Článek
Satori u Baltu
První zmínky o Międzyzdrojích sahají do šestnáctého století, ale rozkvět přišel ve století devatenáctém, kdy se město stalo vyhledávaným lázeňským letoviskem pruské aristokracie. Díky železnici se sem dostávali hosté z Berlína i dalších německých měst. Dodnes se zde uchovaly secesní vily a hotely připomínající tuto dobu.
Cesta tam by byla hladká, nebýt toho, že zavřeli dálniční tunely nad Ústím, a i objízdná trasa nefungovala, takže jsme kličkovali postaru přes Cínovec. Ale jen co jsme se napojili na německou dálnici, zakousli jsme se do trasy a jeli rychle a zdarma až ke Štětínu, kde to i dál bylo po Polsku bez poplatků. V domě nedaleko od moře nás ubytoval mladý Polák, mluvil výhradně anglicky. Ve skříni na nás čekaly dokonce i plážové propriety – látková ohrádka, skládací lehátka a židličky taky skládací, dokonce i kladívko k zatloukání kolíků té ohrádky. To jsem použil jen jednou, protože údery rozdíraly látku, která byla nad kolíkem. Kufry jsme nechali nevybalené a vyrazili jsme hned k Baltu, který byl vzdálený pouhých asi dvě stě metrů. Poklidné zákoutí vystřídala rušná promenáda se spoustou obchodů a občerstvoven, která vedla až k pláži. A pak první pohled na moře, jako vždy takové malé satori.
První pohled na moře.
Promenáda hvězd
Šli jsme po mokrém břehu s botama v ruce, nohy omýval Balt, voda byla málo slaná a dost teplá na zdejší poměry, pár lidí se koupalo, teplota asi 23 stupňů. Došli jsme na dřevěné molo, které je tu s délkou asi 300 metrů prý nejdelší v Polsku, fotili západ slunce a cestou zpátky si Jana vyžádala mojito. Mladá holka, která nemluvila anglicky, aspoň tedy s námi ne, ho namíchala do plastového půllitru, zalila citronovou limonádou a na závěr, jak tu není asi úplně zvykem, přilila panáka bílého rumu. Chutnalo to mýdelnatě, víckrát už jsme si to nedali.
Výletní loď.
Cestou zpátky jsme objevili promenádu hvězd – obdobu hollywoodského Chodníku slávy. Do dlažby jsou zde vsazeny odlitky dlaní slavných polských herců. Bylo to milé a trochu rozmarné – jako kdyby tu kus Varšavy nebo Hollywoodu zapomněl svůj otisk a moře ho ještě nestačilo smýt. A připomínalo to, že každé léto hostí Międzyzdroje Festival hvězd, na kterém se setkávají polští filmoví a divadelní tvůrci. Nechybí koncerty, projekce pod širým nebem ani autogramiády.
Promenáda hvězd.
Voliňský národní park
Druhý den jsme vyrazili na túru, protože bylo pod mrakem. Chtěli jsme podél pláže, ale foukal tam studený vítr, tak jsme šli za poplatek deset zlotých na osobu Voliňským národním parkem, prý jedním z nejvýznamnějších přírodních celků v Polsku. Vystoupali jsme do „nesmírné“ výšky 51 metrů nad mořem, a ještě stoupali nejdřív k dřevěným schodům, klikatícím se z plážičky a pak k betonovému bunkru jménem Gosaň, který sloužil původně před válkou k výcviku námořních kadetů. Snad ještě z té doby byl obehnán ostnatým drátem, což, stejně jako ten omšelý beton, působilo trochu strašidelně. Oboru, kde žijí zubři, jsme vynechali a zpátky ve městě si dali v nejbližším bistru rybu. Jana pstruha a já halibuta, který byl dražší, ale menší kus, takže cenově nastejno a na naše české poměry levně.
Bukovým lesem k mořské pláži.
Park miniatur
Překvapením pobytu byl park miniatur. Je až za městem, v měřítku 1:125, překvapivě, vkusně a vtipně dozdobený figurkami ve sběratelském měřítku ve velikosti cínových vojáčků. Nechyběly tu ikonické stavby baltských zemí, rozložené kolem členité vodní plošky ve tvaru Baltu, ale měli tu třeba i horskou scenérii s autíčky angličáky, náklaďáčkama a simulací bouračky, která vznikla po střetu auta s divočákem, jak pravil český hlas z tabletu, který nám zapůjčili po zaplacení vstupenky. Projít tím parkem byla trochu dětská hra a trochu geografie – člověk během hodiny projde kus evropského pobřeží, na které nahlíží z ptačí perspektivy, a nemusí ani vytáhnout pas. Nepřehlédli jsme tu ani gdaňské loděnice s výjevem ze zatýkání dělníků v té inkriminované době, kdy se rodila Solidarita. Zpátky jsme jeli miniaturním turistickým vláčkem zdarma, já v něčem takovém seděl vůbec poprvé.
Park miniatur.
Perla Baltu
Týden u Baltu utekl jako voda v moři a vraceli jsme se do Čech s pocitem, že říkat Międzyzdrojům „perla Baltu“ není přehnané. Nejde ani tak o krásu města samotného, ale o zvláštní směsici klidu a ruchu, melancholie a veselí. Międzyzdroje a jejich okolí jsou místem, kde se člověk učí zpomalit, ale zároveň se nenudí.
Zdroje:
