Článek
V úterý 30. července 1652 navečer se lepší pařížská společnost jako obvykle procházela v Tuileriích. O pár ulic dál, na koňském trhu za palácem Vendôme, v sousedství dnešního náměstí Vendôme, proti sobě však stálo deset šlechticů s pistolemi a kordy. Dva z nich byli vévodové, švagři a spojenci v téže válce. Jeden z nich se večeře nedožil.
Skoro všechno, co o tom dni víme, zapsala žena, která stála opodál: Anne-Marie-Louise d’Orléans, vévodkyně de Montpensier (1627–1693), řečená La Grande Mademoiselle. Dcera Gastona Orleánského, sestřenice Ludvíka XIV. a dáma, která necelý měsíc předtím nechala z Bastily pálit z děl do královského vojska. Psát uměla stejně rázně.
La Grande Mademoiselle, vévodkyně de Montpensier. Souboj popsala ve svých pamětech.
Švagři, kteří se nesnesli
François de Vendôme, vévoda de Beaufort, byl vnuk Jindřicha IV., byť z levobočné linie, a miláček pařížské ulice. Říkalo se mu „král tržnic“. Charles-Amédée de Savoie, vévoda de Nemours, pocházel z francouzské větve savojského rodu a měl za ženu Beaufortovu sestru Élisabeth. Bylo mu osmadvacet.
François de Vendôme, vévoda de Beaufort, „král tržnic“. Portrét od Jeana Nocreta.
Mademoiselle ho vylíčila bez příkras: statečný jako málokdo, vtipný a zábavný společník, ale náladový, nestálý v přátelství i v lásce. Úzký v ramenou, zrzavý, s rovnými vlasy a tváří poďobanou od neštovic, „a přesto se líbil“. Líbil se mimo jiné krásné paní de Châtillon, o kterou stál i princ de Condé, vůdce celé strany. Nemours prý platil šarmem, Condé statky.
Charles-Amédée de Savoie, vévoda de Nemours, na rytině z roku 1652.
Oba švagři bojovali na straně princů proti kardinálu Mazarinovi. Fronda, série povstání z let 1648–1653, se právě chýlila ke konci a strana princů se drolila. Dne 2. července jen tak tak unikla zkáze u brány Saint-Antoine, odkud si Nemours odnesl poraněnou ruku. O dva dny později skončilo shromáždění na pařížské radnici požárem a masakrem. Mademoiselle to nazvala ranou palicí pro celou stranu.
Hádka o místo u stolu
Když chtěli princové ustavit pořádnou radu, bylo nutné určit, kdo v ní zasedne a v jakém pořadí. V království, kde podle Mademoiselle „nic není upraveno“, to znamenalo jediné: spor o přednost. Cizí knížecí domy, lotrinský a savojský, neustupovaly nikomu.
Mezi Nemoursem a Beaufortem to doutnalo od konce března. Tehdy se před Orléansem pohádali přímo před Mademoiselle tak, že jí nakonec museli odevzdat kordy. Teď se chytli znovu. Beaufort bral věc mírně, Nemours zle. Gaston Orleánský a Condé si proto od Nemourse vyžádali slovo, že čtyřiadvacet hodin švagrovi nic neřekne. A protože slovo měli, přestali se starat.
Nemours ho nedodržel.
Výzva, kterou nechtěl nikdo doručit
Výzvu nesl markýz de Villars a dělal, co mohl, aby ji nést nemusel, až se na něj Nemours málem rozzlobil. Beaufort zase dělal, co mohl, aby ji nepřijal. Když už odmítnout nešlo, zkusil odklad: má kolem sebe příliš mnoho šlechticů, nezbaví se jich, sejděme se jindy. Nemours odjel domů a tam, píše Mademoiselle, „naneštěstí“ našel přesně tolik pánů, kolik potřeboval. Vrátil se s nimi.
Mademoiselle mezitím dostala varování a běžela za otcem. Gaston se jí vysmál: pořád prý vidí samé hádky. Teprve když přiběhlo páže paní de Châtillon se vzkazem, že Nemours je u Petits-Pères a jde se bít, poslal Gaston dva pány, aby tomu zabránili. Dorazili pozdě.
„Bratře, jaká hanba!“
Stáli pět proti pěti. S Nemoursem Villars, rytíř de La Chaire, Campan a Luserche, s Beaufortem hrabě de Bury, de Ris, Brillet a Héricourt. Kordy i pistole přinesl Nemours. Pistole se nabíjely u něj doma.
Beaufort to zkusil naposledy: „Ach, bratře, jaká hanba! Zapomeňme na minulost, buďme přátelé.“ Nemours odpověděl: „Ty ničemo, buď zabiješ ty mě, nebo já tebe!“ a stiskl spoušť.
Pistole selhala. Podle jiných zpráv rána vyšla a jen ožehla Beaufortovi vlasy u ucha. Nemours tasil kord a vyrazil proti švagrovi. Beaufort vystřelil. V pistoli byly tři kule a Nemours padl mrtev.
Bili se i sekundanti. Hrabě de Bury byl těžce raněn, de Ris a Héricourt do čtyřiadvaceti hodin zemřeli. Villars vyvázl a rok nato se mu narodil syn, pozdější slavný maršál de Villars.
Ze zahrady paláce Vendôme se seběhli lidé, mezi nimi abatyše z Yerres. Tvrdila, že když zvolala „Ježíš Maria!“, umírající jí stiskl ruku. Lékaři to měli za křeč. Mademoiselle se té naděje držela dál: znamenalo by to, že Nemours stihl litovat a že se za něj smí modlit.
Smích u lůžka vdovy
Vévodkyně de Nemours se o všem dozvěděla nejhorším možným způsobem. Oknem z nádvoří k ní dolehl výkřik: „Je mrtev!“ Omdlela. Mademoiselle ji našla v posteli bez vědomí, s rozhrnutými závěsy a s davem lidí kolem. Nic prý nemohlo být žalostnějšího.
A pak hraběnka de Béthune pronesla cosi tak plačtivým tónem, že se rozesmála paní de Guise, „nejvážnější žena na světě“. Condé a Mademoiselle vyprskli hned po ní. Byl z toho skandál. Když potom šli kondolovat Nemoursovu bratrovi, arcibiskupovi remešskému, ležel v posteli se zataženými závěsy a mluvil na ně skrz látku. Smích je přepadl znovu.
Condé navenek truchlil. Mademoiselle ale poznamenala, že skrz ten zármutek bylo dost dobře vidět, jak se mu ulevilo: zbavil se muže, kterého začínal mít dost. Nejlepší výstup předvedla paní de Châtillon. Přišla v prostých šatech a pod velkým závojem a vedla řeči o marnosti světa. Jakmile vstoupil Condé, závoj zvedla. Pod ním byla napudrovaná, s náušnicemi a s líbezným úsměvem. Když princ poodešel, závoj spadl a vzdechy pokračovaly. „Ta fraška trvala hodinu a diváky velmi pobavila.“
Zákaz modliteb
Tělo leželo několik dní ve farnosti Saint-André-des-Arts, než je odvezli do Nemours. Pařížský arcibiskup tam zakázal veřejné modlitby za zemřelého: za ty, kdo padnou v souboji, se církev modlit nesmí. Vdovu to zasáhlo víc než cokoli jiného.
Beaufortovi mnozí vyčítali, že se střetu mohl vyhnout, protože Nemours byl po zranění tak slabý, že sotva udržel pistoli. Mademoiselle to odbyla po svém. Z pistole vystřelí i pětileté dítě. A den před soubojem Nemours na zkoušku vytrhl v zahradě Arsenalu stromek a ukazoval jí ruku, na které nebylo znát nic než trochu zarudlá kůže.
Co zbylo
Strana princů se ze švagrovského souboje nepoučila. Hned v dalších dnech se kvůli přednosti v téže radě pohádal Condé s hrabětem de Rieux, dal mu políček a dostal ránu nazpět. Odpoledne se pak hlásil Mademoiselle: „Vidíte muže, který byl poprvé v životě bit.“
V říjnu se král vrátil do Paříže a bylo po Frondě. Beaufort šel do vyhnanství, později se s dvorem smířil, velel loďstvu a 25. června 1669 padl při obraně Kandie na Krétě. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Nemoursův bratr Henri odložil arcibiskupskou hodnost, zdědil titul a roku 1657 se oženil s Marií d’Orléans-Longueville. O dva roky později zemřel a s ním vymřel celý rod po meči.
Spor o to, kdo bude kde sedět v radě strany, která se za necelé tři měsíce rozpadla, stál život tři muže.
Prameny
Mémoires de Mlle de Montpensier, vyd. A. Chéruel, Paříž 1858, sv. II, kap. XIV (hlavní líčení, odtud i přímé řeči). Doplňkově dobové zprávy: Journal de la Fronde, dopisy Guye Patina, Mémoires du cardinal de Retz. Jména sekundantů a podrobnosti o výstřelech se v pramenech mírně liší.
O souboji píše i současník Benjamin Priolo v sedmé knize svých Dějin Francie od smrti Ludvíka XIII. Český překlad s vysvětlivkami je volně dostupný na webu Staré texty: Priolo, Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII., kniha sedmá.
