Článek
Smlouvání
„Kořenné vůně, chládek a barevnost“ v Marrákeši vnímáte stále a pořád vás nepřestává fascinovat, že „ve společnosti, v níž je tolik skrytého, která před cizinci žárlivě skrývá interiéry svých domů, postavu a tvář svých žen, a dokonce i své svatyně, je tato vystupňovaná veřejnost všeho, co se zhotovuje a prodává dvojnásob přitažlivá,“ napsal Canetti. Nezbytné smlouvání je podle něj cosi „ohnivě mysteriózního“ neboť „cena, která je vyslovena jako první, představuje nesrozumitelnou hádanku. Nikdo, ani obchodník, nezná cenu předem, neboť vždy existuje mnoho cen. Každá z nich se vztahuje na jinou situaci, jiného zákazníka, jinou denní dobu, jiný den v týdnu…“ což je v podstatě pořád pravda, i když u zboží dnes člověk, kterému se nechce smlouvat, najde cenovku.
Oči Marrákeše
Jiné hlasy v nové době
Elias Canetti přišel do Marrákeše v padesátých letech, když město bylo ještě skutečnou bránou k Africe – ne metaforickou, ale prašnou a hlučnou, kde se všechno dělo nahlas. V Hlasech Marrákeše zachytil, jak se soustředil na tóny, barvy a rytmy, na ty těžko postižitelné věci, které dělají město živým organismem: křik oslů, žebrající slepce, pach sušených datlí a koření, pulzující dav na tržištích. Když do Marrákeše přijedete dnes, slyšíte pořád hlasy, ale jinak laděné. Místo slepců, kteří uměli zpívat o své bídě tak, že to v Canettim rozechvívalo svědomí, stojí na rohu kluci s mobilními telefony, připraveni vám ukázat „tajný vchod“ na střechu s výhledem – samozřejmě za bakšiš. V troubení motorek a skútrů proplétajících se uličkama je těžké rozeznat ten původní hlas Marrákeše, který Canetti slyšel tak jasně. A když zrovna nehrčí spalovací motory, slyšíte odevšad „haumač“ a „mersi“ a všudypřítomné vyzvánění mobilních telefonů.
Marrákeš je i město plné vůní koření.
Náměstí Džamá el Fna
Náměstí Džamá el Fna bylo postaveno tak obrovské asi proto, aby mohlo pojmout pravidelné trhy, ale název prý znamená „sněm mrtvých“ a připomíná tradici, podle které se tu vystavovaly hlavy popravených zločinců a povstalců. Podle jiné verze překladu to může být také „mešita ničeho“, která zase odkazuje na neuskutečněný plán kdysi vládnoucích Saadů postavit zde obrovskou mešitu. Slavná náměstí bývají nejen místem, kde se píšou dějiny, ale i jakousi výkladní skříní města a často i mentality obyvatel. A nemusí to být notoricky známé Times Square v New Yorku, nebo Rudé náměstí v Moskvě či Svatopetrské ve Vatikánu. Svůj nezaměnitelný půvab prosycený vůní exotického koření, výpary z tažinu, kuskusu, smažících se špízů, klobásek a místy i pachem vařících se skopových hlav a nezbytného mátového čaje má i to marrákešské. A právě tady je neopakovatelná zvuková kulisa: z jedné strany muslimská modlitba a z druhé jakési africké techno jako monumentální prolínání starobylého s novým, afrického, orientálního a snad francouzského.
Gurmáni v Marrákeši nepřijdou zkrátka.
Kouzlo přichází se soumrakem
Jisté je, že mešita tu přece jen je celkem veliká a po bloudění labyrintem křivolakých a úzkých uliček medíny je vstup na rozlehlé náměstí ohromující. Po celý den tu najdete stánky s pomeranči, melouny a dalším ovocem, vystavěným do pyramidy, ze kterého vám ochotně vymačkají v africkém horku osvěžující džus. Už během dne lemují náměstí nejrůznější prodejci, ale skutečně magické to začíná být až se soumrakem. Nepřehlédnete „krotitele“ hadů a opiček, můžete si nechat pomalovat tělo henou a fascinovaně pozorovat přechod sluncem přezářených barev do magického šerosvitu, ve kterém vynikají lampy stánků, splývající z dálky v jednu světelnou řeku. Když se setmí a bubny začnou dunět do noci, něco z toho prastarého hypnotického Canettiho rytmu se vrací. Jen už není jisté, zda bubeník hraje pro místní duši, nebo pro účet na TikToku.
Kouzlo přichází se soumrakem
Vypravěči
Jakýmsi těžištěm Canettiho cestopisu je pro mě kapitola o vypravěčích z onoho slavného náměstí Džamá el Fna: „Já jsem nerozuměl ani hlásce, a přesto jsem vždy zůstal stát jako očarovaný, jakmile jsem je zaslechl. Tato slova, pro mne bez jakéhokoli významu, byla vyrážena s plnou vahou a zápalem: pro muže, který je pronášel, byla drahocenná, byl na ně pyšný. Řadil je podle rytmu, který se mi zdál vždy velmi osobní… Dokázal jsem vycítit slavnostnost některých slov a zákeřný úmysl v jiných,“zaznamenal Canetti. Vypravěče, obklopené klubkem posluchačů tu můžete zaslechnout a vidět dodnes. Kromě téhle tradice lidových vypravěčů (zapsána jako nehmotné bohatství do UNESCO) je tu silná tradice literární: autoři jako Mahi Binebine anebo Tahar Ben Jelloun či Muhammad Šukrí jsou známí i za hranicemi. Poslední dva spojuje fenomén Tangeru, kde svého času pobývali slavní beatníci William Burroughs, Jack Kerouac a Paul Bowles.
Karavanseráje
Nadčasově popisuje Canetti i pobyt ve zdejších karavanserájích, hotýlcích s dlouhou historií: „Aby člověk v cizokrajném městě ztratil pocit cizoty, potřebuje uzavřený prostor, na nějž má jistý nárok a v němž může být sám, když zmatení nových a nesrozumitelných hlasů přespříliš zesílí…“ takže když se dostaneš do toho prázdného prostoru, obehnaného ze všech stran zdmi, „procházíš se sem a tam a vdechuješ ticho. Kde zůstalo to děsné hemžení? To pronikavé světlo a ty pronikavé výkřiky? Ty stovky a tisíce tváří? V těchto domech je málo oken do ulice, někdy ani jedno, všechna vedou do dvora, a dvůr je otevřen vzhůru k nebi…Můžeš také vystoupit na střechu a zhlédnout všechny ploché střechy města najednou.“ Tenhle odstavec platí pořád doslova. A pohled ze střechy je ještě zajímavější v noci, když se mezi světýlka vmísí několikahodinové volání muezzínů, které ohlašuje začátek ramadánu.
Brána do mediny
Marrákeš dnes
Marrákeš je dnes spíš kaleidoskop než symfonie hlasů. Canetti slyšel orchestr, já slyším polyfonii, v níž se mísí arabská, berberská, francouzská i anglická slova, střídavě překrývající jedno druhé. Canetti v Marrákeši slyšel hlasy, které ho učily pokoře. My tam dnes slyšíme hlasy, které nás zvou k obchodu. Ale mezi nimi, pořád stejně, občas zazní hlas opravdový – a tehdy si uvědomíte, že Marrákeš není jen kulisa. Je to město, které si nenechá vzít svůj rytmus. Hlasy jsou jinak zabarvené, často přidušené hlukem motorek a komerce, ale kdo hledá, pořád občas zaslechne ten původní chorál města – ne turistickou atrakci, ale skutečný dech lidí, kteří tu žijí. A v tu chvíli mám pocit, že se s Canettim potkávám, že slyšíme genius loci krásného města, které se jmenuje Marrákeš.
Zdroje:
Hlasy Marrákeše, napsal Elias Canetti
