Článek
Historicky se můžeme dohadovat, co vlastně víra pro tento národ vůbec znamenala. Jestli vůbec něco.
Je pravda, že si katolická církev dala hodně práce s tím, Čechy rekatolizovat. Většina Čechů se v 17. století hlásila k evangelictví. To, co ale následovalo v časech otevřenějších, vytvořilo otazník, jestli Češi byli vůbec někdy věřícími nebo prostě jen použili protestantství jako obranu proti habsburkovskému katolictví.
Náboženský vývoj po založení nového státu
Karel Farský, původně katolický kněz
Samotný Masaryk se s Bohem vyrovnával po svém. Něčemu věřil, alespoň to tvrdil, ale přesně to nespecifikoval. Řada českých věřících volala po zrušení katolické církve, respektive vystoupení všech Čechů z jejích řad. Pak zde bylo sdružení Volná myšlenka, které hlásilo úplné zrušení víry v Boha.
Odboj se objevil i u samotných katolických farářů, kteří se od církve oddělili a vytvořili si svůj vlastní celek nazvaný Církev československá (husitská). Prvním patriarchou této církve byl Karel Farský. Ten do církve přejal modifikovanou katolickou liturgii a přepracovaný katechismus. A jaký věřící že to byl?
Nazýval Boha: věčnou Myšlenkou, věčným živým zákonem světa. Tímto zrušil vztah věřících k Bohu jakožto k reálné bytosti. V podstatě je podání Boha v jeho režii čistým panteismem. K tomu ještě navíc prohlásil, že jeho církev odmítá jakákoliv dogmata a hlásá svobodu vědeckého bádání. Do roka od vzniku v roce 1920 měla Církev československá 200 tisíc členů. Jen několik let po válce přišla katolická církev o celý milion věřících. Nedobrovolných věřících, které si nasbírala v rámci rekatolizace fungující od 17. století. V českých zemích probíhala neintenzivněji z celé střední Evropy.
Československá církev dokonce expandovala do Srbska. Měla pro pravoslavné Srby velkolepou nabídku: s výhradou svobody svědomí a volného vývoje náboženského se podrobit srbské pravoslavné věrouce. Tak trochu nesmysl, jako když kočička dělala s pejskem dort. A tak došlo v roce 1921 k vysvěcení prvního československého biskupa v Bělehradě. Nicméně, církev se zde rozdělila na Gorazdovu a Farského větev. Zatímco v Čechách bojovní ateisté šířili svou náboženskou intoleranci na stránkách novin. K tomu se pochopitelně přidali bojovní levičáci.
Představitelé československé církve si mysleli, že Masaryk ji uzná jako státní církev. Ale nestalo se tak. Nakonec se tři čtvrtiny lidí v Čechách a na Moravě přestaly hlásit ke katolictví. Pár fanatických katolíků, kteří odmítali vidět realitu, jako byl básník Jaroslav Durych, zůstalo, ale byli ostatním pro smích. Durych dokonce prohlásil: „Český národ katolickým je a bude katolickým v brzké době nikoliv z 80 procent, nýbrž z 99 procent.“
Po komunistickém převratu: věřící jako kroužek
Podle komunistů byl Hus vlastně upálen kvůli svým komunistickým názorům
Komunisté po převratu v roce 1948 jen verbalizovali to, co již bylo v českém veřejném podvědomí. Nechceme tu žádné církve! Církevní hesla byla nahrazena bojem za mír. Jakési takési náboženské (po)hnutí v Čechách zůstalo, i církve nebyly zpravidla úplně zlikvidovány, ale jejich úkolem bylo se připojit k novým cílům režimu. Nutno říci, že většina z nich tak učinila.
Děkan Husovy československé bohoslovecké fakulty František Hník k tomu poznamenal:
Bojují-li za něj (mír) komunisté a socialisté v celém světě, nemohou křesťané zůstat v zadních řadách.
Hník vnímal s komunisty společný cíl: přebudovat společnost k lepšímu řádu, který jim nedovolí hřešit. Byl to utopista, jako mnoho jiných s ním. Církev československá husitská (název husitská byl přijat až v roce 1971) byla komunisty líčena jako prostá zájmová organizace. Vládní sekretariát pro věci církevní, který uplatňoval dozor nad církvemi, k jejímu účelu poznamenal:
Mírová angažovanost, podpora vnitřní i zahraniční politiky vlády Národní fronty ČSSR, vedení věřících k odpovědnému plnění každodenních úkolů v budování socialismu v naší vlasti.
Pokud jde o Jana Husa, nejednalo se v režimu o nějakou duchovní osobnost. Podle komunistů se Jan Hus prostě zastával sociální pravdy podobně jako komunisté. Bůh v jeho konání podle nich nehrál žádnou roli.
Pokud jde o vztah ke katolické církvi, komunisté se ji snažili dostat kompletně pod svou kontrolu a vymanit ji z římských chapadel. Páter Josef Plojhar se stal ministrem zdravotnictví, a tímto se komunisté snažili o plynulý přechod k jakési vlastní lidové katolické církvi. Toho dosáhli akorát Číňané, kteří mají dvě katolické církve - jednu pod kontrolou Říma, druhou pod vlastní hlavičkou.
Pak přišly politické procesy, jejichž účelem mělo být umlčet disent i mezi náboženskými představiteli. Součástí bylo i zavírání klášterů. Vatikánských buněk uprostřed státu. Nicméně i přes pronásledování katolické církve je třeba říci jednu věc. Velká část duchovních a věřících s komunisty normálně spolupracovala. 11 procent duchovních bylo dokonce agenty StB (údaj ze 70. a 80 let, zdroj informace historik Pavel Kosatík).
Divoké devadesátky, návrat z víry do nevíry
Kardinál Tomášek
Zde došlo k jistému oživení duchovního zájmu. Ale nejednalo se o nějaký duchovní revival. Spíše o doplnění jisté absence přístupu k myšlenkám a náhledům ve všech oblastech. Tak se stalo, že Češi byli vůbec první z postkomunistických zemích, kteří přivítali tibetského duchovního vůdce Dalajlámu. Vrátilo se i katolictví. Starý kardinál František Tomášek se těšil velkému respektu. Situace ale netrvala dlouho.
Brzy poté se na církve znovu nakupila hromada „hnoje“. Byly obviňovány z toho, že jim jde o majetky. Nastal restituční boj mezi církvemi a státem. Především církví katolickou.
Vrátila se komunistická, ale i předkomunistická rétorika prezentace církve jako chamtivé instituce s tučnými preláty. A od té doby se toho moc nezměnilo. Češi žijí v atmosféře relativní svobody idejí a mohou si ze současného náboženského supermarketu vybrat de facto cokoliv.
Nicméně podle posledního sčítání lidu v roce 2021 dře víra a náboženství spolu bídu s nouzí. 4,8 milionu obyvatel, což tvoří cca 46% obyvatel, nevěří ničemu. Další 3 miliony obyvatel (29% obyvatel) se na otázku ohledně náboženství ani neobtěžovala odpovědět. A k víře se přihlásilo jen pouhých 13% obyvatel. Z velké části to bude pouze ze zvyku, že jejich předkové byli evangelíci nebo katolíci. Horlivého věřícího aby člověk v Čechách pohledal. Takovým bývá nadáváno do fanatiků, a to hodlá v této ateistické společnosti málokdo riskovat. Opravdový věřící si v této společnosti vyslouží akorát sociální stigma.
Zbývá tedy odpovědět na otázku: byli Češi vůbec někdy věřícím národem? Domnívám se, že nikoliv. Pouhá hrstka Čechů, i dějinně, by se dala považovat za věřící jedince, zbylé obyvatelstvo se na víru dalo ze zvyku či z revolty vůči již víře vnucené.
Česko se tedy po právu dá hodnotit jako jedna z nejateističtějších zemí na světě. Bylo tomu oficiálně za komunismu a dnes tomu rozhodně není jinak.
Zdroje:
Dana Hamplová: Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí . 2007. Nakladatelství Karolinum.
Ján Mišovič: Víra v dějinách zemí Koruny české. 2006. Sociologické nakladatelství.
Miloš Havelka a kol.: Víra, kultura a společnost. Náboženské kultury v českých zemích 19. a 20. století . 2013. Mervart.
Radim Bačuvčík: Víra, náboženství a církve .2012. VeRBuM.
