Článek
Za covidu tento lidový politik doporučoval jako prevenci: vodku, saunu a ježdění na traktoru. Vakcína nebyla na pořadu dne. Svého času nechal donutit letadlo Ryanair prostřednictvím své stíhačky, aby se vrátilo do Minsku a vysadilo kritika jeho režimu. Ten samozřejmě ihned putoval za mříže. Takové veřejné drzosti, jakých se dopustil ve své zemi Lukašenko, by si nemohl dovolit ani Putin v Rusku.
Psychologické hodnocení tohoto politika je jednoduché: vyhrocený psychopat s rozpadlou osobností, ovšem s patologickou touhou ovlivňovat celý svět okolo něj. Je to takový psychopat z donucení, protože jej motivuje hlavně jeho nezměrný pocit méněcennosti a osobní frustrace.
Cesta k moci
Na Lukašenkově životě není nic tak extra zajímavého, že by bylo nutné psát jeho životopis. Podstatnější než jeho cesta k moci je historie Běloruska. Jsou to totiž dvě spojené nádoby.
Na začátku 90. let se pobaltské státy a Ukrajina jasně postavily proti tomu, být součástí SSSR. Ne však Bělorusko. V roce 1991 v lidovém hlasování bylo 82,7 % lidí pro to, zůstat součástí SSSR. Osud tomu však chtěl jinak, především díky nestabilnímu ruskému prezidentu Borisi Jelcinovi, který trpěl chronickým alkoholismem a nebyl schopen kontrolovat svou vlastní zemi. V pohnutých dnech Jelcinova prezidentství Bělorusko tedy nakonec vyhlásilo svou nezávislost na Rusku.
Bělorusové se však podle svých vlastních měřítek v SSSR neměli vůbec špatně. Je to sice pochybné měřítko, ale takové se v Bělorusku opravdu užívalo: „Měli jsme tři druhy párků, ve Smolensku byly jen dva. Byli jsme na tom lépe než Sovětský svaz.“ Není divu, že lidi s takovým prostým hodnocením věcí mohl na svou stranu získat i pan Lukašenko.
V roce 1994 došlo k vyhlášení první běloruské ústavy. Zemi de facto vládl Stanislav Šuškevič, který neměl pocit, že by Bělorusko mělo být součástí Ruska, ale také si nemyslel, že by mělo vstoupit do NATO. Právě na počátku 90. let se Lukašenko dostal do parlamentu a tam spustil svou antikorupční kampaň. Vsadil na notu slovanstva a přátelství s Ruskem a na moralismus. A Šuškevič mu sedl na lep. Lukašenko jej dostal do antikorupční komise, a to se Šuškevičovi nakonec stalo osudným. Lukašenko jej obvinil z toho, že využil vládní pozemek ke stavbě svého letního domu. Věci se vyhrotily a v roce 1994 byl poprvé Lukašenko „demokraticky“ zvolen jako prezident.
Období prezidentství
Místo řešení ekonomických problémů země se začal zabývat podružnými věcmi jako byla běloruská vlajka a zahlazení stop po litevských symbolech, které zůstaly v běloruských insigniích. V roce 1995 inicioval referendum, které vyhrála ruština jako jazyk se stejným statusem jako běloruština. V roce 1996 si chtěl v referendu pojistit, že může kandidovat de facto nekonečně dlouho, a to vyvolalo bouře dokonce v běloruském parlamentu, které ukončila ruská delegace vyslaná z Jelcinova Kremlu.
Lukašenko jako kandidát na ruského prezidenta
A zde je velmi podstatná informace, kterou nejspíš nevíte. Lukašenko si po celou dobu brousil zuby na to, stát se ruským prezidentem. A jak to chtěl udělat, když žil v Bělorusku a byl běloruským občanem? Jednoduše tak, že od samotného začátku své politické kariéry přesvědčoval své voliče o tom, že se jim nebude žít dobře, dokud se nespojí s Ruskem. Dokud nedojde k integraci těchto dvou států. Pro to horoval až do chvíle, kdy si Jelcin vybral ze svého vnitřního kruhu Putina jako svého následníka. Poté otočil.
Jaké plyne poučení z tohoto příkladu? Že někdy ti, kteří působí nejnenápadněji, jsou ti nejambicióznější a nejhorlivěji politikaří proti vám za vašimi zády. Lidé, o kterých byste to neřekli, jak se říká ani za boha. Ti, kteří jsou vám nejblíže a působí nejpřátelštěji.
Udržení u moci
V roce 1999, kdy měl Lukašenko znovu našlápnuto na další prezidentský termín, došlo k několika politickým vraždám včetně zmizení ministra vnitra. Kupodivu to byli právě lidé, kteří mu mohli zatnout tipec. Další volby samozřejmě vyhrál jako obvykle prostřednictvím podvodu.
Putin a Lukašenko: přátelé z donucení
Putin Lukašenka nemá rád, jednak mu šel po jeho pozici ruského prezidenta, po Rusku dokonce pořádal tour, aby přesvědčil své potenciální voliče v případě, že se Bělorusko stane součástí Ruska, a za druhé je pro Putina, který se vnímá jako elita z KGB, mužem poněkud prostým. Lukašenko mluví vesnickým ruským akcentem a je na něm vidět pocit méněcennosti, který měl zjevně odedávna, ovšem svou porážkou ve fiktivním souboji s Putinem se v něm tento pocit ještě více prohloubil.
V roce 2003 Putin navrhoval Lukašenkovi hlubší integraci obou zemí. To Lukašenko zamítl a naopak požádal ruského prezidenta o další vojenskou pomoc. Putin se prý o svém někdejším soupeři vyjádřil takto: „Je třeba odehnat mouchy od masa.“ Těmi mouchami myslel Lukašenka, který se chtěl živit na delikátní ruské pochoutce, ale nic za to nezaplatit.
Od roku 1994 do roku 2022 byl v běloruské ústavě, alespoň navenek, závazek o neutralitě. Vzhledem k válce s Ukrajinou se Lukašenko pln strachu obrátil na Rusko se žádostí o pomoc. A pak tento závazek o neutralitě z ústavy zmizel.
Diktátor bez diktátorských schopností
To, že Bělorusku počínaje rokem 1994 bez přerušení vládne Lukašenko, a to, že je označován některými za posledního diktátora v Evropě (kromě Putina), je ukázka nepochopení koncepce moci, autority, síly a diktátorství ze všech stran, včetně té východní i západní.
Čím víc někdo nechce diktátora, tím víc je pravděpodobnější, že ho bude mít. Když nikdo v celé Evropě nechce diktátora, najednou je tu diktátor. Chápete ten paradox? Jak se říká odříkaného největší krajíc. Právě proto, že se v Bělorusku dosud nenašel nikdo normální, kdo by měl dostatečnou autoritu a charisma osobnosti, kterou by zase na druhou stranu běloruský lid byl schopen a ochoten akceptovat, má Bělorusko Lukašenka. Ano, bylo řada protestů proti Lukašenkovi, ale výsledek byl nuzný. Demonstranti byli rozehnáni a ocitli se bez podpory veřejnosti. Druhý majdan po vzoru toho ukrajinského se v Bělorusku nezdařil. Naopak skončil fiaskem, Lukašenko z něj tehdy udělal TV show, kde do stanů demonstrantů navezli stříkačky se zbytky drog, aby bylo jasné, že proti němu protestuje jen spodina společnosti.
Jaké plyne z tohoto případu poučení?
Pokud bojujete proti normálním lidem jen proto, že vládnou pevnou vůlí a autoritou, připravte se na nejhorší. Jim ukradená autorita a kompetence se nikde neztratí, ale objeví se někde jinde, v rukách někoho nekompetentního, jako je například atrapa diktátora pan Lukašenko.
A to se může snadno stát i v České republice, nemyslíte?
Zdroje
