Porto – město vína, mostů, úžasného knihkupectví a krásné melancholie

První a největší překvapení nastalo, když nás jeden vykutálenec málem okradl hned cestou metrem z letiště do bytu, který jsme měli rezervovaný přes airbnb. Na jedné zastávce přistoupil, zdál se roztěkaný, strkal do nás a ptal se odkud jsme, hlaholil, že byl v Praze a pak se na chvíli otočil zády k nám, vypadalo to, že něco řeší na mobilu, ale to už se prodíral ven a najednou jiný sedící muž, shodou okolností taky Čech, řekl Janě, že jí asi vypadla peněženka. Rychle se pro ni sehnula a zjistila, že nic nechybí. Mysleli jsme, že jí vypadla z brašničky kolem pasu, kterou měla rozepnutou, ale jeden Portugalec, který stál vedle nás hned pochopil, která bije, začal se s tím vykutálencem málem prát a když vykutálenec na zastávce utekl, na poslední chvíli si ho vyfotil telefonem. Jana naštěstí v peněžence měla jenom pár českých korun, ale všechny karty a doklady a zlodějíček se zachoval na své poměry velkoryse, peněženku odhodil a nic si nevzal.

Ribeira a francesinha

Trochu jsme z toho znejistěli, ale když jsme po ubytování vyrazili do Ribeira, rychle jsme na to zapomněli, okouzleni barevnýma fasádama, úzkýma uličkama, kde opravdu ještě na šnůrách schnulo prádlo. Na únor bylo večer takové teplo, že jsme si mohli sednout na pivko a hamburger na židličkách před restaurací, kochali se výhledem na řeku a naladili se na dny příští. Tedy hamburger je velmi nepřesné slovo, správně je to francesinha (v překladu bůhvíproč „Francouzka“), a pro Porto je něco jako svíčková pro Čechy – národní pýcha a zároveň kalorická bomba. To se mezi housky přidá kromě hovězího klobása, šunka, někdy slanina, celé se to přelije roztaveným sýrem, zapeče a ponoří do omáčky s tajnými ingrediencemi. A navrch ještě volské oko a nezbytné hranolky. Nacpal jsem se k prasknutí a divil se, že jsou Portugalci takoví štíhlí.

Nejkrásnější knihkupectví

Ráno pršelo, prošli jsme si městské pamětihodnosti a odpoledne, když se trochu vyčasilo se ocitli v srdci Porta. Jen pár kroků od věže Clérigos, se ukrývá snad nejvyhlášenější atrakce města, tedy aspoň pro milovníky knih. Knihkupectví, které se pravidelně objevuje v žebříčcích nejkrásnějších na světě se jmenuje Livraria Lello a je mnohem víc než obchod s knihami – je to zážitek. Jeho sláva ho předchází natolik, že se tu platí vstupné, a i tak je těžké dostat se dovnitř aniž byste si vystáli frontu. Hned vedle interesantní budovy je cedule s návodem, jak si koupit vstupenku přes internet, což se zdá být výhodnější než ji kupovat z pohodlí domova, protože si můžete přesně naplánovat čas. Načetli jsme QR kód a zařadili se na konec dlouhé řady, která se docela rychle pohybovala a celý ten skoro bych řekl moderní rituál jen zvyšoval očekávání ke vstupu do knihkupectví. To bylo otevřeno už v roce 1906 a od té doby se v jeho dřevěných policích a na točitém schodišti střetává historie s kouzlem příběhů. Interiér zdobí vitráže, vyřezávané detaily, balustrády i křivky, které připomínají secesi i gotiku. Knihy jsou všude – portugalské, anglické, klasické, moderní, i ty o Portu samotném. Turisté sem proudí ve velkém i kvůli legendě, že právě tady čerpala inspiraci Rowlingová při psaní Harryho Pottera (když učila angličtinu v Portu). Faktem je, že knihkupectví skutečně vypadá jako z Bradavic. Konečně jsme se v proudu dalších návštěvníku ocitli uvnitř, nasáli okouzlující vůni starých i nových knih a nechali se omráčit interiéry. Připadal jsem si jako kdysi v Sixtinské kapli, jenom s tím rozdílem že tady nebylo zakázáno fotografování, ale naopak se všichni fotili svými mobily, čemuž jsme také neodolali.

Atlantik!

Plán na další den byl jasný – Atlantik. Nastoupili jsme na historickou tramvaj č. 1, která odjíždí od kostela sv. Františka (Igreja de São Francisco) a klikatí se podél řeky Douro směrem k oceánu. Tramvaj byla malá, dřevěná, vrzající, poloprázdná a s nápisem Turkish Airlines. Cestou jsme míjeli přístaviště, promenádu i staré lodě, tramvaj občas zpomalila tak, že bychom mohli natáhnout ruku a dotknout se kamenné zdi. Cílová stanice Foz do Douro je čtvrť, kde Douro končí a začíná oceán. Tady se to mění: místo kamenných domů přichází písek, místo zvuku města vítr a vlny. Můžete si sednout do kavárny, procházet se po molu, nebo se jen dívat, jak se voda zvedá a padá. My šli a šli po břehu oceánu, kde byl kdysi konec světa až do Matosinhos, kde jsme si mysleli, že ve vodě jsou tuleni, ale byli to surfaři v neoprenech čekající na vlny. A ty byly, i když asi ne takové, jaké by si představovali na ideální sklouznutí. Dívali jsme se na ně z restaurace.

Douro a Sardinky

Dominantou Porta je řeka Douro, která město rozděluje a zároveň spojuje. Přes její hluboké údolí se klene několik mostů – ten nejslavnější, Dom Luís I., je jako železná krajka. Navrhl ho žák Gustava Eiffela a možná proto v sobě most nese cosi pařížského, ale zároveň pevného a portugalského. Chůze po horní části mostu, kde projíždí metro a chodí pěší, patří k nejsilnějším zážitkům tady, ale my to nejdřív jeli metrem, což také nebylo k zahození. Pod vámi teče řeka, okolo vás panorama města a nad hlavou atlantický vítr.

Na druhé straně mostu jsme si prohlídli klášter a sestoupali k řece z druhé strany, do čtvrti Vila Nova de Gaia. Čekali jsme, že možná i v únoru se tu budou vinaři předhánět ve snaze, dostat nás do svého sklípku na ochutnávku, ale ticho po pěšině a když jsme jedno takové velkolepé okukovali, řekl nám chlapík z ochranky, že je to pro movitější klientelu. Překvapením naopak bylo Portuguese sardine, aneb jakási prodejní expozice sardinek. Oficiální název zní „O Mundo Fantástico da Sardinha Portuguesa“ neboli Fantastický svět portugalské sardinky.

Je to turistický obchod zaměřený na prodej stylových konzerv, kde každá plechovka je „věnovaná“ konkrétnímu roku – od 1916 po současnost. Sardinky jsou balené do barevných retro plechovek s výrazným designem a rokem a jsou jimi obložené celé stěny jako v nějakém popartovém muzeu. Hned vedle je podobně stylizovaná prodejna s jedinou specialitou „Pastel de Bacalhau com Queijo da Serra“, což je smažený koláček z tresky s teplým roztaveným ovčím sýrem Serra da Estrela uvnitř. Dříve jídlo chudých – dnes ikonická portugalská pochoutka. Vstoupíte do interiéru stylizovaného jako malý palác – hraje tam klasická hudba, obsluha nosí uniformy, osvětlení je zlatavé, schodiště harrypoterovské. Možná kýč, ale vtipný. A můžete si k tomu dát i sklenku portského.

Archivní portské

My jsme ale našli místo na ochutnávku jinde – jmenovalo se to tuším Quevedo a měli tu archivní portské, podle nápisů na sudech zpětně soudím že colheita, což je prý styl tawny portu z jedné sklizně, stáčený až po minimálně 7 letech zrání v dřevěných sudech. Archivní portské jsme pili poprvé a skvělé bylo i bílé. Zajídali jsme to chlebem máčeným v olivovém oleji, takže ten dlouhovlasý mladík, co nám naléval nás měl asi za znalce.

„Zlatý“ kostel

Kostelů a památek jsme v Portu viděli vícero, ale co nás ohromilo, byl Igreja de São Francisco (Kostel svatého Františka) jedna z nejvýznamnějších a nejpůsobivějších sakrálních staveb Portugalska. Zvenčí vypadá obyčejně ale uvnitř vás ohromí opulentním barokním interiérem pokrytým zlatem. Byl postaven už ve 14. století jako gotický františkánský kostel, ale barokní výzdoba je ze 17.– 18. století a odhaduje se, že toho zlata je tam na řezbářských dílech asi tři metráky. Vypadá to, jako kdyby tam vybuchla bomba se zlatou barvou. Vrcholem je „Strom Jesseho“ (Árvore de Jessé) – dřevěná skulptura zobrazující Ježíšův rodokmen, považovaná za jedno z mistrovských děl barokního umění v Portugalsku. Trochu pochmurné jsou podzemní krypta a katakomby, kde byli pohřbíváni významní občané města. Jsou zde vidět i kostnice se skleněnými okny, ve kterých leží skutečné lidské ostatky.

Zdroje:

Porto – Wikipedie

Knihkupectví Lello – Wikipedie