Článek
Rakouská Solná komora (Salzkammergut) ukrývá mnoho pokladů, ale dvě místa září nad ostatní: lázeňské město Bad Ischl a pohádkový Halštat. Každé z nich nabízí jiný zážitek – Bad Ischl je elegantní a poklidné, Halštat zas romantické a trochu neskutečné. Přesto mají jedno společné: propojují dechberoucí alpskou krajinu, historii a klid, který tu člověk nachází skoro mimoděk.
Hledali jsme tu levné ubytování pro čtyři osoby a kola, ze kterého by se dalo vyrážet na výlety kolem alpských jezer, nad nimiž se tyčí vysoké štíty a taky se pěšmo do těch hor vypravit. A našli jsme to ubytování v mondénním Bad Ischl, mimo jiné evropským městem kultury pro rok 2024. Jde o první případ, kdy tento prestižní titul nezískalo jedno město, ale celý region – konkrétně 23 měst a obcí napříč Horním Rakouskem a částí Štýrska. Projekt měl název: „Bad Ischl Salzkammergut 2024 – Kultur ist das neue Salz“ (Kultura je nová sůl), což navazuje na tradiční těžbu soli v oblasti, a zbytek motta zní „protože stejně jako sůl formovala naše dějiny a krajinu, kultura může formovat naši budoucnost.“
Našli jsme malý, nenačinčaný domek se zahrádkou, přesně takový, jaký jsme si přáli. Když pak dorazila i druhá část výpravy, odmontovali jsme kola z nosičů a vypravili se na nich vykoupat v řece Traun, která městem protéká. Mohlo by se to zdát naivní, voda z alpských jezer přece musí být ukrutně studená, břehy strmé a vůbec se tu nikdo nekoupe. Jenomže opak byl pravdou, koupajících se místních spousty, a i my jsme po pár kilometrech v sedle našli příhodné místo s vodou v optimální teplotě.
Druhý den pak něco přes šedesát kilometrů dlouhá trasa kolem jezer, Altersee, Mondsee, Wolfgangsee a nakonec ještě dvou, jejichž jména si nepamatuju. Jeli jsme víceméně po rovině, ale trasa nás zavedla i na pastviny, dokonce jsme projeli tunelem, který byl vedle toho pro auta postaven speciálně pro cyklisty.
Viděli jsme spoustu zaparkovaných aut, vedle kterých se slunili lidé a koupali na divoko hned u silnice, dlouhou přírodní pláž jednoho z jezer obsazenou muslimy, soudě podle zahalených žen, které tu piknikovaly a z jejich ohňů stoupala k silnici cizokrajná vůně. Zaplavali jsme si se na oficiálním koupališti, kde ale nikdo nevybíral vstupné a v poslední vesnici před návratem objevili místní slavnosti. Den už se chýlil k večeru, autoritativní starší pán v kožených kraťasech s kšandami a čepicí se štětkou sklízel lavice, ale mladá dívka také v kroji nám ještě načepovala a u vedlejšího stolu místní mladý borec vyzunkl jeden po druhém pět panáků šnapsu každý v jiné barvě a pak se vítězoslavně zazubil.
Na další den jsme měli naplánovanou túru od jezera Gosausse, kam jsme dojeli autem na Steiglpass s výhledem na Dachstein. Výška asi 2030 metrů, převýšení něco přes kilometr na asi devítikilometrovém pochodu. Původní plán obejít masiv Gosaukamm a sjet zpátky dolů lanovkou se trochu zvrtnul. Pro nás dva netrénované nastal čas obratu ještě pod sedlem po asi čtyřech hodinách dýchavičného pochodu, druhá dvojice pokračovala až do sedla, pak namísto vrstevnicové procházky nahoru a dolů občas po řetězech. Poslední lanovku v šest nestihli, takže je čekal i sestup dolů. Zatímco absolvovali dvanáct hodin chůze a vzdušné výhledy, občerstvili jsme se a vykoupali v jezeře, které patří v Rakousku k těm ikonickým.
Ucaprtaní z výstupu jsme šli brzy spát a druhý den se vypravili do Halštatu nikoliv na kolech, jak bylo původně v plánu, ale autem. Malebná vesnice (anebo městečko?) nalepená mezi jezero a strmou skálu vypadala jako filmová kulisa – není divu, že její kopie stojí i v Číně. Úzké uličky, dřevěné domy, květinové balkony a kostelní věž, která se odráží v hladině jezera – to je scenérie, za kterou sem jezdí lidé z celého světa, nejvíc však Japonci, protože to mají daleko a Češi, protože to mají blízko.
Atrakcí je tu na malém prostoru hodně – celé kultuře doby železné se kvůli zdejším archeologickým nálezům říká přece halštatská, ale zároveň je kolébkou evropské těžby soli. Už před tisíci lety tu lidé dolovali „bílé zlato“. Dnes můžete navštívit Solné doly s podzemními skluzavkami a historickými expozicemi, anebo si koupit sůl s bylinkama v Salzkontor, celý název na domě je Salzkontor und Benediktiner Seifenmanufaktur. Můžete tu koupit nejen sůl (solné doly Altaussee a Himálaje – krystalická, stará až 250 milionů let), ale taky solný ocet, solnou koupel na nohy, kloktadlo z kyselého medu, případně solné lampy podporující zdraví a osvěžení. Druhá, voňavější místnost nabízí přírodní bylinkové, ovocné a glycerinová mýdla.
Zdejší muzeum je moderní a interaktivní, ale téměř neznámou podivuhodností je stará hrušeň, pnoucí se na fasádě jednoho historického domu jako vinná réva nebo břečťan. Právě tady „u hrušky“ si jeden člen naší výpravy dával sraz při výpravě na Dachstein.
Hallstatt je ale i místo, kde brzy pochopíte, proč zdejší život není snadný. Parkování je omezené, uličky přeplněné turisty, v zimě vesnici občas odřízne sněhová kalamita. Přesto si uchovává cosi pravého – jakýsi klid pod povrchem, rytmus jezera, ve kterém se vše zrcadlí. Odpoledne toho dne, vyhrazené konečně prohlídce Bad Ischlu se vydařilo zase jinak, než bylo v plánu. Jistě, tady v Císařské vile (Kaiservilla), František Josef I. podepisoval dokumenty, odpočíval se svou Sisi a snad i rozhodoval o osudu Evropy. Vila je sice přístupná veřejnosti a jak se píše – překvapí svou střídmostí a důstojnou elegancí, ale měli tam zavřeno. A ano, jsou tu slavné cukrárny a kavárny a také wellness v slané vodě, ale my jsme se zase jeli vykoupat nadivoko do řeky. Vlastně to koupání v řece bylo největší překvapení celé výpravy. A když jsme se nechali omývat křišťálově čistou vodou, která se prý dá i pít, připadali jsme si na chvíli, jako bychom sem patřili.
Zdroje:
