Článek
Projevuje se to různě a na všech úrovních. Doktor se vás zeptá na to, jak vám je, máte pocit, že vás stejně neposlouchá a jedná, jako byste nic neřekli. Soused se vás zeptá, jak se máte, ale vlastně o odpověď nestojí a dál si vede svou. Na sociálních sítích a k médiím lidé přidávají komentáře, ale máte z toho pocit, že to není žádná reakce na to, co se píše, je to jen sebeprezentace dotyčných do éteru. Při pracovním pohovoru máte pocit, že někdo pouští sondu do vašeho žaludku, aby zjistil, jestli se mu hodíte do krámu, ale o to, aby jeho firma byla užitečná vám a přizpůsobila se vašim potřebám, vůbec nejde. A nabízené benefity? Jen způsob jak se předvést jako kohout na hnojišti. Při seznamování mezi dvěma lidmi hraje sice roli chemie, ale minimálně, hlavně jde o to, jestli jdete stejnou komunikační stopou jako váš partner. Jestli si taky vedete tu svou podobně jako on.
Kdybyste studovali komunikaci u národů jiných než jsou Češi, přišli byste na zajímavé věci. Umění dialogu je totiž ve světě celkem normální. Přinejmenším na té vnější úrovni. Ale nevím proč, Češi se ani té vnější podoby komunikace vůbec nenaučili. Nejvýrazněji je to vidět v rodinách. Tedy v místě, kde by vám měli lidé být nejblíže a rozumět vám od A do Z. Rodiny, včetně táty a mámy, často jedou na vlastní triko, uživají si svůj vlastní život, bez ohledu na jejich děti. Jistě, takové ty základní věci, jako jsou školní pomůcky, výlety a provozní komunikaci, ty zajistí. Jinak by přeci spadli do vyloučené sociální kategorie, to by jistě nechtěli. Ale pokud jde o to komunikovat mezi sebou pocity, emoce a autentické názory, které mají mezi sebou a na sebe, to je v Česku science fiction.
Proto Češi tak hrdě zmiňují, že žijí v sociální bublině, já bych se za něco takového styděl. Chlubit se sociální bublinou totiž znamená, že absolutně ignorujete realitu, která je kolem vás, a žijete bez jakékoli návaznosti na společnost, která vás obklopuje. Podle toho pak taková společnost vypadá a Česko je toho názornou ukázkou. Souvisí to s tím, že v Česku byla nejpopulárnější síť Facebook, protože tam šlo především o to, se sebeprezentovat, nikoli s někým navázat vztah a komunikovat. Ostatně když máte sociální síť, kde se po vás chce potvrzování přátelství a kontaktu s kdekým, a vy ho buď přijmete nebo riskujete, že se druhý urazí, ale na druhou stranu poté nemusíte vůbec vzájemně komunikovat, jen se okukovat na profilu, vytváří to poněkud bláznivou schizoidní virtuální realitu, kde si lidé navzájem ukazují svůj potenciál se přátelit bez nutnosti s kýmkoli být v reálném kontaktu. A přesně taková je společnost v Česku, lidé si vytvářejí sítě přátel, aby se s nimi mohli chlubit a prezentovat, ale když někdo něco reálně potřebuje, najednou všichni přátelé mysteriózně zmizí do nikam.
Dalšími takovými ukázkami naprosto zvráceného přístupu k sociální komunikaci je hojně užívané spojení „vytěžit kontakt“. Pokud chcete s někým „vytěžit kontakt“, takto o takovém kontaktu uvažujete a ještě se s tím vůbec nežinýrujete veřejně prezentovat, je s vámi sociálně něco moc špatně. Zjevně tím dáváte najevo, že lidský kontakt je pro vás něco jako důl, že z něho bez ohledu na osobu druhého hodláte vyšťourat a vytahat, co se dá, a druhá osoba vás u toho vůbec nezajímá. V případě, že byste trpěli autismem se to ještě dá pochopit, ale ten patří také do sféry sociální patologie. Pro mne lidé, kteří používají spojení „vytěžit kontakt“ automaticky spadají do kategorie sociopatů, kterým jde jen o to, druhé sprostě využívat. Smutné je, že se v Česku ustanovila taková veřejná atmosféra, kdy se mnoho lidí tváří, jako by využívání druhých byla nějaká naprosto standardní norma, což svědčí o pomýlených hlavách a pokřivených duších nebo alepoň zvrhlém sociálním prostoru.
Z čeho něco takového vyplývá? Těžko říct, ale když se podíváte na spisy takzvaných českých obrozenců, tam je to vidět přímo graficky. Jirásek, Palacký, Jungmann, Neruda, ti všichni podle mě trpěli literární samomluvou. Mleli si svou jako kolovrátek bez ohledu na realitu. To již víme, že třeba Palackého historie a Jiráskovo Temno neodpovídá realitě, ale takové komunikační techniky, jaké používali tito pánové, jsou v Česku standalonem i dnes. Mluvit a říci jen to, co mám v hlavě bez ohledu na to, co si myslí ostatní, zcela pomíjet a nereflektovat vnitřní nastavení a myšlenky druhého i zjevnou realitu, k tomu musíte mít opravdu velkou míru vnitřní zabedněnosti a sebezahledněnosti.
Domnívám se, že to jsou jedny z příčin toho, že veřejná diskuze v Česku není možná. Jistě, máme demokracii, tak si každý může s rezervou říkat, co chce, ale poslouchá ho vůbec někdo? Body u veřejnosti získávají právě ti, kteří nejvíce trpí samomluvou, kteří se nejvíce předvádí. Co na tom, že jejich názory nemají valnou cenu nebo jsou to vyložené pitomosti. Češi si nejvíc cení samomluvy. Dá se říci, že někde uvnitř nejsou zrovna prosociální národ. Každý si chce hrát jen na svém písečku. O tom svědčí největší poměr domů a bytů na obyvatele a také největší počet vesnic na poměr obyvatel v Evropě, každý si chce hrát jen na svém hřišti a nikoho do něj nepustit.
Jak v takové komunikační dysfunkci chcete fungovat, pokud oceňujete umění dialogu?
Jak se říká těžko, Anežko.
Autor je psycholog
