Článek
Džihád v Maroku
Později proběhla médii další, již ne tak sledovaná zpráva: jeden z podezřelých v případu vraždy dvou skandinávských turistek u nejvyššího vrcholu Vysokého Atlasu, se přiznal, že jednu z žen zabil. Policie jeho a další dva společníky viní také z příslušnosti k teroristické organizaci Islámský stát. Informovala o tom agentura AFP. Kromě nich policie prý stíhá dalších 21 podezřelých, kteří čelí různým obviněním souvisejících s terorismem. „Jednu z nich jsem sťal, lituji toho,“ řekl u soudu pětadvacetiletý Abdassamád Idžúd. U vraždy obou turistek byli podle zprávy celkem tři muži: dva zabíjeli a třetí je při tom natáčel. Ten také video zveřejnil na sociálních sítích ve skupinách nakloněných IS. Idžúd u soudu řekl, že se živil jako pouliční prodejce a studoval na salafistické islámské škole, která je v Maroku známá tím, že odmítá džihádismus a násilí. Po neshodě s jejím ředitelem se rozhodl, že se připojí k teroristům z IS, neměl ale pas a nedostal se do Sýrie, tak se rozhodl dělat džihád v Maroku, řekl soudu. On ani ostatní ze skupiny zadržených neudržovali kontakt s vedením Islámského státu v Iráku ani v Sýrii, k teroristické organizaci oficiálně nepatřili a ta se k jejich vraždám ani nepřihlásila. Znělo to hrozivě a nikomu se s Petrem do Maroka nechtělo, ale já si říkal, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
Sami v grand taxi
Přílet do Marrákeše se povedl, očekávaný mumraj a chaos před letištěm se nekonal, naopak tam bylo až překvapivě poklidno. Jen jeden taxikář se pustil do smlouvání, ale nijak přehnaného, a když jsme řekli přemrštěně nízkou cenu, ztratil zájem. Přešli jsme parkoviště taxíků k autobusu do centra, rovněž předraženému, který řídil prošedivělý elegán čekající až se zaplní sedačky hlavně mladými dívkami z Česka.
Očekávali jsme s Petrem, že v tom autobuse najdeme parťáky na cestu do nedalekého Imlílu, ale nikdo tam nemířil, tak jsme sami vystoupili na parkovišti Grand taxi a jakýsi taxikářský boss nám nejprve tvrdil, že pojedeme za padesát dirhamů, když se grand taxi naplní šesti lidmi, ale po pár minutách, co jsme mlčky seděli na báglech, vysvětloval, že možná se taxi už dnes nenaplní, je večer a do Imlílu už nic nepojede a každopádně po sedmé hodině to bude dražší. Jestli chceme, můžeme doplatit za ty zbývající pasažéry a udělá nám cenu.
Nakonec jsme kývli a jeli starým Renaultem, který měl na tachometru přes 500 tisíc kilometrů a řídil ho zase postarší sympaťák. Krajina vysychala, dlouhé sady oliv střídaly pláně s velbloudy, míjeli jsme vesničky s domy přilepenými na skály, děti vracející se ze školy, manželky v černém s malým průzorem pro oči, spoustu mul a oveček, pasoucích se u cesty.
Takhle idylicky jsme dojeli jsme do Imlílu a náš šofér, ten dobrý starý muž, přizval do taxíku mladého kluka, který nás zavedl k frájovi s berberským šátkem kolem hlavy. Nebyl to, jak jsme se obávali, turistický naháněč, ale Abdou, majitel hotelu Dar Amadine, kde jsme měli zabukovaný nocleh. Když jsme za ním ten kopec k jeho domu s batohy na zádech vyfuněli, uvítal nás berberskou whisky, což je, jak známo mátový čaj nalévaný nejlépe z velké výšky.
Berberská Whisky
Berbeři
Berbeři vůbec jsou skvělý národ, který má vlastní kulturu, hrdost i architekturu. Mají světle snědou až tmavě žlutou pokožku, zešikmené oči a dlouhé, černé vlasy. Jejich příběh začal velmi dávno, když ustupovali před Féničany, Římany, Araby a Numiďany stále hlouběji a hlouběji do pouště a do hor, kde už pak zůstali. V sedmém století s počátkem islamizace jejich jazyk pomalu mizel. Dočíst se o tom lze i v knize, která je v Dar Amadine k nahlédnutí.
Poprvé jsem je zažil v Tunisku na Sahaře, kde si vytesávali jeskynní byty do jílovité půdy. V létě byly chladné a v zimě teplé. Otcové jejich otců možná v jeskyních skutečně bydleli a nevěděli nic o tom, že je možné žít jinak. Oni už je jen předváděli turistům, ale i to mělo svůj půvab: turisté hledají jejich původní životní styl a, ale ten současný je dnes o tom, jak rychle dostihnout životní styl turistů.
Podobné je to i v Imlílu, kde si za pár euro můžete dopřát exkluzivní zážitek a nastěhovat se na pár dní do skutečné berberské rodiny. Berbeři v Maroku, jen podotýkám, dali světu nejen tradiční slazený mátový čaj ale i kuskus a legendární pokrm podávaný v hliněné nádobě, ve které se i peče a jmenuje se tažin.
Imlílský Berber Abdou nás ubytoval v luxusním pokojíku s koberečky, polstrováním dokonce i na prkénku záchodové mísy, sprchou s teplou vodou a ráno jsme si užívali bohatou snídani s výhledem na zasněžený vrchol severní Afriky.
Boží koně
Abdou nám také dal kontakt na Mustafu, průvodce, bez kterého se dnes výstup na vrchol po tom teroristickém zločinu nedá podniknout. Trochu si připlatíte za jistotu, že se vám nic nestane a pomůžete místní ekonomice, která je na turistice dost závislá.
Mustafovi se o mrtvých skandinávských dívkách nechtělo mluvit, spíš nám ukazoval zajímavosti po cestě. Narozdíl od nás zatížených velkýma batohama šel nalehko, snad až moc lehkým krokem s maličkým batůžkem, poloviční živou váhou a lehkým úsměvem na rtech,
O tom, co si myslí teroristé o životě a o světě, přesněji tedy mladí sebevražední atentátníci, vypráví kniha Boží koně ze Sidi Moumen. Napsal ji marrákešský (světově proslulý) výtvarník a spisovatel Mahi Binebine a není daleko od skutečné, rovněž hrůzné události: dne 16. května 2003 způsobilo čtrnáct sebevražedných atentátníků sérii výbuchů v Casablance. Útočníci pocházeli ze slumů v Sidi Moumen, chudinského předměstí na okraji skládky, jehož živořící obyvatelé sotva kdy vkročili do blízkého kosmopolitního města, píše se na obalu knihy. Příběh vypráví jeden z chlapců, který se místo do slibovaného ráje dostal po teroristickém útoku do jakéhosi redukovaného stavu bytí. Z citlivě napsaného textu se dozvíte, že jeho „duchovní učitel“ Abú Zubejr, který i další chlapce naverboval na mučednickou cestu, znal ta správná „omamná slova, která se vryjí do paměti, a tam rostou“ a také že „smrt patřila v Sidi Moumen ke každodennímu životu a nebyla tak děsivá“. Takže když si hrdina (který si podle slavného fotbalového brankáře říkal Jašin), oblékal smrtící vestu s výbušninami, zdálo se mu, že už je jen prach. Ale potom „bylo strašné slyšet smích dětí, vidět jejich ruce, oči a jejich strážné anděly, kteří záviseli na drátu v mé ruce. Tenhle citlivý, ale o to strašidelnější příběh jsem naštěstí četl až po návratu z Maroka.
Refuge Tubkal
Mustafovi jsme plně důvěřovali, spolehlivost z něj přímo vyzařovala a pohled na krajinu byl úchvatný. Cesta se nejprve klikatila kolem kasby (hliněná pevnost), kde se kdysi natáčel film Kundun, a pokračovala korytem vyschlé řeky přes vesničku Arúmd, kde byl první policejní checkpoint. Zkontrolovali nám pasy, zapsali nás do velké knihy „osudu“ a my pak přešli kamenné pole, za kterým se cesta prudce zvedla až jsme dorazili do poutní osady Sidi Šamharúš.
Měli jsme před sebou „pouhých“ 9, 9 km s převýšením 1400 metrů, přebrodili jsme párkrát potůček, prošli několik dalších checkpointů. S přibývající výškou ubývalo zeleně a objevovaly se sněhové jazyky a studený vítr. Vyhýbali jsme se desítkám naložených mul, které šplhaly po skalách s obdivuhodnou obratností, někdy se na nich vezli i místní horalé, kteří chodili v polobotkách. Po cestě v „občerstvovnách“ prodávali nejen obligátní kolu a sušenky, ale často vymačkali z čerstvých pomerančů džus. Optimista Petr tvrdil, že do Refuge Tubkal, chaty pod vrcholem, dorazíme za čtyři hodiny, ale mapy.cz to viděly na 5,5 hodiny a nemýlily se.
Cestou na Džabal Tubkal
Refuge Tubkal je ohromná kamenná stavba s širokánským kamenným schodištěm, do každé ze čtyř místností se vejde šestnáct lidí, a shodou okolností byly všechny plné. Všude nápisy ve francouzštině, záhadný personál, který po nás nic nechtěl, prostě jsme si brali vodu a kolu a nikam se to nezapisovalo a snad proto nikdo nepodváděl.
Chatu provozuje Francouzský alpský klub (Club alpin français), a proto tu potkáte mnoho Francouzů, spřízněných s Marokánci jazykově i kulturně anebo Španělů, ale třeba i Poláky.
Prométheův africký bratr
Zatímco Petr s čelovkou a v mačkách stoupal druhého rána od pěti hodin na vrchol, pro mě mystická chvíle ve Vysokém Atlasu nastala až v sedm. Bylo v Africe v květnu lehce pod nulou, zem potažená škraloupy ledu a sněhovým popraškem, který pokrýval i jakousi zvláštní rostlinu – kaktus či bodlák, to jediné, co tu rostlo. Vycházející slunce osvětlovalo špičky hor, muly, uvázané u kamenných stájí lehce přežvykovaly a až na pár domorodých Berberů nikde nikdo, jakési africké satori uprostřed hor, opředených bájemi.
Satori ve Vysokém Atlasu
Geologové dobře vědí, že za svůj vznik vděčí Atlas alpinskému vrásnění při srážce Afriky s Evropou, nicméně podle příběhů z řecké mytologie je to mnohem zábavnější. Atlás, neboli „ten, jenž se odvažuje či trpí,“ je podle tohoto způsobu výkladu světa obr, který na své šíji drží nebeskou klenbu. Jeho bratr je Prométheus a jednou z jeho dcer nymfa Kalypsó.
Když se kdysi Titáni vzbouřili proti olympským bohům, byl zvolen jejich vůdcem právě Atlás. Nejvyšší bůh Zeus vzpouru po deseti letech bojů s pomocí Kyklopů potlačil a od těch dob Atlás navždy musí nést nebeskou klenbu. Jediný okamžik, kdy se tohoto svého prokletí mohl zbavit (praví řecké báje), nastal při příchodu hrdiny Hérakla, který přišel do dalekého západního kraje pro zlatá jablka Hesperidek. Atlás se nabídl, že jablka sežene, když za něj na chvíli Héraklés podrží ta jeho nebesa. Héraklés lest prohlédl, naoko souhlasil, a když pak tři jablka skutečně dostal, pod záminkou, že si musí podložit otlačené rameno polštářkem z trávy, mazaně předal břemeno „na okamžik“ zpět. Pak už jen poděkoval za spolupráci a po ironickém „žij blaze“ zmizel i se zlatými jablky.
Což bylo pořád lepší, než když Atlásovi Perseus ukázal hlavu Medúsy a chudák Titán se změnil v pohoří. Je to trochu nechronologické, protože Héraklés byl pravnukem Persea, takže v okamžiku, kdy se měl Atlás vydat pro jablka byl vlastně už kamenný, ale což; podstatné je, že bájný Atlás dal vzniknout nejen nespočtu uměleckých děl, ale třeba i názvu oceánu, nebo taky bájnému ostrovu Atlantis.
Na vrcholu a pod vrcholem
Vrátil jsem se do chaty a místnost, v poledne prázdná, se do večera zase zaplnila: my s Petrem byli zase jediní Češi. Spartánským vybavením a tureckými záchody chata připomínala vojenské časy. Spalo se tu ve vlastním spacáku, a když hosté odešli, přišel místní uklízeč a „vykartáčoval“ postele smetákem, pokropil podlahu a rychle ji setřel.
Mají tu obrovskou kuchyni a vaří třikrát denně, chatou vždycky voní smažené něco jako palačinky a snídaně začíná ve tři ráno, protože ti první namakanci, co chtějí na vrchol, ale vrátit se ještě do Imlílu, vyrážejí hodně brzy.
Počasí tu fungovalo tak, že ráno bylo krásně, přes den se to zhoršovalo a odpoledne kolem čtvrté se den co den rozhodly padat kroupy. Taky proto vyrazil Petr tak časně a vrátil se tuším kolem druhé. Na vrcholu prý bylo ráno mínus osm, spousta ledu (který přes den tál a měnil cestičky v potůčky) cesta zmrzlá a klouzavá.
Druhý den ráno jsme balili potmě, zaplatili v půl sedmé, nasnídali se a v sedm vyrazili na zpáteční cestu. V jedenáct jsme byli v Imlílu, Abdou už na nás čekal v Dar Amadine, nabídl zase mátový čaj a že se můžeme umýt. Vraceli jsme se zpátky do Marrákeše za cenu usmlouvanou o deset euro míň, než nás stála sem. Ve starém mercedesu seděli vepředu dva kluci, pokuřovali a četli si něco na mobilu a po chvíli přibrali třetího, který si sedl taky dopředu.
Zdroje:
Kniha Boží koně ze Sidi Moumen, napsal Mahi Binebine
