Jakou roli hraje Bůh v ekonomice

Ve své přelomové knize Protestantská etika a duch kapitalismu dochází Max Weber k překvapivému závěru: Bůh vydělává.

Jedná se však o Boha protestantů a nikoliv katolíků. Proč? Max Weber byl sociolog a nikoliv religionista, záleželo mu čistě na statistice, která mu poskytovala neúprosná data. Katolické země na tom nebyly zdaleka tak dobře jako ty protestantské.

A proč?

Prostě proto, že církevní hierarchie stála v cestě pokroku. Komplexní církevní síť a komunita totiž nahrazovala osobní vztah k Bohu. Jednoduše se z toho dá vyvodit: čím víc Boha a méně prostředníků k němu, tím víc peněz. Je to snad jasné, obchodník vás přeci vždycky zkásne. A jak se říká, vždy je lépe jít ke kováři než ke kovaříčkovi.

A to měla katolická církev tak pěkně našlápnuto. Středověké kláštery hrály hlavní roli v rozvoji světové ekonomiky. Ale pak se ekonomické kolečko téměř zastavilo, než ho rozjel protestantismus se svým důrazem na životní úspěch jednotlivců.

Nejvíce se ekonomický potenciál protestantismu projevil ve Švýcarsku, kde působil Jan Kalvín a posléze v USA, které bylo a dosud je zaměřeno na protestantskou ekonomiku snad nejvíce ze všech zemí světa. Proto je dodnes na americkém dolaru uvedeno: In God we Trust. V Boha důvěřujeme.

Pro evangelikální víru se totiž finanční úspěch stal symbolem Božího požehnání. Hovoří se v této souvislosti dokonce o „evangeliu prosperity“. Na prorocké askety a finanční situaci Ježíše Krista se v té souvislosti již nemyslí.

Mimochodem, a to je mimořádně zajímavé, v evangeliích není zaznamenána ani jediná událost, kdy by samotný Ježíš za něco zaplatil vlastními penězi (nebo je rozdával). Jen jednou, týkalo se to platby místní daně, a ta byla pokryta denárem v rybí tlamě (apoštolem Petrem). Zdá se, že Ježíš snad nikdy vlastní peněženku nevytáhl. Každopádně je jasné, že se penězi vůbec nevzrušoval. A co teprve jeho soukmenovci?

Židé měli to štěstí nebo někdy spíš smůlu, že spojili svůj život s čísly. Pak je logické, že se zabývali často právě financemi, kde se o počítání jedná až v první řadě.

Starověká hebrejština používala 22 písmen své abecedy rovněž jako symboly číselných hodnot (1–400). Neměla pro čísla žádné speciální znaky. Samostatná čísla se do židovského prostoru dostala až s arabskými číslicemi. A tento zpočátku nevyplněný prostor využil židovský mystický přístup zvaný: gematrie. Poprvé se vyskytla ve 2. století n. l. s Rabim Eliezerem ben Hyrcanem.

Gematrie je starověká židovská hermeneutická metoda a forma výkladové numerologie, která přiřazuje hebrejským písmenům číselné hodnoty. Jak to vypadá v praxi?

Tak třeba můžete spekulovat o hodnotách svých jmen, jak to bylo předvedeno v seriálu režiséra Jiřího Stracha s titulem Ďáblova lest. Zde si vrah či spíše vražedkyně vybírala oběti podle číselné hodnoty jejich jména. Touto metodou můžete dokázat v podstatě vše, třeba že vyhraje jeden nebo druhý kandidát v politické volbě. Tato interpretační pomůcka je mnohoznačná. Vzbudila však v židovské obci velký zájem právě o počítání, čísla a matematiku.

K úspěchu židovské ekonomiky přispěly ve velké míře zákony židovské obce dané Jahvem, jejím Bohem.

Od každého Žida Starý zákon očekával, že bude umět číst a psát, aby se tak mohl seznámit s Božím zákonem. Zároveň bylo zakázáno půjčovat svým soukmenovcům na úrok, který byl módou i ve starověkém světě. Právě tento faktor vedl k tomu, že mohli Židé stmeleni svými rodovými zákony dospět k vlastním finančním impériím.

Představovat všechny Židy jako bohatou elitu je však zcestná myšlenka. Právě kvůli velké bídě židovských komunit pojednou vznikl chasidismus. Národní statistiky USA jasně ukazují, že Židé jako etnická skupina trpí chudobou stejně jako ostatní. Dokonce až 7% amerických Židů žije pod hranici chudoby. V ekonomicky zranitelném spektru se nachází dokonce 14% amerických Židů. Myšlenka, že jsou Židé jako celek bohatí a mají plné kapsy peněz, je tedy čirá smyšlenka!

Na největším vzrůstu židovského ekonomického úspěchu se ve skutečnosti podílel právě křesťanský pohled na Boha. Respektive ten katolický, a to ve středověku, kdy docházelo k rozvoji společnosti a ekonomiky prostřednictvím klášterů. Jenomže kvůli jednomu faktoru se vše zastavilo. Jmenoval se: úrok. A toto zaklínadlo se zároveň stalo židovskou cestou k ekonomickému úspěchu. Bohužel se však stal úrok i záminkou pro antisemitismus. Byl tak trochu darem ďábla. Co totiž Židé na úrocích vydělali, jim často křesťané vzali v pogromech a ubrali na pověsti.

Jak hebrejská písma, tak i křesťanský Nový zákon obsahují pasáže, které jednoznačně odsuzují půjčování peněz na úrok, tuto praxi definují jako „lichvu“.

A Žalm 15:5 říká o spravedlivém muži, že „nevydává své peníze na lichvu“.

Na základě těchto a dalších biblických zákazů křesťanská církev středověku odsuzovala lichvu, přičemž nejsilnější kampaň proti lichvě začala přibližně v době Druhého lateránského koncilu v roce 1139. Ti z řad křesťanů, kteří si účtovali úroky, byli vystaveni útokům a trestům ze strany církevních úředníků, včetně inkvizice ve třináctém století. To však pro středověkou Evropu vytvořilo vážný ekonomický problém.

Pokud je půjčování peněz na úrok zakázáno, kde by se dal najít potřebný kapitál nutný k podpoře růstu podnikání? Nikdo jej nechtěl dát jen tak. Oproti proklamovaným hodnotám jako je štědrost a šlechetnost, když přišlo na peníze, nikdo se nehlásil!

Církev se tedy rozhodla pro lišácké řešení. Křesťané sice takto půjčovat svým soukmenovcům nemohou, ale proč ne Židé. Jsou tak jako tak odsouzeni k peklu a další hřích navíc na tom nic nezmění, alespoň tak poslouží druhým! Toto zvrácené uvažování křesťanů se stalo příčinou židovského ekonomického zázraku, ale i prokletím.

Během čtrnáctého, patnáctého a šestnáctého století křesťané postupně převzali lukrativní bankovní licence, které předtím vlastnili Židé. A začali Židy vyhazovat z jejich zemí, jako třeba Anglie v roce 1290. Na počátku novověku židovský monopol na finanční povolání zmizel. Ale spojování Židů s půjčováním peněz zůstalo v myslích mnoha křesťanů dodnes zarytým stereotypem.

Historická role Židů jako někdejších finančníků národů západního křesťanstva živila antisemitismus i jinými způsoby. Jedním z nich bylo, že někteří židovští finančníci hráli důležitou roli při finančním sponzoringu projektů evropských vládnoucích rodů během středověku a renesance. Židovští bankéři operovali pouze s královským svolením, podporou a implicitní ochranou královské autority. Na oplátku byly zisky lichvářů zatíženy vysokými daněmi, které často představovaly důležitý zdroj královských příjmů (a někdy byly doplněny i velkými a nevyhnutelnými úplatky – s implicitní hrozbou náboženského pronásledování jako trestu za jakékoli nezaplacení). Vznikl tak symbiotický vztah mezi křesťanskými vládci a židovskými finančníky, na jejichž služby, které podléhaly peklu, se mocnáři spoléhali.

Dalo by se předpokládat, že jejich důležitá role v ekonomickém životě národa by Židům vynesla trochu respektu, ne-li náklonnosti, ale na to se bohužel nedalo spoléhat. Narazili tak na hranice lidského vnímání, a to je často zvrácené. Pokud totiž jste na někom závislí, často mu za to vděční nejste, když někdo dotěží čísi pozornost, a měl by se začít cítit vděčen a něco splácet, často naopak pocítí nenávist a snaží se svého věřitele zbavit. A to se stalo osudným i židovským obchodníkům.

Nakonec křesťané zase takový problém, jak dělali, s financováním svých projektů neměli. Zákaz lichvy nebyl tak přísný, jak se běžně líčí, a existovaly způsoby, jak nařízení obejít.

Tomáš Akvinský (zemřel v roce 1274) ve svém díle teologicky vyřešil rozdíl mezi investicí a lichvou. Investice podle něj s sebou nesla riziko a byla přijatelná, zatímco lichva byla situace, kdy „jste věděli“, že své peníze určitě dostanete zpět. Ve skutečnosti to znamenalo, že zajištěné úvěry byly lichvou, zatímco nezajištěné komerční úvěry nikoli (protože za podstupování rizika dostáváte zaplaceno). Do poloviny 14. století katolická církev přijala Akvinskou definici lichvy a otevřela tak dveře komerčním úvěrům prostřednictvím bank. Již bez židovské intervence.

Existovaly také další způsoby, jak definici „lichvy“ obejít. Jedním z příkladů by mohla být „výměna směnek“, při níž docházelo k jednáním mezi obchodníky o „výměně“ měny ve dvou různých časech a na dvou různých místech. Často se jednalo o cizí měny. Na první pohled se tedy pouze vyjednávalo o budoucích směnných kurzech, ale ve skutečnosti se za celou transakcí skrývala klasická úroková platba ve směnných kurzech. Teologové v takovém případě stáli na straně obchodníka, který argumentoval, že tohle nelze považovat za lichvu.

Dalším příkladem bylo používání „poplatků z prodlení“ (dnes běžně užívané úvěrovými společnostmi a na tomto základě má řada z nich postavenou celou svou existenci), kdy pokud někdo zaplatil půjčku včas, měl ji zdarma, pokud by se však někdo opozdil o několik dní, dostal pokutu. Nicméně, pokud dlužník zaplatil půjčku opravdu včas, měl potíže si zase znovu půjčit. Věřitel totiž věděl, že na takovém „dlužníkovi“ nic netrhne.

Dalším příkladem byl „prodej zboží“, kdy jedna strana „koupila“ spoustu zboží za určitou cenu a toto zboží uskladnila. Později, po určité době, strana, která zboží držela, toto zboží prodala zpět původnímu prodejci za cenu vyšší, než byla původní transakce. Rozdíl spočíval samozřejmě v de facto úrokových platbách. Nákup zboží za jednu cenu a jeho prodej za jinou se však nepovažoval za lichvu, alespoň z teologického hlediska.

Těmito finančními schématy a triky zbohatl florentský rod Medici a rovněž rozvinul své bankovní operace po celém světě.

Muslimové dnes v podstatě odžívají podobnou karmu jako Židé ve středověku. Stačí se podívat na to, jak americká i západní veřejnost vnímá arabské národy, na kterých závisí velká část ropy nutná pro jejich automobily a průmyslovou výrobu. Čím více se lidé cítí zavázáni jinověrcům, tím zranitelnější se vůči nim cítí – a tím větší je také latentní strach a nepřátelství, které cítí. Není těžké si představit, že lidé v západní Evropě, včetně těch z elitních tříd, pociťují stejnou směs zranitelnosti, strachu a nepřátelství vůči muslimům stejně jako vůči Židům, na kterých byli a leckdy i dnes jsou závislí v oblasti finančních služeb. A tak se na islámský svět vylévá řádná porce zloby a frustrace veřejnosti v podobě očerňování muslimů a asociace islámu s terorismem. Samotný islám se kvůli tomu stává synonymem zla.

Pokud jde o islámskou finanční praxi, je to hermeticky uzavřený systém, který je mimořádně zajímavý.

Každý muslim musí z podstaty svého náboženství myslet na chudé a procentuální částkou ze své mzdy přispívat na sociálně potřebné. Islám zakazuje těžení lidí skrze úroky. To je pro islámské banky opravdovou výzvou. Jak to tedy islámské finanční instituce a investoři dělají?

Finanční schéma v islámském světě je postaveno například následovně. Pokud někdo má nějaký obchodní nápad, který by rád realizoval, domluví se s tím, kdo mu je ochoten půjčit peníze na základě principu společné participace na výsledcích. Pokud projekt nevyjde, prodělají oba, jak banka či investor tak podnikatel. Žádné úroky se neplatí. Tento systém vede k tomu, aby si investor pečlivě vybíral typ projektu a člověka, s kterým půjde do společného rizika.

Jak je vidět z předchozího historického exkurzu, současná ekonomika do značné míry závisí a zároveň vychází ze středověkých náboženských představ a praktik. K její akceleraci došlo na základě osvobození Boha a člověka z tenat teologů a přísné církevní klauzury. Člověk se dnes ocitl a brodí se v zboštělé primordiální kapitalistické neoliberalistické polévce plné nesčetných nástrah a překvapení.

Téma Bůh a ekonomika, to jsou dva nerozlučitelné pojmy, které se jako červená niť vinou celou historií lidstva. Žádná poctivá tržní analýza se neobejde bez zohlednění role náboženství a Boha v dějinách a současnosti ekonomického myšlení.

Zdroje:

Max Weber. The Protestant Ethic and the Spirit of Capitalism. 1904 původní vydání. 1930. Charles Scribner's Sons.

James Kelman. The History of Banking: A Comprehensive Reference Source & Guide. 2016. CreateSpace Independent Publishing.

Cornelia Aust. The Jewish Economic Elite. 2018. Indiana University Press.