Článek
Odlet byl v 0:10, což vypadá nepříjemně, ale vzhledem k tomu, že musíte být na letišti o tři hoďky dřív, bylo to tak akorát podvečerním busíkem dorazit na Zličín a tamodtud už je to na letiště kousek. V letadle k mému překvapení a možná vůbec poprvé stevardky a stevardi mluvili česky, tak jsem si vyslechl s opravdovým porozuměním co dělat, když je nějaký problém.
Čtyři a půl hodiny letu jsem pospával v obavách, že se mi v tom hotýlku King Tut nebude líbit, protože jsem si na YouTube našel, jak hotelem provází nějaký ruský youtuber středního věku se dvěma dospívajícíma dcerama, takový koblížek to byl, potkával se v obří jídelně se spoustou jiných ruských koblížků. A pak jsem se dočetl o tom bakšiš systému, který jsem kdysi ctil a chápal jako výzvu, jak splynout s místníma, zatímco dneska mě už spíš otravuje.
Překvapením na letišti v Hurghadě bylo, kolik Egypťanů tu mluvilo česky, a pak taky zima, bylo asi šest ráno, teplota kolem deseti stupňů, ale v busíku ospale příjemně, a podle předpokladů jsme jeli jenom asi dvacet minut, než nás to vyhodilo u hotelu. Ubytovávat se mělo až v poledne a zrovna vycházelo slunce, tak jsme šli k moři a fotili si východ slunce a mezi slunečníky z jakéhosi rákosu, palmami a zaparkovanými obřími jachtami všechno vypadalo náramně pohádkově, dovolenkově, africky.
Ubytovali nás v docela pěkném, sympaticky skromném pokojíku, obědvali jsme už venku ve velkém stylu, který člověk rychle zapomeneme, ale jak pak zase uvidí tu spoustu švédských stolů s roztodivnými chutninami, hned mu to zase naskočí. Jak jsme tu byli poprvé, nabrali jsme si saláty a předkrmy, odložili je na venkovní stůl a šli pro teplá jídla, jenomže než jsme se vrátili, už nám na tom málem hodovali místní vrány nebo krkavci.
Převlékli jsme se potom do plavek a já jsem si vzal i plavecké brejličky a obsadili jsme volné lehátko u moře, u takového hotelového zálivu chráněného před větrem, takže únorové sluníčko skoro až bodalo. Úplnou a totální pohodu narušovalo jen to, že tu pořád procházeli místní borci a nabízeli masáže a malování henou a já nevím co všechno a byli docela neodbytní a vůbec to byl zvláštní pocit, když ležíte skoro nahý a nad vámi stojí nabušený oblečený frája a s velkým sebevědomím vám vnucuje něco, o co nestojíte.
V jednu hodinu jsme měli schůzku s delegátem, který nás od začátku přesvědčoval, ať se nenecháme nalákat na levné výlety, které nabízejí ti plážoví obchodníci, že jediné zaručené jsou ty jejich, tak jsme si objednali Káhiru a pyramidy a k tomu dostali grátis výlet po Hurghadě. Na ten jsme vyrazili v odpoledních hodinách spolu s asi deseti dalšími Čechy z jiných hotelů, posbíranými malým autobuskem po cestě.
Projeli jsme místním trhem pomalu na jedničku autokarem jako na safari, z obou stran trhovci, kuřata napěchovaná v malých klecích a ani jsme nevystoupili, jenom se otočili v malé boční uličce a projeli to zase zpátky. Prošli jsme si mešitu, nábřeží a rybí trh.
rybí trh
Cestou zpátky jsme stavěli v obchodech, kde jsme si měli něco koupit. Jeden starý pán, nevypadal nijak bohatě, měl překroucené šle a chyběly mu zuby, ale byl hodně sečtělý a asi i zcestovalý a vyprávěl, že to je až psychický nátlak, který ti prodejci vytvářejí, a že někde v Turecku nebo v Íránu koupil koberec za sto dvacet tisíc. Že byl moc krásný, asi tu hodnotu měl, že byl tak velký, že si ho ani nemohl odnést, a tak mu ho poslali.
„Aspoň máte vzpomínku,“ řekla mu jedna paní, pro kterou to asi také nejsou velké peníze.
„No, když mi umřela žena, byl jsem z toho tak rozhozený, že ani nevím, kde skončil,“ usmál se.
Druhý den jsme velmi brzy ráno vyrazili na pyramidy a asi v devět ráno slavně dorazili do káhirského muzea. Jasně že jsem si vzpomněl na Egypťana Sinuheta, ale taky tady na mě, i potom u pyramid působilo, že je to kultura uctívání smrti, všechno je jaksi pochmurné a strnulé, ty posmrtné masky a tak. Pyramidy, kam jsme pak přijeli, byly plné velbloudářů, kteří vám slíbí projížďku za deset dolarů pak si řeknou o nehoráznou stovku za zpáteční cestu a tak dále. Popojížděli jsme autobusem čtyřikrát, fotil jsem, co to dalo, naposledy u sfingy, a pak jsme se zase čtyři a půl hodiny vraceli a dorazili na hotel kolem půlnoci.
sfinga
Pak jsme se tři dny povalovali na pláži a u bazénu, opálili se, ale nespálili, a na letiště ke zpátečnímu letu vyrazili zase někdy ve tři ráno. Už jsme seděli v busu a pořád se nejelo, protože hotelová služba dvěma párům v našem King Tutu řekla, že se jim ztratil ručník. Jeden pár byli Češi, se kterými jsme se shodou okolností včera bavili, druzí mladí Ukrajinci, plaší sympaťáci. Autobus měl nastartovaný motor, oni neměli hotovost, činilo to 10 dolarů nebo eur, chtěli zaplatit kartou, ale prý nefunguje terminál, delegát, který tam s námi byl, tvrdil, že to nemůže za ně zaplatit, protože to je na něj moc peněz. Minuty utíkaly, stáli jsme tam, respektive seděli už přes půl hodiny, recepční už domlouval, že vezmou taxíka a zavezou je k nějakému bankomatu, a v tom jsem se zvedl, šel tam, že zaplatím za ně, protože jsem měl v záloze padesát euro. Ještě pár minut trvalo, než tu padesátieurovku rozměnili, konečně jsme odjeli k letišti, a když jsme tam stáli ve frontě na odbavení, přišel ke mně jeden vysoký, autoritativně vyhlížející starší muž, který si všiml, že ten Ukrajinec si přišel ofotit číslo našeho účtu, aby mohl vrátit půjčku.
„Tak to jste vy, co nás zachránil?“ zeptal se.
„Jo jo,“ zasmál jsme se a on byl potěšený, že prý už přemítal o tom, že na ty ručníky, které samozřejmě ty dva páry neztratily, nechá vyhlásit sbírku, a že je v dnešní době vidět něco takového docela vzácné, a že pro podobné situace je třeba vždycky mít nějaké peníze v záloze.
„Já si myslím, že se mi to vrátí,“ řekl jsem.
„Moc s tím nepočítejte, abyste nebyl zklamaný,“ odvětil, „ale v dlouhodobém horizontu se to vrátí určitě.“
Cítil jsem se dobře, tehdy ve čtyři ráno, když jsem seděl v moderní letištní hale, kde uklízeč šůroval podlahu, pil jsem předražené kafe z automatu a přehlížel dav ostatních čekajících s pocitem, že jsem je zachránil. Trvalo to tak dlouho, až si toho všiml ten, co mi to řekl, zamračil se a odešel na záchod. Na letišti v Praze nám pak vrátili Češi místo 250 Kč celých tři sta, takže jsem pade byl v plusu, a Ukrajinci poslali na číslo účtu pět stovek, takže to s námi lidmi není tak špatné, jak se zdá.
