovi asi tak půl roku, přestal vypadat jako chlupatá štěněcí kulička. A protože začal vypadat jako pejsek, začali jsme se k němu tak i chovat. Už jsme na něj nedělali „ňu ňu“, ale volali jsme na něj jako na velkého, opravdovského psa:
„Filípku, pojď ke mně. Filipe, sedni. Filipe, popros. Filípku, fuj, k tomu se nečuchá.“
Ale ať jsme říkali, co jsme chtěli, pejsek nic. Dělal, že nerozumí. Prostě neposlouchal. A nám to bylo líto, zvlášť když kolem chodili sousedé a jejich pejsci tak pěkně reagovali na každý povel.
Tak jsme se zastyděli a přihlásili jsme Filipa do psí školy.
Vlastně to byla spíš taková školka. Školka pro štěňata. Ale ono se vám to řekne, štěně. Filip byl štěně, vážil asi kilo a půl. Ale jeho spolužáci z jiných ras byli sice také štěňata, ale velká jako dům, co váží skoro tunu! Pejskovi Filipovi se v takové školce pranic nelíbilo. Když ostatní štěňata běhala za paní učitelkou po louce, on zkoumal, kde by se dala najít v plotě díra. A když se paní učitelka nedívala, šup, podhrabal bránu a fííí, už pelášil k lesu. Hlavně být co nejdál!
Tak jsme se rozhodli, že Filipa přihlásíme do velké psí školy, ale pozor – úplně samotného, jako jediného žáčka v psí třídě. Filip začal chodit do školy a byl v ní sám!
pejsek Filip
Na první hodině psího poslouchání se Filip učil nebát se prolézat dlouhým látkovým tunelem, to mu šlo výborně. Taky se učil šplhat na vysokou psí lavici a chodit po psím prkně vysoko nad zemí a spoustu dalších předmětů tam ještě měl. A všechny měl na jedničku. A tělocvik na jedničku s hvězdičkou. Ale poslouchání na povely, to už bylo horší. Když mu paní učitelka řekla „sedni“, tak si lehl a čekal na pochvalu. Když dostal povel „fuj“, rozběhl se k prolézačkám.
„Z poslouchání má váš Filip, bohužel, pětku,“ řekla mi pro první hodině paní učitelka, „musíte s Filipem doma cvičit.“ Tak jsme začali.
„Filípku, hezky si sedni, jo?“ začal jsem doma psí výcvik. Filip zamrkal a lehl si.
„Ne, Filipe, tohle není správně, já chci, aby sis sedl,“ zkoušel jsem mu vysvětlovat jeho omyl. A Filip hop a už byl v pelíšku a zvědavě se na mě díval. Byl zvědavý, jakou další zábavu si asi vymyslím.
Takhle to dál nejde, řekl jsem si, musím na toho uličníka být víc přísný. „Filipe, seeedni,“ zvolal jsem hlasem, který jsem odkoukal z televizního seriálu o cvičitelích neposlušných psů.
Filip se na mě podíval z pelíšku, došel až ke mně, posadil se a smutně povídá: „Páníčku, ty máš rád, když ti někdo rozkazuje, líbí se ti to?“
„No ale mně nikdo žádné rozkazy nedává, já jsem svobodný člověk,“ řekl jsem s jistou pýchou v hlase.
„Tak proč dáváš povely mně, já jsem zase svobodný pejsek. Nejsem ani tvoje hračka, ani klaun z cirkusu, jsem tvůj kamarád. A jestli něco chceš, tak mě o to hezky požádej. Mluv se mnou prostě tak, jako já mluvím s tebou,“ požádal mě.
Zastyděl jsem se. Vážně jsem nechtěl mít z Filipa cvičenou opičku. Opravdu jsem si ho zamiloval jako kamaráda. Opravdu jsem mu nechtěl dělat páníčka, spíš lidského brášku.
„Tak dobrá, Filipe. Buď tak hodný a – pokud by Ti to tedy nevadilo a jestli nemáš zrovna nic jiného na práci – tak kdybys byl tak hodný a s dovolením se posadil,“ vykoktal jsem co nejzdvořilejší psí povel, jakého jsem byl schopen. A Filip si sedl a lišácky se na mě podíval.
„A teď bych měl zase já jednu prosbu. Vezmi auto, páníčku a dojeď do té náramně voňavé prodejny, kam pejskové nesmějí a přivez mi ještě trochu toho výborného masíčka od kravičky, cos mi dal k snídani.“
Tak jsem se zvedl a bez protestů jsem odjel do prodejny masa a uzenin do vedlejší vesnice. A koupil jsem toho masa o trochu víc. Stejně jako Filipovi, i mně při tom cvičení vzájemné poslušnosti docela vyhládlo.
Pokračování zde: https://medium.seznam.cz/clanek/leosbarta-cz-o-tom-jak-filip-vyhanel-mikese-a-pak-byl-rad-ze-nasel-kociciho-brasku-6282
