Hlavní obsah
Cestování

Strážce severu: příběh hradu Stará Ľubovňa, který spojoval krále i národy

Foto: Libor Michalec

Na pomezí Slovenska a Polska se tyčí hrad, který přežil války, změny říší i století ticha – a dnes znovu otevírá své brány, aby vyprávěl, co všechno přetrvá. A skanzen v podhradí vypráví druhou část příběhu.

Článek

Začíná to jako každá podobná prohlídka – dostanete pantofle a čučíte na skříně, jak říká manželky bratranec– ale není to úplně přesné: vyšlapete do strmého kopce, na jehož vrcholu se ve výšce 648 metrů nad mořem tyčí hrad. Přivítá vás entuziastický průvodce v dobovém obleku, jehož řeč je vám povědomá. Dozvíte se, že hrad byl založen asi po roce 1292, což je první zmínka o městě Stará Ľubovňa a sloužil k ostraze obchodních cest z Polska do Horních Uher, po níž se vozila měděná a stříbrná ruda, ale také uherské víno.

Foto: Libor Michalec

Průvodce hradem

Už v tom okamžiku se ve vás mísí zvláštní pocity – není to známá nebo aspoň povědomá historie z hradů a zámků českých, ale nemůžete ani říci, že by to byla cizina – právě proto, že ta řeč i historie je tak trochu povědomá: V roce 1412 tu římský císař Zikmund Lucemburský (kterému tu neříkají liška ryšavá) a polský král Vladislav II. Jagellonský (nám také dobře známý) podepsali takzvanou Polskou zálohu, díky níž slovenský hrad spolu s třinácti spišskými městy a mimo jiné i městečkem Hniezdne nebo Vyšné Ružbachy podléhal polskému panovníkovi. Stejně jako nedaleké lázně pak opravoval hrad kníže Ľubomirski, a jak píší ve výpravné knize, kterou jsem tu dostal v rámci infocesty a která se jmenuje Šľachtické rody na hrade Ľubovňa historici Mikulík, Pavelčíková a Števík, „azda nikdy předtím neplnil Ľubovniansky hrad tak významné vojenské poslanie jako práve v 17. storočí“.

Korunovační klenoty

Když se pak dozvíte, že v letech 1655 až 1661 byly na hradě ukryty před Švédy polské korunovační klenoty, nápadně připomínající ty české, které jsem viděl na Karlštejně, najednou jsem měl pocit, že jsem se ocitl v jakési skulině mezi kategoriemi „domov“ a „zahraničí“. Uvědomil jsem si, že to bystří smysly a všechno je najednou jakýmsi vzrušujícím způsobem nové. Třeba fakt, že „roku 1656 poskytol Juraj (Sebastián) Ľubomirski, vzdělaný vojevůdce, vo svojem spišskom sídle útočište kráľovi Jánovi Kazimírovi… ktorý pripravoval nové ťaženie proti Švédom.“ O tom dokonce píše Henryk Sienkiewicz v Potopě: „v Lubovni na přivítání duněla děla, že se až věže a cimbuří zahalily dýmem a zvony vyzváněly jako při požáru. Nádvoří, na kterém král vystoupil, podsíň a hradní schodiště byly potažené červeným suknem. Ve vázách, dovezených z Itálie, hořelo orientální vonné koření…“

Foto: Libor Michalec

Smutným koncem polského šlechtice bylo, že se v roce 1665 postavil za obranu šlechtických svobod do čela oddílů, bojujících proti témuž králi, kterého před pár lety nadšeně vítal. Jeho syn Stanislav, osobnost evropského formátu ale už zase po boku krále, slavného Jána Sobieskiho, pomáhal porazit Turky u Vídně a při návratu z vítězné bitvy se i tento král zastavil na hradě, jehož „staroslavnost“ jsme vnímali všemi póry těla, a to prohlídka nebyla zdaleka u konce.

Král Madagaskaru

Ještě v roce 1768 tu byl údajně vězněn slavný slovenský dobrodruh Móric Beňovský, cestovatel, objevitel, kolonizátor, spisovatel, válečník, král Madagaskaru, plukovník francouzské armády, velitel polské armády, rakouský voják. Roku 1782 se prostřednictvím Benjamina Franklina seznámil s Georgem Washingtonem a nabídl, že shromáždí v Německu pro americkou revoluci armádu. Plán nakonec nebyl přijat, stejně jako další jeho projekt založit na Madagaskaru rakouskou kolonii, i když byl původně schválený od Josefa II. V roce 1783 odevzdal Móric Beňovský své francouzsky psané paměti de Magellanovi, potomkovi slavného mořeplavce, který je přeložil a vydal, načež se staly světovým bestsellerem. Madagaskaru s pomocí Britů opravdu krátce vládl, ale ve věku pouhých 39 let tam padl v boji s francouzskými invazními silami.

Gróf a princezna

První polské období končí roku 1792, kdy se Ľubovnianský hrad po 360 letech vrací Uhersku. Druhé „polské“ období nastává ve Staré Ľubovni a okolí roku 1882, kdy hrad, okolní pozemky (včetně lázní Vyšné Ružbachy) a lesy kupuje polský gróf Andrej Zamoyski, (česky Zamojský) narozený v Modrém Paláci ve Varšavě, celým jménem od roku 1918 pak gróf Andrzej Przemyslaw Zamoyský, pán z Maciejowic, Ľubovne, Ružbách a Mníška, nosïteľ Radu sv. Juraja, bydlisko Podzamcze při Maciejowiciach, Poľsko a hrad Ľubovňa, Československo. Již o tři roky později se oženil s Marií Karolínou de Bourbon, princeznou Dvou Sicilií, což bylo království neapolské, dcerou Isabely de Bourbon, rozené Habsburská, a tak se hradní pán ze spišského zapadákova dostal do nejužší evropské elity.

Bourbonský propletenec

V Paříži, Římě, Cannes nebo Rimini byl jako doma, účastnil se audiencí u papeže a na jeho oslňující kariéru navázal i syn Jan, dědic hradu a panství, který se roku 1929 oženil se španělskou princeznou Isabelou Alfonzou de Bourbon, neteří španělského krále Juana Carlose, jemuž ve slovenských prospektech říkají gróf barcelonský. Vznikl tak zajímavý propletenec mezi Bourbony Dvou Sicílií a Bourbony ze Španělska, (doufám, že se v tom neztrácím) a sám papež Pius XI. jim před svatbou musel udělit osvobození od příbuzenského a pokrevního vztahu druhého a třetího stupně.

Moderní gróf

O životě šlechtické rodiny vypovídají nejenom expozice přímo na hradě, ale i vzpomínková kniha Wilheminy Wandy-Jankowské, která v letec 1937-38 učila v této pohádkové rodině děti polsky. Ve zmiňované knize o šlechtických rodech z ní citují na několika stranách, například že „gróf byl…zapáleným šoférom a obľuboval cestovanie…vlastnil osobné auto značky Tatra, které bolo vtedy jedno z nejmodernějších a s ním procestoval celú Európu.“ Moderní a pokrokový gróf se zajímal taky o fotografii a film, jak je patrné z hradních expozic i fotokopií v knize, a rád bych napsal, že jeho potomci tu žijí šťastně dodnes, jak to v pohádkách bývá, jenomže to by nesměla přijít 2. světová válka.

Foto: Libor Michalec

Příběh bez happyendu

Začalo to už v roce 1939 přepadením Polska Německem, kdy byl Jan Zamojský jako polský občan apriori podezřelý a vojáci wehrmachtu ho internovali jako politického vězně do Ilavy. Po čtyřech měsících a intervencích od právníka i manželky ho sice propustili na svobodu, ale po válce se ocitli takřka bez ničeho ve španělské Seville. Isabela s otcovou pomocí koupila skromný venkovský statek, ale zlomený gróf se odstěhoval do Francie, kde po nevyslyšené žádosti o vyplacení náhrady za zestátněný majetek (do kterého předtím investoval obrovské prostředky) chudý a nemocný zemřel roku 1961 v Monaku. Pak sice přišel rok 1989, ale naděje na restituce zhatil nejprve fakt, že další z dynastie Zamojských, Josef, neměl státní příslušnost k ČSFR, a pak ještě roku 1993 rozdělení na Česko a Slovensko.

Když jej v roce 2003 vedení muzea a primátor zvali na slavnostní otevření expozice, věnované jeho rodu, s díky odmítl: „Je pro mňa ťažké, s ohľadom na všetko, čo sa týka Starej Ľubovne, vhodne reagovať. V prvom rade kvoli nostalgickým spomienkam na rodičov, na svoje detstvo…“ píše v dopise, který pak končí slovy, že jej těší restaurování historických zdí, se kterými kdysi začala jeho matka. Z článku vnuka posledního soukromého majitele hradu Jose Miguela Zamojského de Bourbon (narozen 1974), publikovaného v polském časopise Tatry, vyplývá, že hrad navštívil spolu s otcem poprvé již v nadějném v roce 1990, a pak ještě v roce 2007: „Zvieralo mu v hrdle, keď sa usilov skryť vzrušenie při komentování rodinných fotografií. V expozíci si predstavoval starých rodičov sediacich v kreslách a vedľa nich otca a jeho súrodencov hrajúcich sa v ich blízkosti…“

V podhradí…

Když vstřebáte emoce, spojené s dějinnou křivdou, vrátíte se do tuzemské reality diskusí s průvodcem na téma Benešovy dekrrety. Očekávání neočekávaného ještě potvrdí, když zjistíte, že v obrovském několikapatrovém renesančním paláci mají unikátní expozice hradního pivovaru a historie lihovarnictví. Sestoupíte pak z hradu a ocitnete se v podhradí, což jsou sice dvě estetické kategorie, ale zdejší skanzen také není nezajímavý.

Ta první kategorie se nese v duchu honosné přísnosti vládnutí a velkých příběhů dějin, tesaných do kamene. Skanzeny naopak ukrývají v měkkém, častým používáním ohlazeném dřevě, zakódované pocity a emoce prostých poddaných. V Ľubovnianském hradě a skanzenu se podařilo obojí spojit do jediného celku, a tak vracejíce se z návštěvy jednoho z nejnavštěvovanějších hradů na Slovensku, můžete si prohlédnout chaloupky řemeslníků a dřevěný kostelík, který je národní kulturní památkou (řeckokatolický, z Matysovej).

Foto: Libor Michalec

Dřevěný svět

Pohledem mimoděk sklouzáváte na monumentální siluetu hradu, tyčícího se nad vámi, ale ještě vás čeká ta druhá „dřevěná“ část zážitku. Přechod z dějinotvorných, historicky velevýznamných reálií, které se dozvídáte v jaksi příliš velkých prostorách s naddimenzovanými rozměry do útulných chudých chaloupek, kde se šetří co do materiálu i místa, je jako cesta z paláce elfů do Hobitína. Dozvíte se, že tu dvoupokojovou „chišku“, jak se podle prospektu skutečně nazývala, obýval Vasiľ Hlinka po celé léto, když sušili seno na zimu a „spev se od ohniska ozýval nielen počas dňa, ale aj neskoro večer.“

Prohlédnete si dřevěnou chaloupku z Veľkého Lipníka z roku 1922, navštívíte goralský dom ze spišského Zamaguria, který postavil Štefan Čensčák roku 1909, anebo rolnickou usedlost z Údola a obdivujete je, jak mohli prožít celý svůj život na několika metrech čtverečních, neboť vám v hlavě ještě doznívají rozlehlé prostory hradu. Ten se navíc pořád připomíná při každém přechodu od jedné chaloupky k druhé jako teď už trochu v oparu ztracený vrchol hory, kde se odehrávaly ty velké dějiny.

Foto: Libor Michalec

Zdroje:

Šľachtické rody na hrade Ľubovňa napsali Dalibor Mikulík, Monika Pavelčíková a Miroslav Števík,

Potopa napsal Henryk Sienkiewicz

Slovensko mezi domovem a zahraničím napsal Libor Michalec

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz