Jedná podle vlastního uvážení: co byla zlatá tabulka Mongolů

Kdo viděl osmidílného Marka Pola z roku 1982, nejspíš si vybaví okamžik, kdy Benátčané na cestě ukážou zlatou tabulku a Mongol před nimi sesedne a klaní se až k zemi. Tehdy nám bylo jasné, že ta destička něco znamená — a vůbec nebylo jasné co.

Jmenuje se paiza. Mongolsky gerege, čínsky pchaj-c', persky pāiza. A ta scéna je přesnější, než se zdá, protože na některých dochovaných kusech je ta reakce rovnou předepsaná: kdo nositeli neprokáže úctu, dopouští se těžkého provinění. Nápis začíná odvoláním na věčné Nebe a pokračuje tím, že jde o rozkaz císařův. Destička chána nepředstavuje — ona ho zastupuje.

Nejpodrobnější popis, jaký v češtině máme, pochází od čínského vyslance Čao Kunga, který Mongoly navštívil roku 1221 a sepsal o nich zprávu pro sungský dvůr.

Nejvýš stojí zlatá tabulka se dvěma tygry obrácenými proti sobě. Pod ní hladká zlatá. Pod ní stříbrná. Na všech je čínsky napsáno, že jde o svatý rozkaz Nebem darovaného císaře Čingise. U tygří tabulky je k tomu dodáno, že držitel jedná podle vlastního uvážení. U hladké zlaté stojí „spěšně“.

Zastavme se u toho dodatku. Jednat podle vlastního uvážení znamená, že ten člověk nepotřebuje instrukce, nepodléhá místnímu úředníkovi a nikdo po něm nesmí chtít vysvětlení. V říši, která se táhla od Pacifiku po Dunaj a kde zpráva putovala týdny, to bylo jediné možné řešení: nemůžete konzultovat s centrem, takže musíte vyslat někoho, kdo rozhoduje za ně. Ta tabulka není průkazka. Je to přenosný kus svrchované moci.

Především cestovat. Držitel mohl po cestě žádat koně, zásoby a poslušnost — a žádat je po komkoli, koho potkal.

Carpini, papežský vyslanec, který ke dvoru velkého chána dojel roku 1246, to popisuje z druhé strany, ze strany těch, kdo platili: kdo jede jménem knížete nebo císaře, dostane přípřežní koně, vozy a zaopatření od každého, ke komu přijíždí. Čínská zpráva tomu říká jet na staničních koních — vyslanec si smí vyměnit kteréhokoli koně, kterého uvidí, a totéž smí celý jeho doprovod.

Za tím stála síť stanic zvaná jam, rozmístěná po cestách říše. Paiza byla klíč, který ji otevíral. Obchodníci, kteří pro Mongoly obchodovali, dostávali tabulky také, s daňovými úlevami k tomu.

Beztrestnost. Tabulka otevírala stáje a sýpky, ale nerušila zákon.

Výsadu, o níž se říká, že kryla i těžká, jinak hrdelní provinění, nesl jiný institut — osobní status tarchana. Traduje se, že se tarchan směl devětkrát provinit, aniž by ho stihl trest, a že titul přecházel na potomky do 9. kolena. Prameny, které v češtině máme, o tarchanech říkají skromněji, že byli osvobozeni od daní a měli volný přístup k chánovi; to číslo devět pochází z Tajné kroniky Mongolů.

Rozdíl mezi obojím je přitom podstatný. Paiza je věc. Dá se odebrat, vyměnit, prohlásit za neplatnou. Tarchanství je status člověka a jeho rodu, a ten se odebírá podstatně hůř.

Tady začíná část, kterou pozná každý, kdo kdy pracoval se zplnomocněními.

Oprávnění tak silné, že jeho držitel jedná podle vlastního uvážení, je nesmírně lákavé rozdávat. Ögedej, Čingischánův nástupce, musel šlechtě zakázat vydávat paizy, protože je zneužívala. Möngke zakázal používat jam a paizy obchodníkům. A když se o půl století později ujal vlády v Persii Ghazan, celý systém přestavěl: zavedl jen dvě hodnosti a staré tabulky zrušil.

Je v tom stará lekce. Čím mocnější oprávnění, tím větší tlak ho rozdávat, a čím víc je rozdané, tím méně znamená — až panovníkovi nezbude než stáhnout celou sérii z oběhu a vydat novou. Mezitím se objevila i obrana proti zneužití: paizu začali opatřovat jménem nositele, aby se nedala předat dál.

Zlatá tabulka tedy nakonec sdílela osud všech mocných dokladů. Fungovala přesně tak dlouho, dokud byla vzácná.

Čao Kung: Úplná zpráva o Mongolech-Tatarech (1221), ve svazku Dvě sungské zprávy o Mongolech na Starých textech — popis tří stupňů tabulek, jejich nápisů a staničních koní.

Jan z Plano Carpini: Dějiny Mongolů, které nazýváme Tartary (1245–1247) — nároky poslů a knížat na koně, vozy a zaopatření.

Rašíd ad-Dín: Dějiny Čingischána, díl první, kapitola V — o tarchanech a původu jejich rodu; definice tarchanského statusu je v ediční vysvětlivce k Cestě mistra Čchang-čchuna na západ.

Údaje o zákazech Ögedejových a Möngkeho, o Ghazanově reformě a o nápisech na dochovaných tabulkách vycházejí z přehledové literatury, nikoli z výše uvedených pramenů.