Článek
Globalizace už všem leze ušima, všichni jsou se vším propojení, všude byli, všechno viděli, všechno a vším prošli, internet už je i v Amazonii a těch pár ostrůvků bez dosahu globální společnosti na planetě je zpravidla především proto, že si to místní horko těžko vydobyli a chtěli zůstat mimo globální společnost. A stejně se jim to moc nedaří.
Výzvou pro budoucnost již není globalizace, ale to, aby nám všem nepřerostla přes hlavu. Chránit místní komunity, lokální kultury a národní identity nestačí, protože právě ty se všechny samy musí především vyvíjet, ne ustrnout na místě, ale dokonce ani se zaseknout na globalizačním bodě. Ten se totiž jeví být poněkud až příliš statický, jaksi nepříjemně zprůměrovaný a vytvářející společnost fádní tak, že se to nedá ani popsat.
Je krásná představa, že kamkoli na světě přijedete, dočkáte se tam globálního standardu? Není to spíš představa děsivá, že se stane svět všude stejným, podobným, nakopírovaným jako klon? Globalizace vytváří prapodivné kulturní a civilizační klony, které se chovají jeden jako druhý, jen v jiném kabátě. A to je hrozbou pro lidstvo, nebezpečím, že se přestane vyvíjet, pohybovat vpřed, někam posouvat a objevovat obzory, o kterých se lidské bytosti ani nesnilo. Globalizace působí jako jeden velký měkký pohodlný gauč, na kterém když se všichni usadíte a budete na něm lenošit, stane se z vás jedna velká tučná beztvará hmota.
A od toho tu je moje nová výzva. Deglobalizace. Deglobalizace je inovativní v tom, že se nejedná o návrat do starých pořádků, ponoření do původních kulturních vzorů a spoléhání na národní identity. Deglobalizace je postavena na svém globalizačním základě, na skutečnosti, že deglobalizované společnosti již prošly globalizací, vzaly si z ní ponaučení, seznámily se s celosvětovou společností a jejími možnostmi a charakteristikami a pokročily ještě dál. Vytvořily svou vlastní upgradovanou lokální verzi globalizace.
Deglobalizace je globalizace 2.0 založená na společném základě, ale inovovaná o originální lokální prvky, které tu ještě nebyly. Vzhledem k charakteru globalizace se nemusí týkat území, národů a kultur tak, jak jsme je vymezovali před globalizací. Může se naopak týkat společenských celků vymezených novodobě, tedy například jako nová úroveň fungování virtuálních společenství, podnikatelských celků nebo technologických přístupů. Deglobalizace vytváří z jednolitosti rozmanitost, pracuje s tím, co bylo před globalizací, ale vedle výdobytků globalizace přidává něco navíc.
Lišit se v prostředí, kde má každý jiné podmínky, není zas až tak obtížné. Přiblížit se sobě tam, kde jsou rozdílné podmínky, je složitější, a to dokázala globalizace. Ale lišit se tam, kde je vše unifikováno a není žádný originální podnět a základ, kde je vše slito do amorfní hmoty, to vyžaduje opravdovou původní vlastní schopnost originality a její ochrany před vlivy unifikovaného celku.
Zapomeňme na globalizaci, protože ta už je za zenitem, už byla provedena a nelze ji zvrátit, vymazat ani zmenšit. Není ale rozumné ji ani příliš zvětšovat. Naopak je nutné z ní vycházet a použít jako podklad pro novou rozmanitost na vyšší úrovni.
Bude toho lidstvo schopno nebo se stane místem šedým a jednotvárným tak, že nebude možné rozeznat firmu od firmy, město od města, stát od státu a kontinent od kontinentu?
Budoucnost napoví, kdo nejvíce zabodoval ve snaze deglobalizovat, kdo dokázal využít globalizaci jako výzvu k novému začátku, takovému, který z lidstva udělá něco, co ještě nikdo nezná a většina nemá ani ponětí, jak by to vlastně mohlo vypadat.
Autor je antropolog
Ke srovnání.:
Elisabeth Braw. Goodbye Globalization. 2024. Yale University Press.
Daron Acemoglu and James A. Robinson.Why Nations Fail. 2012. Crown Business.
