Článek
Představa o vyvoleném národě se po tisíciletí biblické tradice dramaticky měnila. Sledujme její vývoj od prostého slibu přes právní záruky po transformaci tohoto privilegia do spíše duchovního pojetí. Cesta vyvoleného národa je o strastech a radostech a zase nových souženích. Být vyvolený Bohem prostě není žádný med.
Boží smlouva s Abrahamem
Anděl zachraňuje Abraháma před zabitím syna Izáka, které mu nařídil Bůh
Své jméno Abraham dostal až v 99 letech. Znamená: otec je vysoký. Předtím se jmenoval Abram. Podle biblické genealogie patřil k desáté generaci po Noemovi. Pocházel z chaldejského města Ur, které podle vykopávek bylo velmi slibné a prosperující místo. Přesto jej Bůh vyzval, ať z něj odejde a cestuje pustinou a hledá jiné místo k životu. Slíbil mu, že z něj učiní velký národ. V té době byli Abraham se svou manželkou Sárou již staří.
Abraham pobýval v Kanaánu, který posléze jeho potomci zvalchovali jako prase ruksak. Bůh se Abrahamovi dal poznat a sdělil mu:
Tvému semeni dám tuto zemi.
Jenomže nebylo to zadarmo, nevypočitatelný Bůh, podobný různým bohům jako byl Zeus z antiky, si hodlal se svým potomstvem ošklivě pohrát. Sdělil Abrahamovi, že ano, jeho potomci sice zdědí tuto zemi, ale budou po 400 let souženi a také odvedeni do otroctví.
Abraham měl už neoficiální dítě s otrokyní Hagar, Išmaela, kterého musel na nátlak své hašteřivé a žárlivé manželky Sáry poslat pryč. Izák se mu narodil, když bylo Sáře 90 let. Ve chvíli, kdy Abraham odeslal Išmaela pryč, už se na něj a jeho rodinu začala lepit smůla.
Nastalo soužení, o kterém mu Bůh pověděl. Už jen Boží požadavek, ať obětuje Izáka, byl jeden velmi špatný vtip. Bůh na základě Abrahamova odhodlání obětovat syna ještě znovu potvrdil smlouvu pro jeho potomstvo. Důležitým biblickým faktem je, že Izrael (v té době ještě neexistující) byl pasován na vyvolený národ na základě obchodní smlouvy. Se závazky z obou stran. Byl to z dnešního pohledu takový handl.
Před smrtí Abraham dal nějaké peníze svým ostatním synům a poslal je pryč, aby mohl Izák vše zdědit sám. Očividně měl hodně zvláštní rodinné manýry.
Po Lotově odchodu Jehova řekl Abramovi: „Rozhlédni se prosím z místa, kde jsi, a podívej se na sever a na jih, na východ a na západ, protože celou zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvým potomkům do trvalého vlastnictví. A tvoje potomky rozmnožím a bude jich jako prachu na zemi. Kdyby někdo dokázal spočítat částečky prachu na zemi, pak by bylo možné spočítat i tvoje potomky.Vstaň a projdi zemí po její délce a po její šířce, protože tobě ji dám.
Všimněte si, že ve slibu s Bohem není stanoveno, kterým Abrahamovým potomkům ji dá. Pouze je genericky řečeno, že ji dá jeho „potomkům“. Není tedy divu, že i muslimové, kteří se hlásí k Išmaelovi, si dělají na Palestinu stejný nárok jako Židé právě na základě Bible. Jsou rovněž jeho potomky.
Starý zákon a Izrael
Jákobův zápas s andělem o požehnání
Abrahama považují za svého praotce jak judaisté, tak muslimové. Jeho vytouženým synem stáří byl Izák, kterého po něm Bůh chtěl, aby ho obětoval. Brzy se ale Abraham dozvěděl, že to byla jen šeredná hra, kterou s ním Bůh hrál. Bůh ho zarazil těsně před tím, než proklál Izákovi hrdlo. Izák měl s Rebekou dva syny, Ezaua a Jákoba, biblická zpráva píše:
Potom se narodil jeho bratr a rukou se držel Ezaua za patu. Dali mu tedy jméno Jákob. Izákovi bylo 60 let, když mu je Rebeka porodila.
Jákob byl od začátku otloukánek a vzhledem k tomu, že nebyl prvorozený, zmocnil se dědictví lstí. Jméno Izrael dal Bůh Jákobovi až v jeho 97 letech. Nebyla to ani náhoda, ani nijak požehnané jméno.
Jákob si totiž díky své nabubřelé povaze troufl i na anděla. Začal se s ním fyzicky handrkovat o požehnání, samozřejmě díky tomu utrpěl újmu, a Bůh mu dal jméno Izrael, což znamená:
zápolící (vytrvávající) s Bohem; nebo „Bůh zápolí“
Výraz Izrael se v Bibli vyskytuje více než 2 500krát, v mnoha případech se vztahuje na Jákobovy potomky jako na národ. Toto jméno vetklo do vínku těm, kteří se k němu hlásí, neustálý boj o přežití.
Nový zákon přichází s koncepcí duchovního Izraele
Hlavní město Izraele padlo v roce 70. n. l. popelem, na místě původního chrámu je islámská mešita
Ve Starém zákoně do určité doby o Židech žádná zmínka není. Žid znamená „ten z kmene Juda“. Striktně řečeno jako Židé se mohou historicky označovat jen někteří Izraelité. V určitém údobí byl Izrael rozdělen na dvě království: desetikmenné a kmene Judy a Benjamina. Ty proti sobě válčily. Paradoxně se rozdělení týkalo Šalamouna, který byl podle Bible nejmoudřejším člověkem na světě. Ten měl syna Rechoboama, a zde znovu hrála roli boží nevypočitatelnost. Šalamoun byl Bohem za cosi trestán a díky tomu jeho syn nakonec vládl jen dvěma kmenům. Zbylých deset kmenů si vzal pod patronát jiný panovník. Obě království ale z pohledu Božích mravních norem stála za starou belu.
Bůh pak přesto to dvoukmenné království protěžoval. Výraz Žid se v Bibli objevuje až po pádu desetikmenného království. První biblický pisatel, který používá slovo Židé, byl Jeremjáš. Posléze jej přezvali všichni Izraelité. Po roce 70. n. l. došlo v Jeruzalémě ke zničení rodových záznamů, a tak ve striktním slova smyslu dnes nikdo na světě nemůže o sobě zodpovědně tvrdit, že je Žid, tedy že pochází z kmene Juda.
Nejen to, Nový zákon sice pracuje s etnickým konceptem židovství, ale staví ho na hlavu. Třeba apoštol Pavel:
Není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není mužský ani ženský rod, neboť všichni jste jedna osoba ve spojení s Kristem Ježíšem.
Podle Pavla se již nyní jedná pouze o duchovní Izrael a není možné dále pracovat s národem, který už de facto stejně těsně po jeho smrti jako celek zanikl.
Vyvolený národ se ztrácí v mlze a objevuje se s novou národnostní koncepcí
Anthony Ashley-Cooper, jeden z prvních britských politiků, který na základě své evangelikálské víry chtěl vrátit Palestinu Židům, posléze tak Britové učinili
Dodnes je koncepce vyvoleného národa tak cennou relikvií, že se na ní řada Izraelitů odvolává. Třeba Encyclopaedia Judaica říká:
VYVOLENÝ LID, běžné označení pro izraelský národ, vyjadřující myšlenku, že izraelský národ stojí ve zvláštním a jedinečném vztahu k univerzálnímu božstvu. Tato myšlenka byla ústřední v celých dějinách židovského myšlení.
Jakmile byli „Židé“ vyhnání z Jeruzaléma, kde měli své sociální i náboženské vazby, vznikla potřeba jakéhosi ideologického stmelení, a tu jim poskytla dávná koncepce vyvoleného národa ze Starého zákona. Nicméně, již nemohli nikterak dokázat, kdo vlastně patří k tomu Izraeli či židovství. Rodinné záznamy byly ty tam, a pokud jde o etnickou koncepci určování židovství podle matky, samotná Bible (tedy i Tóra) v této oblasti uplatňuje opačný přístup. Ježíš Kristus má rodokmen ze strany otce a ne matky, stejně tak jako patriarchové ve Starém zákoně.
Právě Ježíši Kristu nemohou jeho izraelští bližní zapomenout, že jejich koncepci vyvoleného národa zrušil. Když říká v evangeliích:
Nikdy jste nečetli v Písmech: „Kámen, který stavitelé zavrhli, ten se stal nejvyšším rohovým kamenem. Stalo se to od Jehovy a je to obdivuhodné v našich očích“? Proto vám říkám: Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který nese jeho ovoce.
Stigma vyvoleného národa tak přešlo na Ježíšovy následovníky. Ostatně díky ní byli v prvních stoletích pronásledováni. Nicméně starozákonní koncepce byla natolik silná, že přesvědčila i mnohé křesťany v minulosti i dnes k tomu, že dále považují Židy za vyvolený národ. Deník The New York Times říká:
Evangelická pravice je fascinována Izraelem a vírou, že všechno, co Izrael dělá, musí být podporováno, protože Bůh je na straně Izraele.
Právě řada evangelikálů v Americe věří ve věčnou platnost Abrahamovské smlouvy proto, že jsou více orientováni na Proroky než na samotného Ježíše Krista. Straní tak státu Izrael a to vede k vážným politickým následkům. Prodloužený agonický konflikt v Palestině živí i evangelikánské tendence.
V protikladu ke staletému učení církví, že Bůh ‚zavrhl svůj lid Izrael‘ a nahradil jej ‚novým Izraelem‘, církve nyní tvrdí, že ‚smlouva mezi Bohem a židovským národem je věčná‘. Tento překvapující obrat učinili protestanti i katolíci na obou stranách Atlantiku.
Mnozí Židé si však uvědomují, že být vyvoleným národem není zrovna žádný med, a kladou si otázku, k čemu vlastně byli vyvoleni. K věčnému zápasu v zemi, kterou jim dal Bůh? Proč jim ji dával, když o ni musí stále a znovu bojovat? Baví se snad jejich bojem Bůh jako císař gladiátorskými zápasy? To jsou závažné otázky. V rámci holokaustu došlo k největší sekularizaci původně nábožensky smýšlejících Židů. V Osvětimi dokonce vězni ustanovili tribunál k soudu nad Bohem a jeho vyhlazovacími tendencemi. Nebyli schopni se rozhodnout, jaký rozsudek nakonec vynést.
Skutečností je, že v Bibli není koncepce vyvoleného národa nikterak stabilní. Mění se z pevné a fixované ideje na určitý národ, který je posléze rozprášen do všech světových stran, na čistě duchovní projekt určený pro mnohonárodnostní skupinu, která následuje Ježíšovo učení.
Zřejmě je v původním konceptu jistá zvláštní přitažlivost, že i tito duchovní následovníci se opětovně vracejí k potvrzení židovského národa jakožto vyvoleného národnostního celku. Dnes již nelze s určitostí říci, kdo do takového národa patří a kdo ne, a pokud jde o vyhlídky, které takový projekt skýtá, nejsou nikterak příznivé.
Zdroje:
Bible. Jakýkoliv překlad.
Masalha Nur. Palestine. A Four Thousand Year History. 2022. Bloomsbury Academic.
Thomas Cussans. The Holocaust. Origins, History and Aftermath c.1920-1945. 2025.Headline Publishing.
