Článek
V jedné uličce voní grilované sardinky, v druhé se prodávají modlitební i jiné koberce, koření, baklava či jiné suvenýry, o pár kroků dál si někdo fotí selfie s výhledem na Hagiu Sofii a v kavárně, či spíše čajovně tančí derviš.
Tančící derviš.
Popojdete a stojíte na Galatském mostě. Pod vámi loví rybáři, jejichž návnady se odrážejí od hladiny jako záblesky paměti, nad vámi hučí tramvaj, která veze turisty z moderního Taksimu do starého Eminönü, a vy si připadáte jako uprostřed románu, který psali různí autoři a žádný z nich ho nedopsal.
Rybaření na Galatském mostě.
Istanbul je zkrátka tak obrovský, že se v něm děje mnoho věcí děje naráz. Největší kouzlo tohohle města je ale v tom, že si vás moc nevšímá. Nepodbízí se. Nechává vás, abyste se v něm ztratili. A když jdete po úzkých schodech dolů k Bosporu, potkáte muže, který vám nabídne čaj, aniž by chtěl něco prodat. Jen se s vámi dívá na vodu, protože právě teď to je ten nejlepší program na světě. Každý, kdo tu byl, v sobě nese malý kus jeho chaosu. Ten zvláštní klid v nepořádku, kdy se minaret potkává s mrakodrapy a zní to, jako by si spolu povídali odjakživa. Možná právě proto se do Istanbulu nejezdí, ale vrací.
Istanbul jako přestupní stanice
Poprvé jsem navštívil Istanbul v roce 1993. Všechno bylo tehdy po sametovém happeningu ještě čerstvé, neokoukané a já prvně překročil hranice Asie. Fascinovala mě směsice orientálního zmatku, evropského skepticismu a amerického pragmatismu. A samozřejmě tržnice. Seděl jsem poblíž velkého bazaru na báglu a najednou se z uličního rumraje vynořil mladý obchodník: „Voňavka za pět dolarů… dvě za sedm, v krámě stojí pětadvacet… máš kamarádku?… tři věci za šest dolarů, podrž to na chvíli…“ Blesková scéna gradovala jako divadelní hra: „Tak dobře, všechno za deset!“ nabízel mi plnou hrst flakónků a lahviček tak srdceryvně, jako by to byla jeho duše. „Ne,“ zasmál jsem se a pro jistotu ještě vrtěl hlavou a rukama. „Ahoj,“ řekl a byl pryč. Bylo to poprvé, co jsem něco takového zažil, tak se mi to vrylo do paměti. Ve městě jsem se ale nezdržel. Pospíchali jsme s kamarádem dál, do Íránu a Pákistánu. Když jsem se potom po dvou měsících vracel, zase jsem pospíchal domů, takže Istanbul pro mě znamenal dlouho něco jako mlhavou vzpomínku.
Hüzün
Opravdu objevovat Istanbul jsem začal až patnáct let poté, kdy jsem se s pomocí expedičního fondu Hedvábné stezky vypravil do tohoto megaměsta objevovat fenomén hüzün, který v memoárové knize Istanbul skvěle popsal spisovatel Orhan Pamuk. Podstatou istanbulského hüzün, je podle Pamuka pocit starousedlíka žijícího mezi troskama bývalého impéria, kterému se o bývalé slávě, moci a bohatství může jenom zdát. Popisuje například turecké filmy jako „příběhy o lidech, kteří se ve finále stáhnou do sebe a poté, co se jim nepodařilo prokázat dost odhodlání nebo podnikavosti, přizpůsobí se podmínkám, uvaleným na ně historií a společností a rozhodnou se přijmout život takový jaký je – a zahledí se dlouze do Bosporu“. Pamuk píše o tom, že tenhle smutek prostupuje celé město, že to není pocit jednotlivce, ale společná duše Istanbulu. V islámské kultuře má ale slovo hüzün i duchovní rozměr – vyjadřuje stesk po Boží blízkosti, po něčem, co člověk už nemá, ale stále cítí.
Hagia Sofia zvnitř.
Nejlepší na grantu bylo, že jsem měl doma stoprocentní alibi, proč do Istanbulu musím jet. Vypravil jsem se autobusem, protože to bylo levnější, a už když jsem přijížděl, jsem si při pohledu na rozestavěné Ikey a Carrefoury na istanbulských předměstích říkal, že hledání hüzün nebude tak snadné, jak jsem si představoval. Ale uložil jsem si to téma jako úkol a snažil se ho vidět i tam, kde bych ho jinak nehledal. Například v chrámu Hagia Sofia jsem se nenechal okouzlit klenbou, která vytvářela kdysi nevětší krytý prostor na světě: dneska jej předčí kdejaká nafukovací sportovní hala, a to je přece samo o sobě hüzün. Stejně jako staré křesťanské mozaiky uvnitř, chátrající domy v zapadlých uličkách, starý muslim, vracející se unaveně z práce s igelitkou v ruce. Anebo istanbulský hřbitov.
Istanbulský hřbitov.
Co na mě ale působilo opačně, byl rytmus a kolotání té megapolis. Stál jsem častokrát na břehu Bosporu a zkoumavě hleděl na úchvatné panoramama v různých denních dobách ale ta slavná melancholie nikde, spíš mě jímala jakási závrať z velikosti a síly tohohle města, které se neuvěřitelně rozrostlo.
Istanbulské mohutnosti.
Na náměstí Taksim jsem byl vyloženě překvapen. Místo, které Pamuk popisoval jako smutné a zchátralé skrývalo příjemný park s dětskýma prolézačkama a vodní fontánou a ti obyčejní chlapi družně vychutnávající vodní dýmku, uhalekaní prodavači v Grand Bazaaru anebo úslužní číšníci jako by o hüzün nikdy neslyšeli. Večer jsem se prodíral Sultanahmatem mezi nahaněči do restaurací plných zahraničních turistů hledících na mistrovství Evropy ve fotbale a přemýšlel o tom, že melancholické vzpomínky na světovládnou říši přece musí mít i třeba Britové, když hledí na viktoriánské stavby v indické Bombaji, a pokud by se něčemu dalo říkat hüzün v přeneseném významu, mohl by to být třeba i smutek Benátčanů nad pomalu se potápějícím a rozpadajícím městem, které kdysi hrálo světový prim.
Vyznavači vodní dýmky.
Východ a Západ
Pak mě ale napadlo, že Pamuk možná popsal nejenom smutek za pomíjivostí světovládných říší, ale hlavně nedefinovatelný přechod mezi Východem a Západem, na jehož zlomové ploše se Istanbul nachází. Je to něco, co dobře známe i my Češi. Střídavě nás považovali za součást západní i východní civilizace, podle toho, jak se zrovna cizí mocnosti dohodli. Chápal jsem přesně Pamukův smutek za tím, že i když se narodil v zámožné rodině, nikdy nebude jeho dětství odpovídat tomu, co viděl v amerických filmech. Obdobnými pocity prošla celá generace lidí dospívajících za železnou oponou, která byla vděčná za obnošené džíny ze západního Německa a prázdnou plechovku od coca coly, která by se dala vystavit na poličce.
Istanbul v únoru
Uběhlo dalších patnáct let a vyrazili jsme s manželkou zase do Istanbulu. Z letiště Sabiha Gokcen v asijské části jsme taxíkem jeli do hotelu Galatahan, který je kousek pod Galatskou věží. Přijížděli jsme po dlouhém osvětleném mostě, starý děda za volantem taxíku někdy předjížděl zprava, a pořád přitom telefonoval. Druhý den ráno jsme vyrazili do města, únorově pošmourného s hrozícím deštěm. Prošli jsme Hagiu Sofiu, která už je zase mešitou, takže se před vstupem musíte zout, palác Topkapi a další památky a muzea. Modrá mešita byla zavřená, neb v rekonstrukci, ale na náměstíčku před ní nás odchytili prodavači lodních zájezdů. Domluvili jsme se na následující den. Průvodce si nás odvedl na nábřeží, kde už parkovala výletní loď, nasáčkovali jsme se dovnitř a pak pluli zataženým upršeným Zlatým rohem a potom k Bosporu.
Na výletní lodi.
Občas jsem fotil ale spíš lidi uvnitř lodi než paláce na březích, protože lidi byli blíž a navíc zajímaví. Z amplionu v útrobách lodi se ozýval virtuální průvodce, kromě angličtiny a turečtiny i v ruštině, což byl neklamný doklad toho, že jich tu bývá opravdu hodně, a jak jsem si původně myslel, že je to teď pro ně taková přestupní stanice dál do světa, tak ne, když jsme se vraceli zpátky do Prahy, bylo zase plné letadlo Rusů.
Muzeum nevinnosti
V istanbulské čtvrti Çukurcuma, pár kroků od rušné ulice İstiklal, stojí nenápadný dům. Kdyby na fasádě nebyla tabulka s nápisem Masumiyet Müzesi, člověk by si ho snadno spletl s obyčejným obytným domem.
Uvnitř se ale odehrává něco výjimečného – setkání literatury, paměti a skutečnosti. Muzeum nevinnosti založil spisovatel Orhan Pamuk v roce 2012, několik let po vydání svého stejnojmenného románu. Kniha vyšla v roce 2008 a vypráví příběh bohatého istanbulského muže, který se beznadějně zamiluje do své vzdálené příbuzné Füsun. Když o ni přijde, začne sbírat všechny předměty, kterých se kdy dotkla – jako by v nich mohla zůstat část její přítomnosti. Pamuk shromáždil tisíce exponátů, většinou běžných předmětů z istanbulského života 70. a 80. let: rtěnky, hřebeny, náušnice, dětské hračky, vstupenky do kina, staré fotografie. Každá z vitrín odpovídá jedné kapitole knihy – celkem jich je 83, stejně jako kapitol románu.
Každá vitrína je kapitola z románu¨.
Nejznámější instalací je stěna s 4213 nedopalky cigaret, které měla údajně vykouřit Füsun. Pamuk říká, že muzeum chtěl vytvořit jako „vyprávění o štěstí z drobností“ a jako protiváhu velkým národním muzeím, která vystavují dějiny a hrdiny.
Detail ze stěny s nedopalky.
Mé ženě připomínalo Muzeum nevinnosti Járu Cimrmana, a to už způsobem, jakým se tu kupovaly a trhaly vstupenky. U napůl otevřených dveří, aby neunikalo teplo, stáli dva muži. Když zjistili, že chceme jít dovnitř, jeden z nich nás nasměroval k výdejnímu okénku, z jehož druhé strany stál. Prodal nám lístky a poté nám ten druhý velkoryse pokynul: „Prohlídka začíná zde.“
Jdete pak od jedné vitríny k druhé jako podle knihy a přijde vám to hodně originální a novátorské – a přitom jde o staré předměty neboli muzeální exponáty, které si prohlížíte. Jindy banální rodinné fotografie, věci denní potřeby anebo výstřižky z novin na mě působily velkolepě a tenhle pocit evokoval vlastně celý ten třípatrový dům, napěchovaný zhmotněním jednoho docela tlustého románu. Teprve když to celé navnímáte, můžete ocenit nový způsob, jak zastavit čas – obklíčit ho nikoliv po proustovsku slovy, ale po pamukovsku skleněnými vitrínami.
A Istanbul? Ten si mezitím venku žije po svém. Jen o pár ulic dál hučí tramvaj a prodává se čaj.
Zdroje:
Istanbul, napsal Orhan Pamuk
Muzeum nevinnosti, napsal Orhan Pamuk
