Článek
Jednou večer na mě uličník Filip vybafnul v rohu zahrady. Netušil jsem žádnou lumpárnu a pěkně jsem se vylekal.
„Uáááá!“ vykřikl Filip, „Jsem strašlivý vlk a všechny kočky se mě musí bát!“
Když jsem se vzpamatoval ze svého úleku, rozesmál jsem se.
„Filípku, jsi docela maličký pejsek, vážíš jen pět kilogramů a kočky před tebou utíkají vlastně jen ze slušnosti.“
Ale to už jsem věděl, že jsem přestřelil. Filip vždycky říká: nesmíš se nikomu posmívat, aby mu to nebylo líto. A teď to byl on, komu se někdo posmíval. A ten, kdo to způsobil, jsem byl já. Moc mě to mrzelo, ale už se to nedalo vzít zpátky. Filip po mně hodil smutným okem a odšoural se kamsi do tmy, ocásek mezi nohama, uši zplihlé.
Filip a Mikeš
Co teď? Rozesmutnil jsem svého nejlepšího psího kamaráda, jak to napravím?
Abyste věděli, Filip se od malička bál všech psů. Dokonce i štěňat větších plemen už ve psí školce se bál, však to už jsem vám vyprávěl. Bál se pejsků přivázaných i volně pobíhajících. Na sto honů vycítil psa někde v lese a to najednou přestal poslouchat, přerušil hru a honem honem, už abychom byli pryč, už aby seděl v autě, už abychom byli zpátky v naší ulici.
A to vám je divné. V naší ulici se Filip nebojí ani čerta. Lítá tam a sem, na každého cizího člověka štěká, dokonce ho občas přistihnu, že běží až na hlavní cestu vyštěkat cizího psa, který jde kolem s páníčkem na vodítku. Doma je Filip pán a král a hrdina.
Také byste měli vědět, že Filip jaktěživo nikomu neublíží. Když potká na poli zajíce, co nestihne utéct, očuchá ho, dotkne se ho čumáčkem a třeba ho i olízne. Neublíží nikomu na světě, každý je pro něj kamarád. Ale všeho se bojí, tak možná proto si chtěl toho večera dodat odvahu a stát se ve své psí duši velkým psem, možná vlkem, to aby se ho všichni báli.
Tak už jsem věděl, co udělám. Vyhledám Mikeše a poradím se, jak celou tu věc napravit.
Mikeš seděl na spodní větvi jabloně, ocáskem houpal sem a tam a s náramným zájmem se díval na kosáky peroucí se ve větvích.
Mikeš
„Mikeši, poslouchej, stala se taková nemilá věc, urazil jsem Filipa,“ přiznal jsem se. „Řekl jsem mu, že je malý a že nikomu nenahání strach, a jemu je to teď moc líto. Rád bych to nějak napravil.“
Mikeš se zamyslel, protáhl si hřbet a mrknul na mě. My si spolu nepovídáme jako s Filipem, on mluví kočičácky a já zase po svém. Ale na to, že jsme člověk a kočka, si docela dobře rozumíme. Mikeš zamňoukal, jako že chápe a že už něco vymyslí. Přeskočil plot a zmizel.
Druhý den ráno hned po snídani se Filip jako vždycky rozběhl po zahradě, ale hnedle se vrátil, celý rozrušený a udýchaný.
„Páníčku, honem musíš jít se mnou, musím ti něco ukázat,“ poskakoval mi u nohou, žďuchal do mě čumákem a už už mě hnal s sebou k zadní brance a dál do louky. A tam, u staré zdi, se zastavil a ukázal na velký nápis naškrábaný do kamene. Stálo tam:
„Na potčest a slávu Velkého a stadečného Vlkoslava, pána a vládce všech Chytrích kočiček a Fujpsů, na věcnou pamádku súctou věnují všichni kočky světa. A psové taki.“
„Vidíš to, páníčku? Pro koho je ten vzkaz? A co myslíš, že to znamená?“ udýchaně a převelice překvapeně ptal se Filip.
Tak jsem se usmál a vážně jsem pravil:
„To je velká věc, Filipe, velká věc. To sem napsaly všechny kočky i pejskové z celého světa a je to zpráva pro tebe. Znamená to, myslím, že ti vzdávají svou čest a slibují úctu a poslušnost, tobě, svému velkému a statečnému vůdci a veliteli.“
Že jsem si v té chvíli dělal z Filipa legraci? No, trochu, ale nedal jsem na sobě nic znát, to abych mu nezkazil radost. Ale doopravdy jsem si pomyslel, že to všechno spískal Mikeš. To on naškrábal kočičím písmem tu zprávu. To on mi pomohl napravit, co jsem včera způsobil.
Podíval jsem se do koruny jabloně a viděl, jak se z nejspodnější větve houpá zleva doprava černý kočičí ocásek. A myslím, že jsem i slyšel tiché kočičí chichotání.
Ale Filip, ten chodil po zahradě důležitě jako nějaký pán a myslel si, že od té chvíle je pánem všech koček a pejsků světa. A jen my s Mikešem věděli, že to není tak docela pravda.
