Indie a hinduismus, návod na všechno a pro všechny

Každý si může z Indie vzít něco. Jen ti opravdu moudří si vezmou vše.

Indové vymysleli nulu a decimální systém. Co bychom dělali bez nul, že ano? Jejich astronomové dávno před těmi západními věděli, že Země obíhá kolem Slunce a s velkou přesností vypočítali délku roku. Indičtí chirurgové již ve starověku praktikovali s úspěchem velké operace, na které si Evropané troufli až v 18. století. Ve starověku byla Indie jednou z nejpokrokovějších a nejbohatších zemí světa. Od té doby v ní žije na čtvrtinu světové populace. Jen v Indii někdo vymyslel náboženství, které se neprezentuje jako náboženství. Vtip, nebo hlubší záměr?

Hinduismus se liší od ostatních organizovaných náboženství v následujících aspektech:

A jaké jsou hlasy těch nadmíru povolaných, kteří Indii veřejně reprezentovali ve světě?

Takže jedná se tady o náboženství? Spíše jsou to skupiny či shluk náboženských představ, přesvědčení a kulturních tradic, z nichž si přitom řada vzájemně odporuje. Indie hostuje společnost, která absorbovala řadu kulturních a náboženských myšlenek a smyšlenek. Je to vlastně taková primordiální nábožensko-filozofická polévka. Když dorazíte do Indie, připadáte si tam jako na Měsíci. A že je tam těch kráterů a temných míst dost a dost.

Tvrdí se, že až tolik bohů Indie obsáhne. Ve skutečnosti je nikdo nikdy nespočítal a jedná se o pouhý náboženský marketing nebo o špatný vtip. Je pravda, že indická náboženská scéna je poměrně nepřehledná a taky nepřehlednutelná. Podstatné je vědět, že Indové tvrdí, že ve skutečnosti uctívají jen jednoho Boha.

Vyznávají totiž takzvanou Advaitu-védántu, což je nedvojný monoteismus. Stejně jako duha obsahuje sedm barev, všechny pocházejí z jednoho bílého světla. 33 milionů déví a dévat (bohyní a nižších božstev) jsou všechno jen paprsky jedné Paramátmy, nejvyšší bytosti, Inteligence.

Hinduisté věří v Boha, který nemá konkrétní tvar, zatímco může nabýt jakékoliv podoby. Když se hinduista modlí k sošce nějakého bůžka, říká:

„Ó, můj Bože, který jsi přítomen všude i v mém srdci, prosím, přijď na nějaký čas a buď v této modle, abych mohl vyjádřit své pocity a hrát si s tebou.“

A na konci púdži říkají: „Hrítpadma karnika madhye shivena saha sundari pravišadvam mahadevi sarvai avarnai saha“, což znamená:„Ó krásný a všudypřítomný, prosím, vrať se do lotosu mého srdce v celé své slávě.“

Pak jdou a ponoří sošky do vody. Chápou, že obrázek osoby není totéž jako osoba. Podobně jsou modly jen symbolem Čaitanji, vědomí nebo božství.

Láska a život jsou ve své podstatě neprojevené, ale ukazují se skrze fyzické výsledky. Podobně je neprojevené božství uctíváno prostřednictvím pěti elementů – země, vody, ohně, vzduchu a éteru.

V jednom z dílů populární hollywoodské ságy Indiana Jonese - Indiana Jones a chrám zkázy je divák vtažen do krvavých rituálů krvavé a temné bohyně Kálí. Je pravda, že v minulosti se jí obětovaly i lidské oběti. Toť k tomu, jak je Indie nenásilná a tolerantní. Ovšem bohyně Kálí dokonce představuje aspekt matky. Na Západě je žena vnímána často v roli manželky či partnerky, zatímco v Indii jako matka. I svobodná žena je oslovována „matko“. Je to gesto úcty, protože hinduisté považují postavení matky za nejvyšší.

Kálí je v podstatě černá bohyně, je spojována s nemocí, smrtí a hrůzou. Obvykle je zobrazována černými barvami, s červeným jazykem vyčnívajícím z úst a girlandou lebek kolem krku. V minulosti ji uklidňovaly lidské oběti a dnes jsou jí místo lidí obětovány kozy.

Hlavním činem, kterým se proslavila, je zabití démona Mahiásury. Hinduisté nepřetržitě uctívají božství v ženské podobě – velmi často označované jednoduše jako Bohyně – již více než dva tisíce let.

Bohyně, v sanskrtské literatuře někdy nazývaná Déví, je obvykle vnímána jako projev Párvatí, manželky boha Šivy. Jako dobrotivé božstvo je často nazývána Amba nebo Ambika („Malá matka“) a je široce uctívána jako Šrí nebo Lakšmí. Jako Kálí je to bohyně temná a úctyhodná, ověnčená náhrdelníkem z lebek. I v této podobě ji její oddaní oslovují „matko“.

Jindy se projevuje jako válečnická bohyně Durga, zobrazovaná jako usměvavá žena , ale pozor na ní, ovládá řadu zbraní. Durga, jedoucí na tygrovi nebo lvu, je jednou z nejoblíbenějších bohyní v Indii. Energická, krásná a záludná. Zbraně v její ruce ukazují její připravenost pomáhat svým oddaným.

V jednom proslulém příběhu v sobě soustředí energie všech ostatních božstev, kteří ji odevzdají své zbraně, aby bojovala s buvolím démonem, Mahisou Asurou. Po devíti nocích boje, připomínaných festivalem Navaratri („Devět nocí“) jej zabije.

Snad nejznámější bohyní v hinduistické a džinistické tradici je Šrí, populárněji známá jako Lakšmí. Symbolizuje bohatství a štěstí a její obraz zdobí miliony domů, obchodů a podniků. Šrí-Lakšmí je nazývána matkou všeho stvoření, dárkyní moudrosti, spásy a vtělené milosti. Přináší štěstí na zemi, ale především hraje klíčovou roli v udělování osvobození z cyklu života a smrti. Říká se, že Lakšmí uděluje bohatství a spásnou milost jen tím, že se na člověka podívá. I když je zobrazována jako nezávislá bohyně a má svou vlastní svatyni v mnoha chrámech, často je také ukazována jako nerozlučitelná choť boha Višnua.

Šrí-Lakšmí bývá asociována s lotosem. Je všudypřítomná, latentní ve všem, ale projevuje se pouze na příznivých místech, čehož je lotos skvělým příkladem. Tato rostlina (a její listy) připomíná lidským bytostem, jak vnímat svůj vztah k světu: vyrůstá z bahna a špinavé vody, ale nikdy jimi není poskvrněna.

V hinduismu je postava gurua v podstatě nezastupitelná. Termín doslova znamená: odhaněč temnoty. V indických svatých písmech je implicitně uvedeno, že lidé potřebují jisté vedení, aby mohli odstranit překážky na cestě k vysvobození od nových strastiplných zrození.

Bohužel tento hinduistický koncept už neříká, jak přesně takového gurua poznat, jinak by totiž nemohla vzniknout řada nasládlých falešných guruů, kteří oblažují pozornost Indie i celého světa. A že jich dnes je…

Advaita-védantističtí hinduisté tradičně měli své guruy nebo učitele ve velké úctě, protože mnoho starověkých textů ukazuje, že pro člověka je dobré hledat kvalifikovaného a schopného průvodce pro lepší orientaci na duchovní cestě.

Následování gurua je proto mnoha hinduisty vnímáno jako žádoucí, i když ne jako povinné, jako orientace k cíli, nikoli jako cíl sám o sobě. Guru je průvodcem k naplnění seberealizace, nikoli její náhrada. V tradici Advaita je kompetentní učitel nezbytný pro to, aby hledající mohl odlišit zrno od plev; duchovní pravdu od lži. Může to být guru v mužské i ženské podobě. První varianta je ovšem častější.

Guru pak má díky svým žákům různé bonusy. Je uctívaný jako vznešený rádce, jsou mu dávány dary, které dále z části distribuuje společnosti.

Ne všichni samozvaní guruové si však toto označení zaslouží.

Primárním cílem konceptu karmy není odměna či trest, ale duchovní rozvoj.

Nejstarší odkaz na karmu nacházíme ve starověkých indických textech zvaných Upanišády:

Jinými slovy dobré činy generují zásluhy, a to znamená dobrou budoucnost, zatímco zlé skutky mají za následek nepříznivé okolnosti v budoucnu. Také opakování dobrých skutků vede k pěstování charakteru, zatímco záliba ve zlu k trvalému křiváctví.

Ve většině hinduistických tradic není konečným cílem života hromadění dobré karmy, ale osvobození (mókša) od znovuzrození, kterého lze dosáhnout pouze vyčerpáním veškeré karmy, dobré i špatné.

Jednotlivé hinduistické tradice se nicméně liší v odpovědi na to, které duchovní praktiky přesně vedou k osvobození a jak jej dosáhnout. Celkově všechny hinduistické tradice tvrdí, že činy konané s touhou (sakāma) po jejich karmických výsledcích mají vždy nepochybné karmické důsledky, zatímco dobré činy konané bez touhy (niṣkāma) po jejich karmických výsledcích pomáhají očistit mysl a vyčerpat karmu člověka, čímž se lidská bytost přibližuje k cíli osvobození.

Jaká je vlastně perspektiva pro všechny lidi? Bude nakonec celé lidstvo osvobozeno z cyklu nekonečných znovuzrození? Podle dvou klasických škol védánty ne. Konkrétně Mādhva védánta a Śuddhādvaita védánta. Mādhva védánta dělí duše do tří kategorií: muktiyogyové, nityasamsárini a tamoyogyové. Zatímco muktiyogyové jsou duše schopné dosáhnout osvobození, nityasamsārīové jsou ti, kteří jsou odsouzeni k nekonečnému přestěhování, aniž by kdy dosáhli osvobození, a tamoyogyové jsou duše, které jsou určeny pro věčné peklo.

Jinými slovy, někteří lidé jsou nepoučitelní. Tyto poznatky potvrzuje i experimentální psychologie.

A jak je tomu s rostlinnou říší? Platí i tam zákony karmy?

Zatímco většina hinduistických tradic připouští, že i rostliny mají duši, zdá se, že jeden z hinduistických učenců, Abhinavagupta, zastával názor, že zvířata až po hmyz duši mají, ale rostliny ji nemají.

Souhrnně řečeno, karma se týká výhradně jednotlivce. Nicméně, takové vysvětlení neumožňuje interpretovat některé masové tragédie jako genocidy a přírodní pohromy, kde spolu zahyne spousta duší. Někteří moderní hinduisté proto navrhují kolektivní koncept karmy.

Například Ánanda Kumárasvámí tvrdil, že doktrína karmy „platí stejně pro skupiny a komunity jako pro jednotlivce“, protože „žádný člověk nežije sám pro sebe, ale můžeme považovat celé stvoření za sdílející společnou karmu, do které každý jedinec přispívá k dobrému i zlému“.

Podobně Šrí Aurobindo vycházel z představy existence „skupinové duše“, která slouží jako metafyzický základ pro „skupinovou karmu“, karmu, která nepatří konkrétnímu jednotlivci, ale větší skupině jedinců.

Mnoho moderních hinduistických osobností zastávalo názor, že karma je slučitelná s omezenou, ale ne nespoutanou svobodnou vůlí. Například Svámí Prabhupáda věřil, že lidské bytosti mají „trochu nezávislosti“, protože jsme „nedílnou součástí“ Boha.

Podobně Paramahansa Jógánanda tvrdil, že Bůh obdařil lidské bytosti určitým stupněm svobodné vůle, a proto je na nás, abychom „správně využívali lidskou Bohem danou vůli“.

Takže mají lidé svobodnou volbu? Podle hinduistické filozofie: ano i ne.

Bhagavadgíta ve skutečnosti požaduje, aby se hinduisté povznesli skrze sebe sama; to znamená, aby k tomu použili jakékoli věci, prostředí a talent, které jim osud nadělil. Jejich osobní okolnosti narození, jejich místo bydliště, jejich přístup k bohatství, příležitosti ke vzdělání a tak dále by měli využít, jak nejlépe umí, aby se posunuli k seberealizaci. Skutečnost, že něčí okolnosti jsou takové, jaké jsou, neupírá hinduistovi svobodu vůle snažit se je změnit.

Postavení planet v době narození hinduisty mohlo určit některé z jeho možností, pomoci mu mapovat dobré a špatné fáze v jeho životě, ale je pouze na něm, aby z nich vytěžil maximum.

Primární fatalismus tedy hinduistická filozofie nepodporuje. Hinduista by měl spolupracovat s Bohem na tom, aby naplnil svůj potenciál. Pro něj není Bůh jen entitou vnější, ale i vnitřní. Svůj osud tedy tvoří ve spolupráci s vlastním Já.

K aktivitě však hinduistu nepohání něco podobného jako křesťanská představa nebe, pekla a očistce. Pro něj by to nedávalo smysl, Bůh je všude, takže musí být i v pekle. Proč to tedy takto rozdělovat?

Hinduismus učí, že existuje šest hlavních překážek pro plnění dharmy: dvě jsou Purušárthové (doslova cíl člověka), kteří se zmýlili: kama jako chtíč spíše než touha a lobha jako chamtivost a lakota po hmotném majetku (nad rámec arthy, což je legitimní získávání bohatství a světských statků pro důstojný život). Čtyři další neřesti jsou osobní selhání, kterým je v moci jednotlivce předcházet: krodha (nenávist), mada (marnivost), matsarja (závist) a móha (klam pramenící z nevědomosti nebo zamilovanosti).

Těmto šesti překážkám se dá vyhnout a překonat je praktikováním sedmi základních ctností stanovených od dob Adiho Šankary: ahinsá (nenásilí), satjam (pravda), šivam (zbožnost), sundaram (pěstování krásy), vairagyam (odpoutanost), pavitram (čistota) a swabhavam (sebeovládání). Odmítnutí předchozích neřestí a praktikování těchto ctností je nezbytné pro to, aby hinduista směřoval k mókše (osvobození).

Podle hinduismu jsou lidé emanacemi univerzální duše, átmanu, která nikdy neumírá. Tím se liší jeho pojetí Já od buddhismu. Účelem duše je dosáhnout mókši, což je spojení s Brahmanem a zastavit nekonečný cyklus zrození a znovuzrození v různých tělech. To by měla být dostatečná motivace pro hinduistu k tomu, aby žil slušný život. Touha dosáhnout osvobození z pozemské mizérie.

S vývojem kastovního systému se mimo čtyři hlavní kategorizace lidí, které se objevily zřejmě z důvodu masového nárustu populace, zrodila pátá skupina známá jako „nedotknutelní“. Lidé v této kastě se věnovali zaměstnáním, která vyšší kasty považovaly za rituálně nečistá. Zahrnovalo to například pohřební služby, zpracování zvířat, uklízení kanalizací nebo koupelen. Někdy tak byli chápáni i lékaři, protože se „dotýkali“ lidských nemocí. A ty s sebou pochopitelně nesou i duchovní a obřadní nečistotu.

Tito nedotknutelní tvoří téměř 20 procent dnešní indické populace. Oficiální termín používaný indickou vládou k označení této skupiny s nízkým statusem je Plánovaná kasta.

Systém kast ovšem není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. V Indii existuje zhruba na 3000 kast a 25 000 podkast. Každá podkasta je omezena společenskými pravidly týkajícími se práce, kterou mohou její členové vykonávat, výběrem manželských partnerů, které mohou vzít do úvahy, a kast, s nimiž mohou její členové najíst nebo napít.

V Indii existuje velmi negativní sociální jev takzvaných „skupinových znásilnění“, kdy velký počet mužů sexuálně napadá jednu ženu. Na jednu stranu jsou ženy ve společnosti vážené, pochopitelně to vychází z uctívání mnoha ženských bohyní v hinduistickém pantheonu. To je však pouze teoretická rovina, která se ne vždy přenáší z duchovního světa do toho hmotného. Tradičně totiž ženy musí poslouchat své otce, manžely a dokonce i syny.

Otázka věna je toho příkladem. Rodiny často nechtějí ženské potomky, protože za ně musí zaplatit peníze rodině nového manžela. Tak se stalo, že někteří muži jednoduše zabili svou manželku, aby mohli získat další peníze díky novému sňatku. Tento hrůzný přístup se stal natolik všeobecně používaným, že dokonce zákon z roku 1986 stanovil, že jakékoli úmrtí nebo zneužívání, k němuž dojde do sedmi let od uzavření manželství, bude považováno za související s věnem. Nicméně stíhání takových případů je vzácné.

Existuje dokonce krvavá praxe satí. V sanskrtu satí znamená „dobrá žena“. Nicméně nemyslete při tom na dobrou hospodyni, která řádně plní své domácí povinnosti. Běžnou praxí dříve bylo, že po smrti svého manžela jej jeho vdova následovala (zaživa) na pohřební hranici. Tato praxe existuje v Indii minimálně od roku 400 n. l. Díky tomu se měla vdova přetransformovat v bohyni. Řada žen byla rovněž podněcována svými příbuznými, aby tak učinila a oni si tak mohli vzít její dědictví po manželovi. Mimo zákon byla tato praxe odstavena britskými úřady až v roce 1829. Přesto je dodnes stále, byť vzácně, praktikována.

Co si tedy je možné z Indie a hinduismu vzít, jaké ponaučení? Záleží na tom, v jakém stavu máte hlavu a duši. Vyspělá duše si vezme víc, méně vyvinutá méně nebo nic.

Zdroje:

Abhedananda, S. Vedānta Philosophy: Five Lectures on Reincarnation. 1902. The Vedānta Ashrama.

Aurobindo, S. ([1922–1928]. Essays on the Gita. Vol. 19 of The Complete Works of Sri Aurobindo. 1997. Pondicherry: Sri Aurobindo Ashram.

Gupta, A. and A. Gallagher. (2023).“Reincarnation and Universal Salvation.“ Faith and Philosophy 40.1: 112–129.

Kaufman, W. (2007).“Karma, Rebirth, and the Problem of Evil: A Reply to Critics.” Philosophy East and West 57.4: 556–560.