Článek
Pamatuji si jednoho doktora filozofie, který když přišel k někomu na návštěvu, vždy tam něco zmizelo. Obyčejný papír, ručník, tužka… Kdybyste jej navštívili, viděli byste byt podobný stračímu hnízdu. Samé nepotřebné předměty, nanošené z cizích bytů.
Zloděj vs kleptoman
Jaký je rozdíl mezi běžným zlodějem a zlodějem kleptomanem? Kleptoman nekrade, protože si spočítá přesně, kolik si potřebuje nakrást, nebo že by zrovna nutně potřeboval alkohol zdarma ze supermarketu. On má prostě neviditelnou, ale neodbytnou touhu krást. Psychiatři tvrdí, že to může být narušenými hladinami dopaminu, serotoninu či opioidního systému. Všechny tyto látky přímo souvisí s uspokojením, štěstím a pocitem blaha. Jak k takové poruše dochází, to už lékaři, psychiatři ani psychologové netuší. Byli schopni jen vysledovat různé rysy, které se cyklicky opakují. Třeba to, že když máte kleptomana v rodině, je zde pravděpodobnost, že se od něj „nakazíte“.
Léčba kleptomanie
Jaké jsou vlastně způsoby léčby? Třeba kognitivní terapie, která je vlastně tak trochu zkoumáním příčin choroby. Při terapii se totiž klientovi snažíte vsugerovat myšlenku, že „vyzrát“ na ty druhé se dá taky jinak. Ano, kleptoman se často cítí jako chytrák, který vás přechytračil svým zlodějským aktem. Je to zřejmě jedna z mnoha možných alternativ motivací pro kleptomanii. Nutkavý pocit, že je třeba na druhé vyzrát, obelstít je, který předčí všechny ostatní zdravé emoce, jako je prosocialita. Někdo se díky tomuto pocitu stane třeba politikem, jiný kleptomanem.
Kleptomanie se utlumuje léky, respektive, co se jimi utlumuje, je jakákoliv touha či excitace, která může vést ke kompulzním reakcím, jako jsou krádeže. Vůbec ke kompulzivnímu chování. Když takový jedinec vysadí léky, je to tu zase. Kleptomanie má vysledovanou komorbiditu s pyromanii, patologickým hraním a patologickým kousáním nehtů. Prostě s čímkoliv, co na vás přitahuje sociální pozornost ostatních lidí, respektive u pyromana to na první pohled nepoznáte. Jde o pocit uspokojení z toho, že jste něco vyvedl či vyvedla a druzí na to neměli šanci přijít. Zároveň ale chcete, aby věděli, že jste to možná byli vy. Je v tom řada rozporuplných emocí, velký kus vnitřního světa, ve kterém se kleptoman ztrácí a ostatní do svého chaotického světa tahá a chce, aby se v něm topili s ním.
Vnitřní svět kleptomana
Právě na vnitřní svět takového člověka je třeba se zaměřit. Jaké má motivace k tomu, aby takovým trapným způsobem obíral lidi? Ti na to posléze mohou přijít, nebo alespoň začnou tušit, kdo jim nějaký předmět takzvaně šlohnul. Podle mého soudu se kleptoman přirozeně cítí trapně. Je mu trapně ze sebe samého, a tento pocit hanby a studu ze sebe chce svým chováním převést na své okolí. Chce na sebe upozornit, ale ne nějak masivně, jen tak, aby si toho pokud možno lidé všimli, ale ne nějak zvlášt, a zároveň je chce trestat za to, že ho neoceňují tak, jak by podle něj měli.
Podobné motivy vedly některé lidi místo ke kleptomanii k tomu, jít do politiky. Cítili se zneuznaní, vnitřně zbyteční a chtěli to ostatním lidem dát takzvaně „sežrat“. Divíte se pak tomu, že je řada politiků svým voličům ve chvíli, kdy je zvolí, užitečná jako mrtvému zimník?
Pro kleptomanii je substrát následující. Stud + hanba + trapnost + pocit vítězoslavného triumfu = kompulzivní krádeže a kompulzní chování jako takové. Kleptoman nikdy neutiší svou touhu krást, pokud si nedokáže přiznat, k čemu je vlastně dobrý, co by měl v životě opravdu dělat, aby byl užitečný sobě samému a hlavně ostatním.
Kleptomani v profesích, kde byste je nehledali
Právě hledání životního poslání je pro lidi s kleptomanickými sklony tou největší výzvou. Pokušení je příliš velké. Budou neodolatelně přitahováni k profesi, při níž mohou druhým způsobovat škodu? Jedná se nejen o profese typu politika, ale obory třebas pomáhající, jako je farmacie či rovnou lékařství. V takovém případě se může jednat o zanedbání péče či jiné chování, které se těžko dokazuje, ale poškozený vždy tuší jistou souvislost mezi následky a danou osobou. Akorát je nemůže přímo dokázat. A to osoby s komorbiditou vztahující se ke kleptomanii nesmírně vzrušuje, že neexistuje přímý důkaz na jejich činnost, zatímco poškozený má zlověstné tušení, že to nějak souvisí právě s nimi. V takových případech se může jednat i o poruchu svědomí, o nedostatek morálního cítění, které se jako diagnóza mezi psychiatrickými definicemi téměř vytratilo, díky sekulárním vlivům.
Kleptomanův psychický svět
Suma sumárum je kleptoman neštastníkem. Ale pozor, když jej začnete litovat, spadnete do pasti s ním. On či ona chtějí být litováni, chtějí, abyste jim věnovali obsesivní pozornost a tu si chtějí zajistit jakýmikoliv prostředky i těmi na hranici legality. Zatímco na nějaké velké akty občanské neposlušnosti jsou poměrně zbabělí, volí zdánlivě legální prostředky ke své prezentaci, jako jsou občasné krádeže, které se sice mohou načíst až do limitu, který zahrnuje trestně postižitelné chování, když však budou mít psychiatrickou diagnózu kleptomanie, budou tak mít pocit nepostižitelnosti.
Vzhledem k tomu, že psychiatři a psychologové dosud neurčili příčiny této zdánlivě mysteriózní choroby, mohou mít kleptomanické osoby poměrně hodně prostoru ve společenském životě případně v byznysu a politice. To jsou ti podnikatelé, kteří mají neodolatelnou potřebu vás něčím takzvaně ošulit. Uzavřou s vámi smlouvu, a pak alespoň něco z ní nedodrží. Za to mají pocit vítězoslavného vítězství, jak vás přechytračili. Kleptomanické rysy jsou tedy promořeny celou společností, bez ohledu na to, jestli takoví lidé navštíví psychiatra nebo ne.
Společenské vlivy a kleptomanie
Psychiatři často jednají s člověkem, jako by byl izolovanou jednotkou, maximálně se zeptají na choroby v jeho rodině, ale co v případě okolní společnosti? Co když ona sama trpí jistými neduhy, které se pak projevují na myslích jedinců, ze kterých se skládá? Tak třeba současná společnost má potřebu neuznávat autority či talenty. Každý má prý talent na to malovat, na to myslet, každý má právo na to prosazovat svůj názor na cokoliv. Preferencí společnosti je amatérismus. Dnešní celebrity jsou kromě předvádění se v bulváru také spisovateli, kouči a fotbalisté se stavějí do pozic filozofů. V takovéto amaterizující atmosféře se ztrácí jakékoliv ocenění pro někoho, kdo opravdu něco umí. Takový člověk je zakryt balastem vítězoslavných pokřiků těch, kteří mu fušují do jeho oboru, kterému on však narozdíl od nich rozumí. To vytváří velmi nepříjemný tlak, který sice talentovaní lidé zvládnou, od toho jsou talentování, ale ti méně nadaní jsou náchylní k tomu si najít ne zrovna vhodné sociální ventily k upustění tlaku, jako je kleptomanické chování.
Kleptomanie jako duchovní choroba
Podle mého soudu je kleptomanie především choroba ducha, duchovní choroba, která souvisí s neochotou si urovnat svůj vnitřní svět, nechutí se dostat v životě na místo, které dané osobě náleží, a snahou se šplhat tam, kam tato osoba nepatří. Jestli se to projevuje takovými triviálními věcmi jako jsou krádež kapesníku v supermarketu nebo masivní škodou jako je zpronevěra veřejných financí, to už je otázka projevů, příčina však zůstává stejná: duchovní onemocnění.
Takovou nemoc by měl spíše než psychiatr či psycholog léčit někdo s kvalifikací řešit choroby ducha, což je doména spirituality, víry a náboženství.
Autor je psycholog a religionista.
Zdroje:
Kerry L. Jang, The Behavioral Genetics of Psychopathology. A Clinical Guide. 2005. Lawrence Erlbaum Associates.
Maddux. J.E., Winstead. B.A.. Psychopathology. Foundations for a Contemporary Understanding. 2008, Routledge.
Strack, S. Handbook of Personology and Psychopathology. 2005. John Wiley&Sons.
