Článek
V listopadu a prosinci roku 1998, jsem se ocitl spolu s několika dalšími novináři ze zemí bývalých satelitů Sovětského svazu na kurzu rádia Svobodná Evropa. V budově bývalého Federálního shromáždění jsme se potkávali s kolegy z Ruska, Uzbekistánu, Běloruska, Gruzie a dalších zemí bývalého SSSR a učili se od lektorů rádia, které má v mottu „napomáhat šíření pravdy a pomáhat lidem, kteří se ocitli při ochraně těchto hodnot v rizikové životní situaci.“ Domlouvali jsme se především rusky a diskutovali jsme zrovna o Orwelově Farmě zvířat, když Marchold, kolega z uzbecké redakce, prohodil že zná Švejka: „Byl majetkem nějakého faráře …“ obrátil se na mě, tak jsem doplnil: „feldkuráta …“ Marchold rychle dokončil: „A ten ho prohrál v kartách!“ Načež jsme se všichni rozesmáli takovým tím osvobozujícím smíchem, který spojuje lidi z různých kultur stejně spolehlivě jako plzeňské pivo, možná ještě víc. Tenkrát jsem poprvé pochopil, že Švejk je v podstatě globální fenomén, český vývozní artikl, ať se nám to líbí nebo ne.
Švejk v Tallinu
V devadesátých letech v Čechách na úvahy o Švejkovi a „švejkování“ nebyl čas ani nálada. Každý, kdo mohl budoval kariéru, doháněl vzdělání anebo se snažil, cestovat po světě. Těsně po přelomu Milénia jsem zamířil do Pobaltí, a tam Švejka nešlo přehlédnout. Složitá historie dává zdejším lidem vědomí relativity hodnot, které tak geniálně popsal právě ve Švejkovi Jaroslav Hašek. Švejk byl sice psaný na hloupost Rakouska-Uherska, kterou tady nezažili, ale zase tu měli Rusko a Sovětský svaz. Je proto jasné, že Švejk je ideální hrdina pro zdejší region. Večer třeba procházíme křivolakými uličkami starobylého Tallinnu a co tam nevidíme? Na jedné z hospůdek obrázek Švejka. Zamíříme dovnitř. Stěny jsou vyzdobeny ilustracemi ze Švejka, ale je tu také fotografie a podpis bývalého předsedy vlády Miloše Zemana z doby, kdy tu byl na návštěvě. A aby toho nebylo málo, uprostřed místnosti zpěvák s bendžem a kolem něj sedí posluchači, kteří mají před sebou půllitr anebo tuplák, ale také zpěvník, a přizvukují z něj milému předzpěvákovi. Někteří dokonce vylezou na stůl a lavice a dělají „vlnu“.
Bardzo popularny Švejk
Když jsem v polské Haliči putoval po stopách pradědy z první světové války, narazil jsem na Švejka poprvé v Přemyšlu, kdysi slavné vojenské pevnosti, dnes příjemném městě. Procházel jsem město s dvěma Polkami, které měly ubytování ve stejném hostelu jako já a všimli jsme si Švejkovy ulice i sochy na lavičce v centru „Švejk je u vás populární?“ zeptal jsem se. „Bardzo popularny,“ řekly obě. V Přemyšli to platilo určitě, měl ohmataný nos od toho, jak si na něj lidé sahají pro štěstí, a neustále se okolo něj fotily skupinky dětí i s rodiči a my jsme se také vyfotili. Ale hlavně to nebyl ten náš Švejk s úsměvem od ucha k uchu, ale vážný, zamyšlený muž s výrazem, jaký se dává státníkům, kterým leží na bedrech osud světa.
Švejk v Přemyšli to měl těžké – přijel sem jako ruský zajatec odsouzený k smrti oběšením. V jedné z vnitřních tvrzí pevnosti (zřejmě v č. XXI Bakończyce) byl prý držen i on. Stalo se to podle Jaroslava Haška takhle: „Odpůldne Švejk došel k malému rybníku, kde se setkal s jedním uprchlým ruským zajatcem, který se tu koupal a při spatření Švejka dal se nahý, jak vylezl z vody, na útěk. Švejk byl zvědav, jak asi by mu slušela ruská uniforma, která se zde válela pod vrbičkami, svlékl svou a oblékl si ruskou uniformu nešťastného nahého zajatce, který utekl od transportu, ubytovaného ve vesnici za lesem. Švejk přál si, aby sebe viděl důkladně zrcadlit ve vodě, proto chodil tak dlouho po hrázi rybníka, až ho tam našla patrola polního četnictva, která hledala ruského zběha.“
Kořalka z hadů
V nedalekém Sanoku se v době Švejkova pobytu nacházel štáb železné brigády, ke které náležel i batalion 91. regimentu. A protože nedopatřením sem jeho příslušníci i se Švejkem přijeli o dva dny dříve, mohli si všeho do sytosti užívat. Ve městě bylo tenkrát přes čtyřicet bordelů a špiritus se tu pil o sto šest. Dokonce podle knihy stála stráž před gymnaziálními kabinety, kde byly exponáty naložené v lihu. „Toto opatření datovalo se od té doby, kdy jeden prapor honvédů, ubytovaný v gymnasiu, počal rabovat kabinet,“ píše Jaroslav Hašek ve třetím díle osudů dobrého vojáka Švejka. „Zejména se honvédům líbila sbírka nerostů, pestré krystaly a kyzy, které si nastrkali do svých batohů. Na vojenském hřbitůvku je také na jednom z bílých křížů nápis László Gargany. Tam spí věčný sen jeden honvéd, který při onom rabování gymnasiálních sbírek vypil všechen denaturovaný líh z nádoby, ve které byli naloženi různí plazové. Světová válka vybíjela lidské pokolení dokonce i kořalkou z hadů.“
Poslušně hlásím, Humenné!
Do Humenného jsem jel na jaře roku 2020 po úzkých, prázdných okresních silnicích, ve vesnicích míjel čapí hnízda, ale taky ruský tank T 34, který je tu asi nikoliv symbolem osmašedesátého, ale osvobození z druhé světové. Předjížděl jsem v těch vesničkách cyklisty, pro které je přilba cosi jako úsměvná zbytečnost, na silnici pak značky „Pozor vydry“ a obdivoval kostely, které byly pokaždé jinak originální. Ve městě jsem se stavil v íčku, prošel pěší zónu a mířil k nádraží, kde jsem si chtěl vyfotit slavnou sochu Švejka. Všichni „švejkologové“ vědí, že v Humenném vypil dobrý voják „poslušně hlásím“ láhev koňaku, koupeného pro nadporučíka Lukáše na ex před poručíkem Dubem, aby mu dokázal, že je to jen železitá minerálka. Když Švejk vypověděl celou příhodu, zejména roli poručíka Duba, který ze Švejkova vypravování poté, co do sebe obrátil celou lahev, „úplně zblbl, že vypil celou sklenici vody,“ na kterou po cestě náhodou narazili, a „po které se mu v ústech převalovala chuť koňské moče a hnojůvky, a úplně zpitomělý tím, co zažil, dal pejzatému židovi za tu sklenici vody pětikorunu, a obraceje se na Švejka, řekl k němu: „Co zde čumíš, táhni domů.“
Švejk na nádraží v Humenném
Švejka jsem na vlakovém nádraží v Humenném zprvu hledal marně, tak jsem se zeptal v čekárně: „Tady je Humenné město, to musíte na druhé nádraží,“ ukázala mi jedna hodná paní. Došel jsem až na to opravdové nádraží, které už z dálky na sebe upozorňovalo švejkovskou restaurací, a našel bronzového dobrého vojáka v obležení sympatické romské rodinky. Mladá krásná maminka se fotila se Švejkem nejprve sama a potom mu posadila své miminko na rameno. Usadil jsem se vedle, chvíli jsem listoval mobilem a pak Josefa taky vyfotil.
Oslavná tryzna za konec monarchie
Přibližně v polovině trasy mezi Karlovými Vary a Rakovníkem leží obec Chyše, jejíž ozdobou je zámek – sídlo hraběcího rodu Lažanských. Právě tady jsem 27. října roku 2010 fotil „oslavnou tryznu za konec monarchie“. Jako vrchní velitel rakousko-uherských vojsk tu na nádvoří zámku slavnostně napochodoval za zvuků parádemarše Josef Švejk, který přerostl v univerzální postavu jako harlekýn, pierot anebo Enšpígl. Pan obršt Lažanský v bílých rukavičkách a parádní uniformě, zapůjčené z Barrandova jako zhmotnění aristokratické habsburské tradice napochodoval s Josefem Švejkem, zahrála se slavná rakouská hymna „Zachovej nám Hospodine císaře a naši zem,“ zazněla čestná salva, a řečníci prokládali věty německými termíny jako „Hab acht, Meine Herr,“ a podobně.
Poté se program přesunul do zámeckého pivovaru, Švejk celý program moderoval, zpíval operní árie a střílel z pistole, plynule přecházel z civilní role do švejkovské, a já jsem krátkou pauzu využil k tomu, abych se pana Lažanského zeptal, jak to celé vzniklo: „Nápad se zrodil v loňském roce, kdy jsme v rámci pivního maratonu pozvali Přemka Kubištu, který s agenturou Šraml pořádá švejkovské pořady,“ vysvětloval Vladimír Lažanský. „A protože se to místním lidem líbilo, tak jsme chtěli udělat nějakou legraci. Původně jsme plánovali akci na sv. Václava ale pak jsme to změnili na předvečer státního svátku. Všichni budou slavit a my uděláme den předtím tryznu.“
Když jsem Přemysla Kubištu také požádal o rozhovor, přecházel plynule z role majitele agentury do filmového Josefa Švejka, včetně dikce, bezelstných úsměvů a gest: „S panem óbrštem se známe pěkně dlouho, já jsem kdysi dělal pořady o zámcích a hradech Západočeského kraje, jednou jsme připravili i zámek Chyše, a tak jsme se seznámili.“ Jeho podoba s růžolícím Rudolfem Hrušínským, který hrál Švejka ve slavném filmu byla fascinující a dojem podtrhoval švejkovský úsměv i oblečení. „Je zajímavý, že mě vždycky poznaj,“ dodal závěrem. „Poznali nás dokonce i ve Vídni, kde jsme byli na akci úmrtí Franze Josefa. Jak mě tam jedna paní viděla, řekla: „Herr Švejk, monarchie army.“
Zdroje:
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, napsal Jaroslav Hašek
Pradědova válka, Slovensko mezi domovem a zahraničím, napsal Libor Michalec
