Článek
Máme tři svědky a žádný z nich se přitom s těmi ostatními nikdy nepotkal.
Roku 1237 přijíždějí k Mongolům čínští vyslanci Pcheng Ta-ja a Sü Tching a sepisují zprávu pro sungský dvůr. Roku 1246 dorazí ke dvoru velkého chána františkán Jan z Plana Carpini, vyslaný papežem, a po návratu píše obsáhlý popis toho, co viděl. Kolem roku 1300 sestavuje perský vezír Rašíd ad-Dín dějiny Čingischána a zaznamenává pětačtyřicet jeho výroků.
Tři jazyky, tři konce Eurasie, tři různé důvody, proč psát. A ani jeden z nich neříká: viděl jsem zákoník.
Co platilo
Carpini mluví o „zákonech a ustanoveních“, která Mongolové neporušitelně zachovávají, a pak vypočítává, co se dozvěděl. Cizoložství se trestá smrtí, a to pro oba. Loupež v podrobené zemi smrtí bez slitování. Kdo vyzradí poradu před válkou, dostane sto ran holí. Kdo by se pokusil vládnout, aniž by ho zvolila knížata, má být zabit — a podle Carpiniho tak skutečně skončil jeden Čingischánův vnuk.
Vedle toho stojí seznam, který evropskému čtenáři dává nejmíň smysl. Nevpichovat nůž do ohně a nedotýkat se ohně nožem. Nelámat kost kostí. Nevylévat mléko ani jídlo na zem. Neudeřit koně uzdou. Kdo vyplivne sousto, které mu někdo vložil do úst, bude vytažen pod stanem a zabit. A kdo šlápne na práh vévodova stanu, zemře.
Právě ten práh je nejzajímavější. Čínští vyslanci, kteří byli u Mongolů o devět let dřív a o Carpinim nemohli vědět, zapsali totéž pravidlo. Dva lidé z opačných konců světa nezávisle zaznamenali tentýž zákaz. To je pevnější důkaz existence sdíleného řádu než jakákoli zmínka o tajné knize.
Číňané přidávají vlastní výčet. Smrtí se trestá krádež, smilstvo, bití koně do očí — a lež, což komentují poznámkou, že je to nejlepší z jejich zákonů. Kdo ryje do země v době, kdy roste tráva, nebo nechá vzplanout požár, je popraven i s rodinou. U lupiče připadne jeho žena, děti i dobytek okradené domácnosti.
Jádro věci je tábor, ne soud
Když si ta pravidla srovnáte, vyjde najevo, odkud pocházejí. Není to zákoník sepsaný právníky. Je to řád vojenského tábora, roztažený na celou společnost.
Vojsko je členěno po desítkách, stovkách, tisících a tumenech, tedy po deseti tisících. Uteče-li z desítky jeden muž, zabijí všech deset. Uteče-li celá desítka a stovka neustoupí s ní, zemře desítka. Kdo vyrazí do útoku sám, bez podpory ostatních, je zabit. Kdo se obrátí ke kořisti dřív, než je nepřítel poražen, je zabit také — plenit se smí až po vítězství a v pořadí podle zásluh.
Rašíd ad-Dín to potvrzuje z druhé strany. V šestém z Čingischánových výroků stojí, že velitel, který neudrží pořádek ve své desítce, je vinen i se ženou a dětmi, a jeho nástupce se vybere z téže desítky. Odpovědnost tedy nemíří nahoru k nějaké instanci, ale dolů a do stran — ručí za vás ti, s nimiž do války jedete.
A tabu kolem ohně, mléka a prahu dávají v tomhle světle smysl. To nejsou náboženské kuriozity; to jsou pravidla soužití v táboře, kde oheň a voda rozhodují o přežití a kde práh je hranicí mezi venkem a vnitřkem.
Soud, který není soud
Tady se obraz tajemné justice rozpadá úplně.
Čínští vyslanci píší, že soudy v říši nefigurují. Spory řeší vládce osobně a lidé od něj často odcházejí bez rozhodnutí. Vládce navíc neumí číst, takže o úředních listinách fakticky rozhoduje ten, kdo drží pečeť. Úředníky nikdo nejmenuje dekretem, tituly si lidé přivlastňují sami. Daň se vybírá podle velikosti stád, od čínského obyvatelstva v hedvábí, stříbře a rýži, a vybírá se svévolně.
Zajímavý je institut, který připomíná něco jako podmíněný trest. Říkají mu aldachu: viníka místo popravy třikrát nebo čtyřikrát zařadí mezi ba'atury, tedy na nejnebezpečnější místo v bitvě. Přežije-li, je mu odpuštěno. Trest se neodpouští a nevykonává — trest se investuje. Mimochodem, trestní prapory v Rudé armádě fungovaly na stejném principu.
Zákon stejný pro všechny?
To je ta část, která se v populárním vyprávění opakuje nejčastěji a v pramenech vypadá nejhůř.
Rašíd ad-Dín zaznamenal výrok, který pro člena vládnoucího rodu stanoví postup při porušení jasaku: nejdřív napomenutí, podruhé přesvědčování, potřetí vyhnanství na odlehlé místo, při dalším porušení okovy a vězení, a teprve pak rozhoduje porada celého rodu. Jinými slovy: čtyřstupňová ochrana před tím, než se vůbec začne mluvit o trestu. Oproti desítce, kde deset lidí zemře za útěk jediného, je to jiný svět.
Výjimky nebyly jen rodová záležitost. Vedle nich stál osobní status tarchana, který panovník uděloval za zásluhu a který se dědil — dva pasáci koní, Kišlik a Badaj, zaslechli u stanu svého pána, že se chystá přepadení, varovali Čingischána, a jejich potomci byli ještě o devadesát let později se statutem tarchana mezi nejvyššími emíry říše. A také existovala paiza, kovová tabulka opravňující držitele žádat po cestě koně, zásoby a poslušnost; na tom nejvyšším stupni, se dvěma zlatými tygry, stálo, že držitel jedná podle vlastního uvážení. O obou si povíme jindy. Tady stačí, že řád, který trestal celou desítku za útěk jediného muže, uměl zároveň vyrábět lidi, na které skoro nedosáhl.
Carpini přidává to, co by v kodexu rovnosti vypadalo zvláštně: císař si může vyžádat kteroukoli dívku nebo sestru a nikdo se nesmí bránit. Poslové od knížat dostávají najíst často jen jednou denně a stěžovat si nemohou.
Mimochodem, mezi Čingischánovými výroky je i jeden o opilství. Nezakazuje ho — stanoví mez tří opití za měsíc. Kdo ji překročí, provinil se. Zákonodárce, který ví, s kým má co do činění.
Takže co vlastně jasa byla
Prameny rozlišují dvě věci. Jasak je nařízení, zákon, to, co se vymáhá. Yosun je obyčej, to, jak se věci dělají. Čingischánovy výroky, biligy, nejsou ani jedno — jsou to mravní a státnická naučení, odlišná od jasy; úryvky z jasy samotné zachoval až pozdější perský dějepisec.
Jasa tedy existovala jako soubor příkazů, na jejichž dodržování stála říše. Ale všechno, co o ní víme, prošlo cizíma očima a cizím jazykem: františkánským, čínským, perským. A ti tři pozorovatelé se neshodnou na všem — shodnou se na prahu, na desítce, na tvrdosti. Rozcházejí se tam, kde každý z nich dosadil, co znal ze své vlastní země.
Podstatné nakonec je, že řád, který nemá text, se drží tak dlouho, dokud ho má kdo vymáhat. Dokud byla moc jednotná, stačilo to na říši od Pacifiku po Dunaj. Jakmile se moc rozpadla, nezůstal dokument, ke kterému by se dalo vrátit. Zůstala jen pověst o knize - a ta, jak vidno, vydržela déle než sama říše.
Prameny
Jan z Plano Carpini: Dějiny Mongolů, které nazýváme Tartary (1245–1247), Staré texty — kapitola Dějiny Mongolů.
Pcheng Ta-ja a Sü Tching: Stručná zpráva o Černých Tatarech (1237), ve svazku Dvě sungské zprávy o Mongolech.
Rašíd ad-Dín: Dějiny Čingischána, díl druhý, kapitola XI o Čingischánových výrocích (biligách); o Kišlikovi a Badajovi díl první, kapitola V.
Rozlišení jasak a yosun a poznámka o tom, že biligy nejsou jasa, vychází z vysvětlivek téhož vydání.
