Článek
Champagne bez šampusu
Když jsme počátkem devadesátých let poprvé využili nabídku ubytování se snídaní typu bed and breakfast, mělo to svěží půvab něčeho nového. Od těch dob uplynulo hodně vody a Bnb se změnilo na Airbnb. A tak jsme s manželkou přes Airbnb naplánovali dovolenou ve Francii. Pokoje jsme vyhledávali stranou velkých měst, a tedy levné i na české poměry. Ten první byl v oblasti Champagne ve vesničce Beaumont-sur-Vesle nedaleko od Remeše.
Žádné kódy, jen usměvavá mladá paní domácí v rozestavěném domě, kde pokoj pro hosty byl asi nejluxusnější a kuchyně společná, takže jsme našim francouzským hostitelům viděli doslova pod pokličku. Těšili jsme se, že večer zapadneme do nějakého vinařství a ochutnáme zdejší šampaňské, ale nebyla tu otevřená ani jediná vinárna či restaurace a venkovní život více méně nulový. Asi proto, že nedaleko odsud vede nově dálnice. Kola jsme ani neodmontovali z nosiče a večer popíjeli becherovku z domácích zásob na dětském hřišti u kostela.
Zahradní domek
Druhý den ráno jsme si přivstali, a tak jsme mohli vidět slavnou katedrálu v Remeši v ranním slunci a bez davů turistů.
Pokračovali jsme do Caen v provincii Calvados, prohlédli si obrovský hrad, který založil Vilém I. Dobyvatel a vzpomínali na vylodění v Normandii. Původní plány počítaly s obsazením Caen do tří dnů, ale trvalo to déle než měsíc. Slavnou historii tu připomíná neméně slavné Muzeum míru. Odpoledne jsme pokračovali v jízdě a zaparkovali až v normandské vesničce St. Quentin sur le Homme, nedaleko od kláštera Mont-Saint-Michel. „Ubytko“ vypadalo opuštěně, s čímž jsme počítali, a proto si za autem přivezli bicykly. Vyráželi jsme na nich na výlety po okolí, které připomínalo český zemědělský venkov a po večerech sedávali před naším zahradním domkem, pili růžový francouzský Syrah a zajídali ho bagetou a normandským Camembertem, který tu má vůni a konzistenci skoro jako olomoucké syrečky.
Malý hrázděný domek, ve kterém jsme bydleli, byl vkusně zařízený, stěny vyzdobené obrazy, u kterých vás napadá, že se nějak vážou k majiteli domu, že jsou tam dokonce vyobrazeni, vyřezávaná almara a čelo postele, zřejmě kdysi dávno vyrobené na míru. K tomu odér starožitného nábytku, a každý detail vyřešený s francouzskou elegancí: plynová bomba od sporáku byla například schovaná ve starém dřevěném sudu, nejspíš od vína, ale možná taky od jablečného cideru. Mýdlo u umyvadla neleželo na plastové podložce, ale na mušli, té velké, jak se dneska říká Svatojakubské. Vládlo tu šero, neboť všechna okna zůstávala kvůli horku zatemněna a staří hostitelé ve vedlejším domě byli usměvaví a vstřícní, byť uměli, stejně jako v předchozí, ubytování, jenom francouzsky.
Na kole k Mont-Saint-Michel
Vyjeli jsme brzy ráno, ještě dřív, než se vesnice probudila. Vzduch byl zatím chladný, voněl mokrou trávou, na cyklostezce se leskly kapky rosy a pneumatiky kola vydávaly v tichu zvuk, který zněl skoro jako dech – pravidelný a uklidňující. Mířili jsme dolů k Atlantiku. Tam, kde se v dálce z mlhy vynořuje ostrov s klášterem, Mont-Saint-Michel, zázrak architektury a víry, a zároveň tak trochu turistická past. Po Paříži je druhým nejnavštěvovanějším místem ve Francii a každoročně sem zavítají více než tři miliony návštěvníků. Prvních pár kilometrů bylo čiré potěšení – žádná auta, jen ptáci, kteří měli pocit, že všechno patří jim. Ale jak jsme se těšili, že pojedeme po trase, která přesně kopíruje břehy oceánu až ke slavnému klášteru, tak to nevyšlo. V místě, kde už měla být voda, jsme viděli jen suché bláto a pasoucí se ovce a nebylo to pověstným obřím přílivem a odlivem.
Vyschlé koryto řeky, která se tu vlévá do Atlantiku, dávalo tušit, že toho roku 2022 byla extrémní sucha, a tak se mohlo stát, že jsme jeli po stezce, která už měla vlastně podle navigace vést vodou. Když se konečně na horizontu objevila silueta Mont-Saint-Michel, vypadala jako přelud – ostrov, který se vznáší kdesi mezi nebem a zemí. A když jsme dojeli ještě blíž a málem uvízli v turistickém reji, ukázala se jedna z výhod cykloputování. Tu štreku po mostě, který z pevniny ke klášteru vede, jsme nemuseli v letním horku šlapat pěšky, ani čekat na elektrický vláček, ale prostě jsme ji projeli na kolech, která jsme pak zamčená k sobě, opřeli o zeď klášter. Stoupali jsme nahoru středověkýma uličkama, kde se střetávala posvátnost s obchodem a suvenýry s tichem klášterních zdí. První svatyně tu vznikla už v 8. století, když se biskupovi Aubertovi údajně zjevil archanděl Michael a přikázal mu postavit kostel „na skalnatém ostrově v moři“.
V následujících staletích se z místa stalo poutní centrum, středověká pevnost, a později i vězení. A přesto, nebo právě proto, Mont-Saint-Michel přežil všechno: války, revoluce i nápory turistů. Je to vlastně obraz lidské vytrvalosti – postavit něco tak krásného na místě, které dvakrát denně mizelo pod vodou. Rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu je tady totiž až 15 metrů, což je nejvíc v Evropě, takže buď je „hora“ obklopena tekutými zvarhánkovatělými písky, nebo prý „plave v moři“, což jsme neviděli, ať už kvůli denní době nebo velkému suchu, přesto ten pocit, že čas se tu měří přílivem a odlivem, a ne hodinami byl velmi intenzivní. Nádech a výdech moře ukazuje i když stojíte na tak skvělé stavbě, kdo je na téhle planetě skutečným pánem.
Legendy ze Saint-Malo
Cyklovýlety jsme střídali s autoturistikou buď za účelem koupání, anebo prohlídky okolních měst. A tak jsme se ocitli na kraji Bretaně v městě, které mě oslovilo nejvíc. Říká se, že když v Maďarsku nebo na Slovensku kopnete do země, začnou prýštit termální prameny. V arabských emirátech je to možná ropa ale ve Francii, tryskají i z ne úplně velkých a všeobecně známých měst světoznámé příběhy. Jedno takové město omývají vlny Atlantiku a jmenuje se Saint-Malo.
Dostali jsme od kamaráda tip, že jde o město starobyle krásné, přičemž nejhezčí je pevnost obehnaná hradbami, a zároveň varování, ať si dáme pozor na rozdíl mezi přílivem a odlivem, protože příliv přichází hodně rychle. Proto ty vysokánské městské hradby, usoudili jsme na první pohled, když jsme do Saint-Malo dorazili, uvelebili se na městské pláži a když se vodní hladina vzdalovala doslova před očima, byli jsme překvapeni i přes to upozornění. Snad právě tahle dynamika živlů a námořnicko-korzárská pověst města se zasloužily o příběhy, za kterými, jak už to chodí, stojí konkrétní lidé, doslova světoběžníci. Tím prvním je Jacques Cartier (1491-1557) objevitel Kanady.
Pirát sedmi moří
Řeklo by se příběh jako hrom, ze kterého bude žít celé město, ale najdou se tu i větší. Například Chateaubriand. Ten vysoký hovězí steak je pojmenován podle spisovatele a politika, který se v Saint-Malo nejen narodil, ale přesto, že procestoval celý svět a znal se i s Napoleonem, je tady v dnes zhruba padesátitisícovém městě pochován. Napsal mimo jiné Paměti ze záhrobí, které prý čítaly čtyři tisíce stran a zachycují věrně i plasticky nejen jeho život, ale i dobu. Ale to pořád ještě není všechno, skutečné eso v rukávu tohoto města má jméno Surcouf. Na první pohled mi to nic neříkalo, ale když jsem se proklikal k filmu, který se v originálu jmenuje Tygr sedmi moří a u nás běžel pod názvem Pirát sedmi moří, bylo mi to jasné. Ten film jsem viděl jako kluk ještě na černobílé televizi, dávno před érou Jacka Sparrowa, a charismatický elegán v hlavní roli mi utkvěl v paměti, abych teď zjistil, že je to vlastně historická osobnost, o které psal i Alexander Dumas (v knize Rytíř Sante Hermine) anebo Karel May (povídka Černý kapitán). Vychováván jezuity už ve třinácti letech ukradl malý člun, aby dokázal své námořnické schopnosti, v patnácti se nechal najmout na loď do Indie, časem se stal slavným kapitánem a korzárem. Během své kariéry se zmocnil čtyřiceti sedmi lodí, a přitom byl proslulý svou galantností a rytířstvím, například když roku 1817 vyzval na souboj dvanáct pruských důstojníků za to, že v baru urazili starého pána. Jednoho po druhém je zabil a nechal naživu jen posledního, aby to mohl vyprávět. A když mu jeden anglický důstojník vyčetl, že Britové bojují pro čest, zatímco Francouzi pro peníze, řekl mu: „Muži bojují pro to, co jim nejvíce chybí,“ a ten výrok vstoupil do dějin.
Návrat přes Německo
Užili jsme si cyklovýletů i francouzského venkova a na zpáteční cestě vyrazili do dalšího Airbnb těsně za francouzskými hranicemi. Ta vesnička se jmenovala Geiselberg a ubytování fungovalo s typicky německou důkladností v luxusním domě, ve kterém jsme měli vyhrazenou jednu místnost, a i když jsme tu strávili půl upršeného dne, nikoho z obyvatel domu jsme nepotkali. Ani jedna ze tří restaurací v obci nebyla funkční, takže jsme na pokoji dojedli zbytky zásob a těšili se domů.
Zdroje:
