„Jednou rozpoutáte světovou válku.“ Věštba, která arcivévodovi lichotila

Konopiště arcivévody Ferdinanda se stalo kolébkou rozmanitých bájí, píše Czernin v kapitole, kterou tomuto zámku věnoval. Pán zámku byl první obětí strašlivého světového požáru a role, kterou před válkou sehrál, podléhá podle Czernina mnohým a zčásti mylným výkladům.

Arcivévoda František Ferdinand se narodil 18. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Následníkem trůnu se stal po sebevraždě korunního prince Rudolfa roku 1889, byť k následnictví ho císař oficiálně povolal až o devět let později.

Roku 1900 si vzal Žofii Chotkovou. Českou hraběnku z rodu, který patřil ke staré české šlechtě, ale pro habsburský dvůr nebyla rovnorodá — a tak si právo sňatek uzavřít musel koupit. Dne 28. června 1900 se ve slavnostním veřejném prohlášení vzdal nástupnických nároků za sebe i za své budoucí potomky. Teprve pak císař svatbu povolil a o tři dny později, 1. července, se v Zákupech u České Lípy ženil. Žofie dostala v den svatby titul kněžny z Hohenbergu, roku 1908 vévodkyně, ale ve dvorské hierarchii zůstala až za nejmladší arcivévodkyní.

Zastřelili ho 28. června 1914 i s Žofií. Na den přesně čtrnáct let po přísaze, kterou vyloučil vlastní děti z následnictví trůnu.

Czernin ho znal mimořádně dobře. Byl Ferdinandovým důvěrníkem, do panské sněmovny se dostal na jeho přání a později to dotáhl na rakousko-uherského ministra zahraničí. Svoje paměti vydal roku 1919, půl roku po pádu monarchie, a jde z velké části o obhajobu jeho vlastního počínání. Kapitola z pamětí o Konopišti je ale něco jiného: portrét člověka, kterého znal zblízka a o kterém se po jeho smrti vyprávělo kdeco.

Hlavním rysem arcivévodova charakteru byla podle Czernina veliká nevyrovnanost. Zřídka znal střední cestu a byl stejně žhavý v nenávisti jako v lásce. Nic nedělal jako ostatní lidé — co dělal, dělal v nadlidských rozměrech.

Lovil tak, že několik let před svou smrtí složil svého pětitisícího jelena. Pohrdal puškohledem i opakovací puškou a střílel z dvouhlavňové kulovnice; na cestě kolem světa se v Indii u jednoho mahárádži utkal s uměleckým střelcem, který střílel kulí po mincích vyhazovaných do výšky, a porazil ho.

Na Konopišti znal každý strom a každý keř. Byl svým vlastním zahradníkem, každý záhon se zakládal podle jeho přesných údajů a znal životní podmínky každé jednotlivé rostliny. Sumy, které ten park pohltil, musely být podle Czernina ohromné.

Zato hudba pro něj byla nepříjemným hlukem, Wagnera nesnášel a Goethe mu neříkal vůbec nic.

Nejhůř na tom byl s jazyky. Mluvil velmi prostředně francouzsky, jinak vlastně žádnou cizí řečí — pár útržků italštiny a češtiny, jeho mateřštinou byla němčina. S maďarštinou se trápil se železnou energií až do konce života, vozil si učitele i na cesty a ve svatém Mořici bral hodiny denně. Nikdy se nezbavil pocitu, že se tu řeč nenaučí, a námahu přenesl na celý národ. „Už pro jejich řeč jsou mi antipatičtí,“ slýchal od něj Czernin.

Czernin si myslel, že arcivévodovu tvrdost vysvětluje jedna epizoda z mládí. František Ferdinand tehdy prodělal těžkou plicní nemoc a lékaři ho považovali téměř za ztraceného.

Dokud platil za následníka trůnu, byl středem obecné pozornosti. Když onemocněl, odvrátil se od něj svět z hodiny na hodinu a přinesl své holdy jeho mladšímu bratru Ottovi. Nejvíc ho ranil ministr zahraničí hrabě Gołuchowski, o kterém vždy věřil, že je mu osobně oddán — a který podle Ferdinandova líčení císaři prohlásil, že Otto má dostat dvůr náležející následníkovi trůnu, protože František Ferdinand je prý „beztak ztracen“. Méně ho zasáhla ta věc sama než způsob, jakým ho Gołuchowski „za živa pohřbil“.

Když ležel nemocný na jihu, padl mu do rukou článek v jednom maďarském listu, který se posměšně rozepisoval o jeho odepsané budoucí vládě. Ferdinand prý při čtení zešedl hněvem, chvíli mlčel a pak mu uniklo: „Teď musím vyzdravět. Teď budu žít jen svému zdraví, neboť chci vyzdravět, abych jim ukázal, že se radují předčasně.“

Od té doby byl podle Czernina obrněn proti lichotkám jako málokdo z panovnického rodu. Lidi vyslechl, ale často poznamenal: „S tím nic není, to je patolízal.“ Takový člověk u něj navždy dohrál.

Na starého císaře si stěžoval, že u něj nemá o nic větší slyšení než „poslední podomek v Schönbrunnu“.

Czernin ale popisuje i jeho druhou stranu. Jednou mu arcivévoda na Konopišti po večeři udělal scénu, že proti němu ustavičně pracuje a jeho přátelství splácí zradou. Czernin hovor ukončil s tím, že odjede, a rozešli se, aniž si popřáli dobrou noc. Ráno se arcivévoda objevil u něj v pokoji — Czernin ještě ležel v posteli — a požádal ho, ať zapomene, co včera řekl, že to nebylo myšleno vážně.

Když zemřel ministr zahraničí Aehrenthal, se kterým Ferdinand vycházel mizerně, mluvil o umírajícím velmi nevlídně a lidé se nad tou bezcitností pohoršovali. Pohřbu se pak zúčastnil jako zástupce císaře. Czernin stál s ním na dvoře, když průvod s pohřebním vozem projížděl k nádraží. Arcivévoda rychlým krokem odešel do vedlejšího domku s okny do ulice, schoval se za záclonu a nechal průvod projít.

Neřekl ani slovo, ale v očích měl veliké slzy. Když zpozoroval, že si toho Czernin všiml, rychle a nevrle se odvrátil — rozmrzen podaným důkazem své slabosti.

Uměl se i smát. Ve Vídni byl před lety jeden německý princ, který od sebe rakouské arcivévody nerozeznával, a na jeho počest se v Hofburgu konala večeře. Seděl u ní vedle Františka Ferdinanda, pokládal ho za někoho jiného, a během jídla mu sdělil: „Zítra mám jet na lov, ale slyším, že s tím nudným Františkem Ferdinandem, doufejme, že se to ještě změní.“ K vyjížďce prý nakonec nedošlo a Czernin neví, zda princ svůj omyl kdy objevil. Arcivévoda se tomu smál ještě po několika dnech.

Teď k těm varováním. Czernin jich uvádí několik a všechna má od arcivévody samotného.

Rok před vypuknutím války mu Ferdinand oznámil, že zednáři se usnesli na jeho smrti. Jmenoval i město, kde to usnesení padlo — Czernin přiznává, že mu vypadlo z paměti — a uvedl jména různých rakouských a uherských politiků, kteří o tom prý museli vědět.

Při korunovační slavnosti španělského krále byl ve vlaku přidělen k jednomu ruskému velkoknížeti a těsně před odjezdem dostal zprávu, že velkokníže má být během jízdy zavražděn. Nepopíral, že do vozu nastupoval se smíšenými pocity.

Ve svatém Mořici mu přišel telegram, že do Švýcarska dorazili dva turečtí anarchisté s úmyslem ho zavraždit, že se je úřady snaží najít, ale zatím po nich není stopa, a aby byl na pozoru. Arcivévoda telegram Czerninovi ukázal, pak ho s úsměvem odložil stranou — ohlášené atentáty se podle něj zřídka uskuteční.

Stálý doprovod detektiva trpěl jen kvůli manželce. Jeho přítomnost ho nudila a připadala mu směšná a bál se, že kdyby se to rozneslo, vrhlo by to na něj zdání bázlivosti. Czernin dodává, že vévodkyně trpěla strachem o jeho život a že ta ubohá žena katastrofu, které nakonec oba padli za oběť, stokrát v duchu předvídala.

Nejhouževnatější z pověstí, které o Ferdinandovi kolovaly, byla ta, že byl válečný štváč a že počítal s válkou jako s nutnou součástí svých plánů. Czernin tvrdí, že žádná verze není mylnější.

Je přesvědčen, že arcivévoda instinktivně cítil, že monarchie zatěžkávací zkoušku války nevydrží. A uvádí k tomu konkrétní scénu.

Jeden z balkánských poprasků zrovna uvedl monarchii do varu a na stole byla otázka, zda mobilizovat. Czernin byl náhodou ve Vídni a mluvil s ministrem zahraničí Berchtoldem, který si znepokojeně stěžoval, že arcivévoda působí ve válečném smyslu. Czernin se nabídl, že ho na nebezpečí takového postupu upozorní. Telegraficky se s ním spojil a domluvil, že téhož dne nastoupí do jeho vlaku ve Veselí, ve stanici, kterou arcivévoda projížděl cestou z Chlumce na Konopiště.

Na rozmluvu měl jen tu chvíli mezi dvěma stanicemi, a tak vzal býka za rohy: vyložil mu, co se o něm ve Vídni povídá, a jaké je nebezpečí, že příliš ostrý postup na Balkáně přivolá konflikt s Ruskem. Nenarazil prý ani na nejmenší odpor. Arcivévoda ještě ve vlaku napsal Berchtoldovi telegram, v němž vyslovil plný souhlas se vstřícným postojem a pověsti o svém opačném stanovisku dementoval.

Podle Czernina ho někteří vojenští činitelé, kteří si válku přáli, používali — nebo spíš zneužívali — a dělali válečnou propagandu jeho jménem. Někteří z nich pak ve válce padli, jiní zmizeli a byli zapomenuti.

A teď ta věštba.

Czernin ji zařazuje právě mezi ty pověsti, které o arcivévodovi kolovaly, a uvádí ji jako zvláštní podrobnost, která zaslouží zmínku. Ferdinand mu o ní vyprávěl sám: že mu jedna věštkyně prorokovala, „že jednou rozpoutá světovou válku“.

Czernin k tomu podotýká, že arcivévodovi to věštění do jisté míry lichotilo — bylo v něm nevyslovené uznání, že s ním svět bude muset počítat jako se silným činitelem. Ale zároveň výslovně zdůrazňoval, jak nesmyslné takové proroctví je.

Pointu si Czernin nechal na konec odstavce:

„A přece se to proroctví později vyplnilo, jen zcela jinak, než jak bylo tehdy chápáno, a nevinněji ještě nikdy žádný kníže nevyvolal krveprolití než ta ubohá oběť ze Sarajeva.“

Czernínův majetek v Československu zkonfiskovali. On sám do roku 1924 ještě seděl v rakouském parlamentu, pak se z politiky stáhl. Československou samostatnost odmítal až do konce. Zemřel roku 1932 ve Vídni.

Dodnes na něj ale v Praze narazíte. Český ministr zahraničí sídlí v Černínském paláci, který postavil jiný Černín z téhož rodu o dvě a půl století dřív — a v galerii ministrů na webu toho ministerstva visí i Ottokarova fotografie.

Ottokar Czernin, Ve světové válce (Im Weltkriege, 1919), kapitola II. Konopiště, první české vydání na Starých textech.