Článek
Prý již ve 12. století se zahnutými holemi „šťouchala“ koule (anglicky billy) po hřišti (yard). Ve Francii hru přenesli na desku stolu a zahnuté hole vystřídalo to, čemu dnes říkáme tágo. Nejstarší písemné prameny pocházejí zase z britských pramenů: kulečník se měl hrát na dvoře Marie Stuartovny kolem roku1586 a píše o něm i Shakespeare.
Postupem času se kulečníkový pokoj stavěl na zámcích aristokracie, pak v salonech měšťanů a až poté v hostincích, kde zlidověl. Takže dlouhý příběh, který prozrazuje, že tahle hra má něco do sebe. Skutečná pravidla hry s „celýma“, „půlkama“ a „černou do protilehlého rohu“ jsou dostatečně známá, mě na tom celém čím dál víc zajímá atmosféra a co z ní lze všechno vyvozovat. Když jsem si kdysi před lety trochu zmenšenou verzi kulečníkového stolu do sklepa pořizoval, mělo to být zpestření přátelských besed s návštěvami, ale asi už tehdy jsem tušil, že se za tou zdánlivě kratochvilnou hrou skrývá něco víc.
Brzy jsem si při hře s tágem a koulema všiml, že nabízí jakýsi průhled do povahy hráče a skoro až vytváří jakýsi jeho psychologický identikit. Kdo do „toho řeže“ a dává prudké rány, činí tak i v životě, kdo má cit na karamboly a umí dát koulím rotaci, která je třeba, vede si zpravidla dobře i v kolektivu. Dokonce mě až napadlo, že přirozený talent na tenhle, nevím, jestli mohu říci sport asi patří k výbavě úspěšného člověka – je to vlastně dobrá koordinace pohybů, schopnost logicky vyhodnocovat situaci, volit úměrnou sílu, strategii a taktiku a tak dále.
I když, samozřejmě, i tady platí, že výjimky potvrzují pravidlo, myslím, že takzvaní „lovci mozků“, kteří dělají nábor nových manažerů by mohli nenápadně v čekárně své kanceláře nainstalovat kulečník a jaksi zpoza rohu sledovat, jak komu jde.
Poslední překvapení, které mi kulečník přinesl, se odehrálo kdesi nad čínským Lijiangem v podhůří Himálaje. Vypravili jsme se tam s průvodcem, který se jmenoval Richard a byl částečným potomkem nomádů z rodu Naxi. Stoupali jsme jeepem po polní cestě a zdálo se, že kromě traktoru sem civilizace ještě nedorazila. Vzduch zde byl již o poznání řidší, což obyvatelům propůjčovalo vysokohorskou ušlechtilost, díky níž vypadali i v odrbaných hadrech jako králové. Každý průhled mezi primitivními hliněnými domky nabízel scenérii hodnou velkoplošného kalendáře a toto harmonizující okolí se nemohlo nepodepsat v geniu loci místa. Richard neúnavně šplhal několik kroků před námi po polní pěšině, stoupající od jednoho domku k druhému a pokaždé když jsme se zastavili, vybízel nás, že můžeme dovnitř a fotit cokoliv nás napadne. Dostali jsme se na návštěvu k nejbohatším lidem ve vsi, jak říkal, a byli tak konfrontováni s největší čínskou záhadou. I u těchto nejbohatších lidí byl interiér pustý, a nevábný. Otevřené ohniště, kolem něj tři tvrdá lůžka, na nichž se ale mělo sedět.
Výsostným znakem vysokého postavení těchto horských lidí, jež bylo založeno na faktu, že jsou to úředníci, byl velký kulečník trůnící na dvorku. Richard si s chutí několikrát šťouchnul a vybízel k tomu i nás, my jsme však dali přednost dokumentování toho, jak on šťouchá.
A mě při tom napadlo, že i kdyby nakrásně lidé z Východu jednou vládli světu, dobré a osvědčené vynálezy Západu, jako třeba biliár, zůstanou zachovány.
