Článek
Vogastisburg by chtěl mít každý
O tom, že nad Franky u Vogastisburgu Sámovi lidé slavně zvítězili, nikdo nepochybuje, neví se jenom kde to bylo. Teorií je opravdu hodně, protože, jak píše Pavel Dvořák ve Stopách dávnej minulosti (3 díl) „rozprávanie o Sámovi patrí do historických kapitol, ktorým sa vraví hrdinské, a také kapitoly musí mať vo svojom dejepise každý národ.“ Vogastisburg byl, nebo mohl být na mnoha místech, ale nikdo neví kde. Slovenští historici jej do Bratislavy lokalizovali prý na základě historické analýzy geografické, vojenské, archeologické ale hlavně asi lingvistické, neboť slovo „burgus“ označuje pevnost mezi barbarským a římským světem, kde měl v tomto případě mít sídlo významný slovanský kníže Braslav nebo Předslav a „zvali jej sídlem Braslavovým, tedy braslau burgus, kde hostí kupce, z germánskeho jazyka wo gastis burgus.“ Není to ale teorie jediná. Již v roce 1763 se objevila jiná, podle které měl být Vogastisburg v severním Srbsku, pak v Pomořanech, Vogtlandu, Štýrsku, Herbrucku, roku 1837 poprvé v Čechách (prý někde na Ohři), potom v Horní Lužici, 1843 Domažlicích (snad i podle Palackého) 1884 Úhošť u Kadaně. Z dalších kandidátů jsou tu i Loket, Vídeň, a ve stejném roce 1979 jako Bratislava i kopec jménem Rubín u Podbořan, ke kterému se přiklání Dušan Třeštík.
Bratislavské legendy
Odvodit genius loci velkého města od staré, a navíc nepotvrzené legendy made in Vogastisburg je tak trochu „kách“ a já cítil, že se v Bratislavě ztrácím, že mi protéká mezi prsty. Až po několika dnech mi došlo, že Bratislava má neúplnou historickou paměť, střelka kompasu na hledání genia loci je zmagnetizována několika staletími germánského živlu. Ven z tohoto labyrintu se lze dostat zřejmě zase jen starým dobrým vyprávěním příběhů, a já s překvapením zjistil, že vlastně žádný bratislavský neznám. Příběhy velkých měst, skrz které se s nimi identifikujeme jsou notoricky známé. Co by byla Praha bez kněžny Libuše a Přemysla Oráče, bez staroměstského orloje, Golema, či zasmušilého Franze Kafky? „Právom by sa teda mohla vyskytnúť otázka, či sa v povedomí tohoto města zachovala pamäť o vlastnej zložitej minulosti,“ píše Mária Ďuríčková (1919-2004) v doslovu knihy Bratislavské povesti a vzápětí dodává: „pamäť se zachovala v podobe mnohých povestí a bájí. Pamäť velmi rozsiahla, ibaže roztrúsená, rozptýlená po národnostních vrstvách a vetvách…“ Díky tomu v knize najdete slovenskou pověst vedle německé ságy, objevíte židovské motivy vedle fragmentů českých anebo jihoslovanských, a i když je to kniha pro děti a mládež, může být dobrým pramenem i pro starší a pokročilé. Hned první pověst dokazuje, jak silnou roli v paměti města hraje Dunaj: je o tom, jak Rybí král varoval rybáře, aby nelovili na Štědrý den, „lebo sa Dunaj na druhý bok prevracia a v takom čase loviť je neprístojné.“ Když rybáři, kteří neposlechli, zahynuli, dvě století se pravidlo dodržovalo, až přijela nečekaně Marie Terezie s dvorem a rybáři dostali befelem nalovit ryby pro císařské vánoční hody. Nedopadlo to dobře, přežil jen jeden starý rybář, který přinesl císařovně jediného jesetera a Marie Terezie, když viděla, co způsobila, vydala nařízení, že na Štědrý den se nebudou lovit ryby. V dalších příbězích figurují rusalky „belasých“ očí, vodník Ďurko, anebo rybář Zotmund, který v roce 1052 navrtal lodě Teutoncům.
Bratislavský Robinson
Vedle pohádkových bytostí tu figuruje i Paracelsus anebo Karol Jetting (1730-1790) přezdívaný bratislavský Robinson. Když se narodil, uteklo už jedenáct let od okamžiku, kdy Daniel Defoe dopsal Robinsona Crusoa, a to téma zřejmě viselo ve vzduchu. Mladý Karol se silným nomádským genem se nejdřív živil ve Vídni jako písař, ale pak se v hostinci seznámil s jistým bohatým Angličanem, který ho zaměstnal v Londýně. Pak prý během pracovní cesty do Senegalu ztroskotala loď a jeho zajali kanibalové. Vykoupit ho měl anglický konzul a dobrodružné vyprávění Bratislavského Robinsona zaujalo anglického krále Jakuba I., který ho jmenoval konzulem v Marseille. Jenže ouha, další problém: Jejich loď zajali piráti a Karola prodali bohatému Turkovi. Když tomu Turkovi zachránil život, dostal svobodu. Cestou domů ho znovu zajali, z galejí však utekl a prožil několik měsíců sám na opuštěném ostrově prý nedaleko Malty. Našel tu poklad i svého Pátka (kapitána francouzské lodi, kterého vysadili vzbouřenci) a nakonec se dostal i domů. Někdy mezi tím se stačil oženit s Elle, Angličankou, která zemřela, zatímco cestoval po světě, ale zůstal mu syn, který žil ve Vídni. Karol Robinson Jetting nakonec přece jen žil v Bratislavě, sám si vařil i uklízel a nejradši se procházel kolem Dunaje. Dobrodružná kniha o jeho životě vyšla pod názvem Der ungarische Robinson, oder Schicksale und wunderbare Abenteuer Karls Jetting, eines geborenen Ungarns až po jeho smrti a bratislavská městská rada mu nechala postavit pomník na Ondrejském cintoríne až v roce 1844. Na náhrobku je koráb se spuštěnýma plachtama a vlajkama na stožárech, nad tím gotický oblouk, a to celé je národní kulturní památka.
Ačkoliv je hřbitov poměrně rozsáhlý, Jettingův pomník je nepřehlédnutelný. Ve spodní části vypadá jako čímsi politý a jakýmsi škraloupem nad bratislavskou robinsonádou zůstává, nakolik je možné věřit nejen samotnému Jettingovi, ale neznámému editorovi, který rukopis připravil do tisku až po jeho smrti. Marta Ševcová píše ve svém textu Bratislavský Robinzon – reálna osobnosť alebo literárna postava? že „Pátranie po informáciách o ňom (Jettingovi) však bolo zatiaľ neúspešné, nenašla sa žiadna historicky relevantná stopa po jeho živote. To síce nedokazuje, že neexistoval, ale ak sa o autorovi dobovo významného, resp. populárneho diela nezachoval ani jediný vierohodný údaj, vzbudzuje to istú opatrnosť a kritický prístup k samozrejmosti, s akou sa jeho život a účinkovanie doteraz prijímali.“Při bližším pohledu nesedí v textu mnohé údaje geografické ani faktografické a autorka, stejně jako před ní již v roce 1972 Ján Poliak v doslovu k prvnímu slovenskému překladu této knihy navrhují přesunout bratislavského, nebo také prešporského Robinsona z historického do literárního povědomí.
Bratislavský da Vinci
Českého génia z dílny Svěráka a Smoljaka však více připomíná další bratislavský rodák a velevýznamná osobnost, Wolfgang von Kempelen, narozený jen čtyři roky po Jettingovi (1734–1804), ovšem co se týče vztahu reality a fikce nacházející se jaksi v opačném gardu: téměř vše, co zní fantasticky, je v případě Kempelenově skutečné. A jelikož jde o velmi širokou škálu oborů, v nichž dosáhl světového prvenství (například první stroj imitující lidskou řeč, první patent na parní turbínu v historii, první použitelné zařízení na tisk textu pro nevidomé), přezdívá se mu také bratislavský Da Vinci. Společné s božským Leonardem má Kempelen také to, že své vynálezy učinil v oborech, kterým by se z jeho pohledu dalo říkat koníčky či záliby. Jeho skutečným povoláním bylo již od třiceti let ředitelování solných dolů v celém Uhersku. Dohlížel také na kolonizaci oblastí Banátu, kde vedl boj proti zbojníkům. Jeho otec Engelbert von Kempelen byl vysoký celní úředník, kterého císař Karel VI. povýšil do šlechtického stavu. Wolfgang vystudoval ve Vídni filosofii a právo, roku 1757 se oženil s Franziskou Pianniovou, která však čtyři měsíce po svatbě zemřela. Znovu se oženil roku 1762. Jeho rodným jazykem byla němčina, celkem se však domluvil osmi jazyky, mimo jiné i maďarsky, slovensky a latinsky. Byl také malířem a rytcem, a dokonce byl přijat za člena Císařsko-královské akademie krásných umění. Pokoušel se i o díla dramatická, například jeho melodrama Perseus a Andromeda se roku 1781 hrálo v Národním divadle ve Vídni. Ačkoliv je považován za zakladatele experimentální fonetiky a průkopníka v oblasti logopedie, přestože je mu přičítáno autorství takových projektů jako fontána v Schönbrunnu, tlakový vodovod zásobující Bratislavský hrad anebo kyvadlový most přes Dunaj, nejvíce se do světového povědomí zapsal projektem, který jej řadí mezi iluzionisty.
Šachový Turek
Možná jste již někdy slyšeli o mechanickém Turkovi, který hrál šachy tak skvěle, že porazil třeba i Napoleona, ale zároveň víte, že to tehdy ještě nebyl stroj, (anebo snad dokonce počítač) který by ovládal logiku a pravidla šachu, nýbrž skvělý šachista, důmyslně ukrytý v útrobách Turka, jehož pohyby řídil systémem pák, pružin a magnetů. Wolfgang Kempelen tento „šachový automat“ vytvořil pro pobavení Marie Terezie a jejích hostů na svatbě její dcery a nemohl tušit, že tahle „legrácka“ zastíní všechny jeho seriózní objevy a vynálezy. Kempelen považoval tohoto Šachového Turka za jednorázovou zábavu, ale na žádost Josefa II. s ním absolvoval v letech 1783 až 1784 jakési evropské turné. Po návratu jej rozebral patrně s přáním, aby byl zapomenut, ale jeho syn Turka prodal a s novým majitelem se dostal do Ameriky. Rozluštit toto tajemství se svého času marně pokoušeli členové Francouzské akademie věd, anebo i Edgar Allan Poe, ale až poté, co Turek podlehl požáru v roce 1854, bylo odhaleno jeho tajemství. Když jsem Šachového Turka v životní velikosti uviděl v bratislavském Rómerově domě, musel jsem v duchu smeknout nad důmyslem jeho tvůrce. Na stole jsou například vedle šachovnice i dvě svíčky – a to proto, že svíčkami se svítilo i uvnitř a kouř, který vycházel Turkovou hlavou se smísil s kouřem ze dvou svíček na stole.
Mark Twain
Projeli jsme pod mostem SNP, z druhé strany Dunaje míjeli bratislavský hrad. Pluli jsme k Devínu, tedy proti proudu, takže dost pomalu, a byl jeden z těch dní, kdy padají teplotní rekordy. Vzhledem k pomalosti plavby se ochlazující vítr ve vlasech nekonal, naopak jsem si utíral z čela pot, který se tam vyrazil po příliš rychle vypitém a příliš studeném pivu z plechovky. A fotil rychlé motorové čluny, které nás předjížděly anebo obří často zahraniční spíš pojízdné restaurace než lodě, které nás míjely. Užíval jsem si, že jsem aspoň na chvíli součástí té slovenské mohutnosti, jako třeba v Tatrách. Když jsme projížděli kolem jakéhosi slepého ramena, které bylo plné vodáků v barevných kánoích a místy se tu lidé i koupali, byl jsem upozorněn, že je to skvělý tip na výlet: Je tu restaurace, jmenuje se Mark Twain, je to asi půl hodiny pěšky od centra promenádou pro cyklisty a pěší podél Dunaje. Potkávají se prý na tomhle místě pojmenovaném po americkém spisovateli právníci i pijáci borovičky a panuje tu pohodová atmosféra. Ta byla cítit na dálku, tak jsem se tam jednoho dne vypravil, a i když restaurace, nebo spíš bistro bylo zavřené, nelitoval jsem. Takhle fotogenické místo jsem na Dunaji v Bratislavě předtím ani potom nenašel. Parkoval tu na vodě mini škuner jako někde na Mississippi a jako bonus jsem si přečetl cimrmanovskou historku o tom, jak se tu kdysi prý Mark Twain topil v Dunaji, protože podcenil sílu proudu. Zachránili ho ale místní rybáři, kteří ho pak i obehráli v kartách a za vyhrané peníze tu postavili pontonovou letní krčmu, která funguje dodnes.
Čumil
Bronzová socha Čumila je jednou z nejnovějších bratislavských legend či atrakcí. Když jsem k ní poprvé přišel, zastihl jsem dvojici dětí, sedících na té bronzové soše chlapíka, který vystrkuje hlavu z kanálu, zvědavě pozoruje cvrkot v ulicích a je prý snad nejfotografovanější v Bratislavě. Je to socha poměrně mladá, z roku 1997, jejím autorem je akademický malíř, sochař a výtvarník Viktor Hulík a vyfotit si ji můžete na strategicky dobře zvolené poloze: křižovatce Rybárskej brány s Panskou a Laurinskou ulicí. Případně i přidat nějakou zajímavou „čumilskou“ historku, kterých je už beztak hodně: třeba že se schovává před sovětskými tanky v roce 1968, anebo dokonce za bombardování během druhé světové.
Zdroje:
Stopy dávnej minulosti, napsal Pavel Dvořák
Bratislavské povesti napsala Mária Ďuríčková
Bratislavský Robinzon – reálna osobnosť alebo literárna postava? Napsala Marta Ševcová
Slovensko mezi domovem a zahraničím napsal Libor Michalec
