Článek
Když starou knihu z vaší knihovny vezmete do ruky, hned se vám vybaví, kde a kdy jste ji četli – na dovolené u moře, v nemocnici, v tramvaji cestou do práce, nebo v noci, kdy spánek ne a ne přijít. Přerovnávání knih je tedy spíš cestování časem než úklid. Jenže jaký systém zvolit? Abecední? Podle barvy hřbetů, aby se to hezky vyjímalo? Podle toho, kdo má doma privilegium stát vedle koho? Můžete mít Kafku vedle Kundery, nebo to k sobě nesedí? Knihovna není katalog, ale zrcadlo. A kdo se do ní podívá, vidí víc než jen písmena na hřbetech. Vidí, čím jste prošli, co jste zkoušeli pochopit, co jste odložili. Vidí i vaše slepé uličky a velké objevy. A tak přerovnáváte a přerovnáváte a najednou přijde chvíle, kdy najdete knihu, o které už jste ani nevěděli, že ji máte. Opatrně ji otevřete a mezi stránkami najdete lístek z divadla, jízdenku, nebo třeba zaschlý čtyřlístek. A hned je jasno: tahle kniha asi nepůjde zpátky do zapomenutého kouta. Zůstane na očích, protože právě teď má co říct.
Soupeřivost knih
Když člověk přerovnává knihovnu, má pocit, že rozhoduje on – ale to je velký omyl. Ve skutečnosti knihy soupeří mezi sebou, jen to dělají nenápadně. Stačí se na chvíli zakoukat.Třeba takový James Joyce. Jeho Odysseus si vždycky prosadí místo uprostřed, s pohledem svrchu, jako by se ptal: „A kdo si troufne stát vedle mě? Asi by stál o Plačky nad Finnegamem, ale u nás je to teď Gabriel García Márquez, ovšem nikoliv Sto roků samoty, které máme v kapesním formátu, ale Žít, abych mohl vyprávět.
Odysseus uprostřed.
Franz Kafka je tichý, ale když ho člověk dá do kouta, začne vám tak dlouho nenápadně padat z police, až ho musíte přesunout na prestižnější místo. Poezie se obvykle snaží být co nejvíc na očích – ať už barevným hřbetem nebo aspoň tím, že z ní vypadne založený lístek, který přitáhne vaši pozornost. Detektivky jsou zase dravé – chtějí být všechny u sebe, aby vytvořily „gang“, který ovládne poličku. Oproti tomu filozofie se snaží od všech ostatních držet dál, protože kdo by chtěl stát vedle kriminálek, když přemýšlí o smyslu bytí?
Magickou přitažlivost mají knihy autorů, které jsem měl tu čest poznat osobně. Řádek Lustigů, v němž mají některé knihy vepsané věnování, severočeští bardi Svatava Antošová, Patrik Linhart, Radek Fridrich, taky Adéla Knapová a samozřejmě polička Pepy Formánka, která se pravidelně rozšiřuje – v druhé půlce října přibude nový titul.
Občas při přerovnávání knihovny nastane těžká chvíle: když se dvě knihy začnou hádat o stejné místo. To se vám třeba Shakespeare srazí s Molièrem a vy stojíte jako rozhodčí. Nakonec si uvědomíte, že přerovnávání knihovny není úklid, ale zápas v těžké váze, ve kterém vy sice hrajete roli rozhodčího, ale výsledky diktují samotní hráči. A vám nezbývá než přijmout, že knihovna má svoji vlastní politiku – a vy jste jen knihovní úředník, který se snaží udržet pořádek v zemi, kde každý svazek touží být králem.
Kosmetické zásahy anebo velká práce?
Ačkoliv domácí knihovna nemůže být nikdy tak přehledně uspořádána jako knihovna veřejná, chce v ní mít každý jistě aspoň jakýs takýs pořádek, aby věděl, kam sáhnout, když se rozhodne vyhledat či ověřit si nějaký fakt nebo připomenout atmosféru dávno již čteného díla. S představou, že knihy mají své místo se brzy rozloučí, protože některé jsou rozpůjčované a jiné zase přibývají a jako na potvoru je police Rushdiů plná, tak nový Quijote musí někam jinam, kde ho pak zaručeně nenajdete na první dobrou. Nesnáším navíc knihy, postavené na hlavu, tedy tak, že titul na hřbetě se nedá přečíst odspoda nahoru, a tak přerovnávám knihovnu i z tohoto pohledu. Nemám také rád, když je knihovna tak plná, že nové knihy musíte položit svrchu jaksi naplacato. Kvůli pár takovým „ležákům“ novou knihovnu budovat nebudu, říkám si, ale časem je jich tolik, že se buď musím s některými knihami rozloučit, anebo stlouct další police. Většinou vítězí ta druhá varianta.
Platí také, že velké přerovnávání nastane, když se maluje, anebo se odhodláte k nějakým větším akcím, například utírání prachu v rámci velkého jarního či předvánočního úklidu, či dokonce celkovému přestavění knihovny.
Co si pamatuji
Vyndavám celé bloky Jiráska, Čapka, Kundery nebo Hrabala tak, aby se čtyři-pět nebo kolik knih lze udržet pohromadě, vrátilo na správné místo ve stejném pořadí. V dobré, byť domácí knihovně by se člověk měl orientovat jedním pohledem, v ideálním případě si rozmístění pamatovat zpaměti. Občas to klapne, například si pamatuji, že vpravo nahoře, úplně pod stropem se už dlouho nachází zelená „Havlova krabička“ aneb jeho sebrané spisy v zelené plátěné vazbě a krabici stejné barvy. Pamatuji si také, že nějakou záhadou se ocitl v sousedství Philipa Rotha, zakoupeného z velké části v Levných knihách.
Havel vedle Philipa Rotha
Pod nimi ve vysokém regálu trůní obrazové encyklopedie, kdysi tak často používané právě při vyhledávání a ověřování faktů, s prudkým rozvojem internetu však již téměř zapomenuté a bohužel lehce zaprášené. Na protilehlé straně je zase v poličce nad gaučem poezie a vlevo vedle literatura faktu. Vím, že máme po dědovi vzácné vydání Palackého Dějin národa českého a výpravný, s barevnými obrázky Brehmův život zvířat. A taky ve starobylém vydání snad celého Sienkiewicze. Ale to je asi vše, co s jistotou a na první dobrou o naší knihovně vím. Když si před knihovnu stoupnu, na první pohled jsou nepřehlédnutelné tlusté špalky s širokými hřbety, navíc v červené nebo černé barvě a s výrazným jménem autora. Konkrétně Roberto Bolaño a Radka Denemarková. A pak různě dlouhé série knih v „příbuzenském poměru“, tedy i se stejnou grafickou úpravou – například cestopisné průvodce od Lonely Planet či Rough Guides. Některé, jako třeba Francie, jsou již pěkně ohmatané, ale vazba pořád drží.
Další knihovny
Navíc se tohle vše týká hlavní knihovny v obýváku, která je sice plná regálů a polic až ke stropu, ale všechny knihy se tam nevejdou. Další knihovny máme v prvním patře, kde bydlí mamka, příruční knihovny mají dcery ve svých pokojících, a knihovna mírně řečeno odložených knih je dokonce i ve sklepě. Jedna polička knih je i na záchodě, své místo tu našly knihy oddechové, takové, při kterých se uvolníte. Těch pár mnou sepsaných knih se skromně krčí na stolku pod televizí. A aby byl výčet úplný, tak knihy o umění kuchařském mají svou poličku v kuchyni vedle lednice. Přerovnávání, při kterém se vyčleňují krátkodobé bestsellery od dlouhodobých se tedy týká celého domu. A které knihy mají pro mne největší váhu? Obrazové publikace Tomáše Míčka Stromy Země, Květy Země a Magická místa země. Dohromady váží 13 kilogramů úžasných fotografií z celého světa a svým formátem se do žádné z polic nevejdou, takže trůní na výsadním místě – mramorové desce pod zrcadlem, kam by čtenář v dávných dobách nejspíš umístil Bibli.
A jak to přerovnávání zpravidla dopadne? Po několika hodinách knihovna sice vypadá jinak – ale nikdo kromě mě nepozná jak. Zato já mám čerstvý seznam knih, které „opravdu musím“ dočíst, přečíst znovu, nebo konečně vůbec začít číst. A v koutě stojí tři svazky, u kterých netuším, odkud se vzaly a kdo je sem podstrčil. Možná už si žijí vlastním životem. A někdy to končí tím, že se přistihnu, že po hodinách práce držím v ruce rozečtený svazek, který jsem při úklidu objevil. Přerovnávání knihovny v podstatě nikdy nekončí. Vždycky se z něj vyvine další čtení, vzpomínání, nebo putování časem. A možná právě proto se do téhle činnosti pouštíme tak rádi – není v ní tlak na výsledek. Jen tiché setkání s tím, co nás kdy utvářelo.
