Článek
Zatímco světácký Amsterdam je sice krásný, ale zaplavený neuvěřitelnou spoustou turistů, méně známý a nedaleký Haarlem, kde jsme koncem léta 2023 měli s manželkou možnost pobývat, je stejně půvabný, ale můžete si tu malebnost vodních kanálů a spousty jízdních kol, užívat v klidu a tichu. Z Haarlemu do Amsterdamu je to sotva patnáct minut vlakem. Tak málo, že člověk ani nestihne dopít kávu z papírového kelímku, a už se dívá z okna na jiný svět. Dva holandské sousední městské mikrokosmy – jeden hlučný, lesklý, rozjetý; druhý klidný, s rukama složenýma v klíně, jako by říkal: „Ano, i já jsem Nizozemsko, jen trochu jinak.“
Amsterdam je jako večírek, na který jste se těšili celý rok. Světla, kanály, kola, turisté, sýry, hranolky s majonézou, prostitutky ve výkladní skříni, tráva ve speciálních obchodech a všechno to hemžení. A když se tím člověk prochází, cítí se jako figurka v reklamě na svobodu – jen občas zahlédne, že i svoboda má frontu. U Rijksmusea a vlastně skoro u všech muzeí se stojí fronty těch, co mají vstupenky koupené on-line, na kávě či pivu v bistru sedí digitální nomádi, a i mosty se občas zdají přeplněné selfie tyčemi. Amsterdam je krásný asi jako modelka po dlouhém dni focení.
Tichý klídek Haarlemu
Haarlem naproti tomu působí, jako by se mu podařilo zastavit čas těsně před tím, než se začala psát kapitola o masovém turismu. Ulice tu voní po vodních kanálech a tichu, kostely a muzea jsou bez front a davů. Lidé se nikam neženou, a i cyklisté jako by tu měli více času a klidu. Haarlem má v sobě něco z města, které si pamatuje, že dobré věci nemusí být velké. V Amsterdamu se všichni snaží něco začít – startup, vztah, revoluci v kávovém průmyslu. V Haarlemu to vypadá, že lidé spíš chtějí něco udržet – tradici, rytmus a klid.
A přitom jsou obě města prostoupená vodou z kanálů, ovívaná větry od moře, a vyšňořená architekturou z téže zlaté doby. Jsou jako dvě kapitoly jedné knihy o Nizozemsku – ta první o tom, jak svět uchvátit, ta druhá o tom, jak ho zase pustit. Když večer sedíte na lavičce u řeky Spaarne a díváte se, jak se hladina zrcadlí v zapadajícím slunci, napadne vás, že Haarlem je možná tím, čím byl Amsterdam kdysi – než se stal sám sobě pohlednicí. A že někdy stačí jet těch patnáct minut vlakem, abyste si připomněli, že krása nemusí být hlučná.
Z Haarlemu k moři
Když nasednete v Haarlemu do vlaku, který jede na druhou stranu, než je Amsterdam, dojedete za pár minut k moři. Jmenuje se to tam Zandvoort a místo patří k nejznámějším přímořským letoviskům v Nizozemsku. Nabízí komorní atmosféru a otevřené pobřeží, kde se moře a vítr podepisují na každém metru písku. Vlak staví jen několik minut chůze od pláže, což je v evropském měřítku luxus, který umožňuje spontánní výlet „na moře“ třeba z centra Amsterdamu během jedné hodiny.
Přestože je Zandvoort známý, nepůsobí přeplněně způsobem typickým pro některá letoviska. Snad proto, že moře zde nebývá klidné – vlny bývají dravější než ve Středomoří a vzduch je prosycený solí a větrem. Právě tato syrovost dává Zandvoortu charakter, který přitahuje nejen letní rekreanty, ale i surfaře a kiteboardisty. Na srpen bylo docela chladno, tak jsme se prošli po pláži, poleželi si v pruhovaném koši, v jednom z plážových barů snědli rybu a hranolky a slíbili si, že se sem za pár dní vrátíme. A když bude počasí příznivější snad i na koupání dojde.
Velká cena Nizozemska
Když jsme se vydali do Zandvoortu podruhé, ocitli jsme se před vlakovým nádražím v šoku. Na místě ještě včera téměř liduprázdném se toho pátku tlačila snad tisícovka lidí. Někteří v oranžovém tričku, jiní s plechovkou Heineken a všichni postávali před turnikety, narychlo rozestavěnými před vstupem do nádražní budovy. Zapadli jsme do nedaleké kavárničky a mobilem vygooglili, co se děje: na závodním okruhu právě v onom Zandvoortu nejenže se jede Velká cena Nizozemska Formule 1, ale navíc tu má i fenomenální nizozemský pilot a národní hrdina Max Verstappen šanci před domácím publikem vyhrát podeváté v řadě a dorovnat tak historický rekord Sebastiana Vettela z roku 2013. Velká cena Nizozemska v Zandvoortu je závod, který má silnou národní identitu – jednak díky ikonickému okruhu, a hlavně díky současnému fenoménu Maxe Verstappena, který proměnil závody v Zandvoortu ve velkolepý domácí festival oranžové barvy. Autodrom Zandvoort vznikl krátce po druhé světové válce a první Velká cena Nizozemska se zde jela v roce 1950. Od počátku měl okruh své specifikum: byl doslova zasazen mezi duny. Vítr často nosil jemný písek na asfalt, podmínky se měnily v průběhu jednoho závodu a piloti museli neustále číst povrch trati. V 60. a 70. letech patřil Zandvoort ke klasickým okruhům F1, kde závodili Jim Clark, Jackie Stewart či Niki Lauda. Poslední závod před dlouhou pauzou se tu jel v roce 1985. Poté okruh z kalendáře zmizel na více než tři desetiletí kvůli finančním i organizačním problémům a rostoucím požadavkům na bezpečnost. K obnovení Velké ceny Nizozemska došlo až v roce 2021 a bylo to spojeno s obrovským očekáváním. Pro nizozemské fanoušky je závod na domácí půdě událostí roku. Tribuny zaplněné „oranžovou armádou“ vytvářejí atmosféru, která nemá v F1 obdoby – světlice, chorály, skandování, stadionový charakter tribun. Návštěvníci oceňují i to, že se závod dá pohodlně spojit s pobytem u moře. Mnozí sledují tréninky a kvalifikaci z tribun a večer se přesunou pár minut pěšky na plážové bary v Zandvoortu nebo Bloemendaalu.
Duny v národním parku
Přece jen jsme vystáli frontu na vstup na vlakové nádraží, navíc v dešti, ale sympatická paní prodávající jízdenky nám prozradila, že se na závody sjíždí až sto tisíc lidí, a jestli chceme k moři, tak si ho v davu lidí moc neužijeme. A tak jsme se vypravili příměstským autobusem do Bloemendaalu, který je kousek stranou od závodního okruhu. Autobus byl ale stejně plný lidí v oranžových tričkách, anebo dresech Red Bull, za který Verstappen závodil, a zavezl nás na konečnou, tak blízko k okruhu, že jsme slyšeli vysokooktanový řev závodních monopostů.
Davy fanoušků Formule 1 samozřejmě směřovali tam, ale když jsme odbočili směrem k pláži, ocitli jsme se za pár minut v jiném světě, kde vládlo ticho, šumění mořských vln a křik racků. Zuli jsme si boty a šli mělkým mořem až k našemu cíli – Národnímu parku Zuid-Kennemerland, který je známý svými písečnými dunami. Na první pohled by se mohlo zdát, že Holandsko je země vyplněná především rovinatými poli, kanály a městy – avšak Kennemerland ukazuje úplně jinou tvář krajiny: divoké dunové pásy, borové lesy, otevřené pastviny a klidná jezera ukrytá mezi písečnými kopci.Zvlněný reliéf krajiny porostlé vřesem, místy i borovicemi (ale prý tu lze nalézt i pouštní orchideje), je dodnes místem, kde se vyskytuje pestrá flóra i fauna a fascinoval místní od nepaměti. Dokazují to obrazy z haarlemské galerie, které zachycují, jak se sem kdysi místní šlechta vydávala na lov podobně jako třeba u nás do křivoklátských lesů. Traduje se také, že ženy místních rybářů tudy nosily ryby na trh do nedalekého Haarlemu.
Krajina, která žije větrem a mořem
Charakter celého parku je formován mořem. Vítr sem přináší jemný písek, který se v průběhu tisíciletí vrství a přesouvá, čímž vznikají pohyblivé duny. Některé jsou stabilizované vegetací, především trávami a keři, jiné se stále posouvají. Duny tvoří přirozenou obrannou bariéru před mořskými bouřemi a zároveň jsou důležitým zdrojem pitné vody – déšť, který se do nich vsakuje, vytváří podzemní zásobárny využívané okolními městy. Park je protkaný sítí pěších a cyklistických tras, některé vedou až na mořskou pláž, odkud jsme do něj také vstoupili. Stezky napříč dunami byly opravdu inspirativní. Potkávali jsme osamělé chodce či běžce, na zpevněných cestách pak cyklisty a užívali si samoty nedaleko od hlučícího davu.
Národní park Zuid-Kennemerland není největší, nejznámější ani nejdivočejší v Evropě. Ale jeho jedinečnost spočívá v harmonii: moře, vítr, písek, les, zvířata, ptáci, lidé. Je to krajina, která se mění v rytmu přírodních sil, a přitom zůstává přístupná a blízká.
Verstappen vyhrál
Další den, když jsme se už vraceli do Čech, jsme v jedné restauraci v Amsterdamu mohli z televize umístěné pod stropem sledovat i přímý přenos Velké ceny Nizozemska: nejen odvážné manévry pilotů, ale i letecké záběry na krajinu, a dokonce rozhovory s lidmi z toho přeplněného vlakového nádraží. Až doma jsem se dočetl, že to byl jeden z nejlepších závodů sezóny, plný krásných soubojů, rekordního počtu předjetí, a hlavně že Verstappen opravdu vyhrál.
Zdroje:
