Článek
Tento článek vás nebude učit zenovému přístupu a meditaci. Naopak, dá vám možnost nahlédnout na sociální výsledky a osobní životní důsledky, které s sebou zen neodmyslitelně nese, a které by každý zenový praktikant měl, než se pustí do náročného zenového tréningu, předem znát. Pokud něco praktikujete, měli byste vědět, jaký to má vliv na váš život a vztahy. Stejně jako tomu je u pacienta, který kvůli svým zdravotním problémům bere léky ovlivňující jeho myšlenkové a fyzické schopnosti. Zen je lék radikální, toxický a ozdravný. Něco jako chemoterapie v případě agresivní rakoviny. Je to lék na vaši životní deziluzi. Budete-li jej požívat v nesprávných dávkách nebo v nevhodné zdravotní situaci, může vás i zabít.
Zen a události 20. a 21. století v Japonsku
Bylo to právě zenové náboženství, které učinilo Japonce nesmiřitelnými bojovníky. Dá se upřímně říct, že Američané si nevěděli rady s tím, jak vést s Japonci válku. Věděli o nich jediné, že Japonci se nikdy nevzdají a že neváhají obětovat své životy a s tím stáhnout statisíce Američanů s sebou. Proto se Američané z pocitu bezvýchodnosti uchýlili k atomové bombě. Co byste řekli na to, jak se bránit člověku, který se neváhá stát živou obětí a strhnout vás do pekla s sebou? Řeč je o takzvaných pilotech kamikadze, kteří věděli, že jsou na sebevražedné misi. Je třeba říci, že japonští mistři zenu v době 2. světové války rozhodně nebyli neutrální. Samotný doktor D. T. Suzuki, jeden z hlavních zenových propagátorů na Západě, Japonsko v jeho válečném úsilí podporoval. Rozdíl spočívá v zásadně jiném pojetí ceny a nasměrování života v kontextu společnosti než je sdíleno evropsko-americkou kulturou. Vyhrocený individualismus není Japonci oceňován.
Zenový přístup, který stovky let učil Japonce odhodlanosti a bezemočnímu zabíjení v případě samurajů, mohl za to, že Američané nakonec použili krajní prostředek: atomovou bombu. Po svržení atomové bomby japonský císař Hirohito abdikoval. Tím pro Japonce jejich náboženské odhodlání neskončilo. Vrhli se se stejnou vervou do výroby a dnes se pyšní svými výrobky po celém světě, včetně s tím souvisejícího ekonomického růstu. Jeho důsledkem je však velké odcizení v japonské společnosti, několik stovek tisíc mladých lidí, kteří se bojí opustit svůj příbytek, a sta tisíce opuštěných domů, které nemá kdo obývat. Extrémy, ke kterým vedlo nesprávně interpretované zenové myšlení, dosud Japonsko nedokázalo uspokojivě vyřešit.
Představa o zen buddhismu, kterou mají lidé v Česku a na Západě, je na hony vzdálená od jeho reality. V Japonsku byl zen státním náboženstvím se vším, co k tomu patří. Pouze jako životní filozofii ji pochopili cizinci a samotní Japonci jako exportní artikl.
Zen buddhismus jako státní náboženství
Buddhismus se v Japonsku stal státním náboženstvím za éry Tokugawy (1600-1868). Za tu dobu bylo postaveno skoro půl milionu chrámů. Kněží se stali pravou rukou vládního a administrativního aparátu. Každá domácnost musela uctívat v chrámě, který stál v jejím sousedství. V období Meidži, které začalo v roce 1868, nastal obrat. Ve společnosti to vřelo a osnovaly se vzpoury proti společenské a politické nadvládě buddhismu. Povstalo národní hnutí, které začalo čistit Japonsko od buddhismu, od tohoto „cizího“ náboženství (zen buddhismus přišel z Číny), s cílem ustanovit šintoismus* jako jedinou pravou japonskou tradici. Důsledkem této sociální vřavy se uzavřelo tisíce chrámů, na skládku vyhodilo spoustu buddhistických soch, a řada mnichů se ocitlo na ulici.
Reakcí na tyto kroky ve snaze sebezáchovy se institucionální buddhismus začlenil do nového imperiálního systému. Císař byl uctíván jako žijící bůh a zosobnění nekonečné moudrosti vesmíru. Imperiální zákoník a dharma (buddhistické učení) byly chápány jako jeden nerozlučitelný systém. V podstatě císař nahradil v realitě Buddhu a loajálnost vůči němu dharmu. Národ nahradil společenství věřících, sanghu. Zenová učení se přizpůsobila nové tradici. Jeden zenový mistr tehdy napsal následující doporučení: „Nic nehledat, jen kompletně opustit tělo a mysl a sjednotit se s císařem.“
Na konci 19. století vypukla čínsko-japonská válka. Japonská vítězství v Číně a Koreji a také úspěchy v rusko-japonské válce způsobily, že japonské sebevědomí narostlo do kosmických rozměrů. Japonci se prezentovali jako prémiový národ, národ nad všechny jiné národy, a chtěli si vytvořit svou vlastní východní říši. Japonský zen, především linie Rinzai, byla po staletí neoddělitelně spojena se samurajskou kulturou a s filozofií válečníka bushido. Po stovky let cvičili zenoví mistři samurajské válečníky v meditaci a učili je, jak se koncentrovat a používat svou vůli a také bojové prostředky. Hlavně tváří v tvář smrti z nich udělali neohrožené bojovníky, respektive naučili je otupit pudový strach ze smrti.
Díky tomu se Japonci stali doslova mašinami na zabíjení a o jejich krutostech v nedávných válkách včetně té 2. světové se povídají hotové legendy. Dokonce překonali i zrůdnost samotných nacistů, kteří byli v druhé světové válce jejich spojenci. Ironií toho všeho je, že hlavní osoba zodpovědná za pokusy na lidech, které svou bezcitností a technicistností překonaly i samotného doktora Mengeleho, se později díky Američanům, kteří svou touhou po zisku překonávají často lidskou normálnost a humanitní cítění, stala předsedou mezinárodního olympijského výboru. Ale to už je jiný příběh.
Stručná historie Zenu
V Japonsku jsou tři hlavní školy Zenu. Sótó Zen je největší z těchto náboženských denominací. Založil jej mnich Dogen ve 13. století n. l. Cestoval do Číny, kde praktikoval se zenovým mistrem Sótó. Další zenovou linií je škola Rinzai a nejmenší z nich je Obaku zen, který byl založen v 17. století.
Podstata zenového učení a praxe
Zenoví mistři zdůrazňují myšlenku, že každý je ve skutečnosti Buddhou, jen kdyby věděl jak se zbavit chtění a tužeb. Jinak řečeno každý je tak trochu Buddha zamořený lidským balastem. Mít svého zenového mistra, to je základním předpokladem pro uchopení zenového učení. To se totiž nedá jen tak vyčíst z knih. Zenová meditace má praktikantovi umožnit zažít zkušenost sebe sama jakožto subjektu propojeného se vším bytím. Rozdíly mezi lidmi v absolutním měřítku se smazávají a jakýkoliv čin jednoho člověka je vnímán jako propojený se světem těch druhých. Už jsme u toho přirovnání s motýlem, který způsobí mávnutím svých křídel tornádo. V zenové meditaci praktikant sedí v lotosové pozici, to je také důvod, proč staří mistři měli takový problém s chůzí. Tato pozice rozhodně není fyzicky příznivá.
Den v zenovém chrámu
V zenovém chrámu se dodržuje velké množství rituálů a předpisů. Den strávený v chrámě se dá vlastně popsat jako série rituálních kroků, od samotné sebeočisty po přípravu ke spánku. Noví mniši se musí naučit disciplíně a také zpaměti recitovat buddhistická písma. Mniši obvykle stávají velmi brzo a následují pevný režim jídla, meditace, práce venku, studia a zpívání súter. Většina dne je strávena v tichu, bez aktivního rozhovoru.
Zenový chrám nepřipomíná svatostánky křesťanských denominací. Zde se neprovádí žádná mše nebo pravidelné zenové osvětové přednášky. Tento servis zenoví mniši laikům neposkytují. Ti jen zřídka meditují společně s mnichy. Spoléhají se však na ně ve věcech rituálů, při pohřbech a vzpomínkách na zesnulé rodinné příslušníky či navštíví chrám o Buddhových narozeninách nebo slavnostech mrtvých.
V případě, že zenový mistr pořádá takzvané zenové ústraní, které může trvat i několik týdnů, mohou se ho jeho laičtí příznivci při dodržování všech zenových pravidel zúčastnit. V České republice bylo zvykem, že jednotlivé zenové školy, tedy spíše skupinky, lákaly veřejnost na přednášky zahraničních zenových mistrů, kteří čas od času jejich pobočku navštívili.
Pop Zen buddhismus
Jak tomu bývá často s nějakým hodnotným předmětem, řemeslem či učením, nakonec se jimi chlubí nebo k nim hlásí každý, kdo s nimi nemá nic společného. Když japonští zenoví mistři přinesli své učení na Západ, vyrojilo se spousta příznivců s nepokojnou hlavou a neuspořádanými myšlenkami, kteří byli dychtiví po tomto exotickém nástroji, jenž byl inzerován jako všelék na jejich životní neuspořádanost a nevyrovnanost.
Ze zenu se tak stal určitý druh energetického nápoje, a když o sobě nějaký člověk řekne, že je tak trochu zen buddhista, často tím myslí, že je prostě laláčista alias pohodář a to, co se kolem něj děje, ho ani tak moc nezajímá a nedotýká se ho. To je však pravý opak zenu.
Zatímco původní zenové myšlenky jsou velmi osobní a týkají se jasného vhledu do věcí, do spletité sítě vztahů a umístění člověka v řádu věcí a ve společnosti. Zen je velmi angažované náboženství, z pohledu vlažného věřícího až fanatické. Posuďte sami, jestli je to, co zen požaduje, jednoduché a prosté. Je to vypjaté pozorování všeho, co se kolem vás děje a neustálá volba té správné reakce na okolní dění. To samozřejmě vyžaduje poměrně zralou osobnost a dlouholeté praktikování soustředění. Což jsou všechno rysy, které jsou poměrně daleko od povrchního vnímání světa a laciné prezentace zenu jako jednoho z mentálních nástrojů k tomu, aby byl někdo happy.
Zen není jen nástroj, ale životní filozofie, a pokud jej někdo chce zneužít jen jako další kuriozitu do sbírky svých duševních libůstek, může si vážně poškodit hlavu. Ono totiž hluboká meditace může také dostat člověka do stavů těžké deprese a odpojenosti od reality, ve kterých se může snadno zaseknout.
Praktikování zenu tak není žádnou legráckou, kterou si můžete zpestřit svůj nudný život, ale poměrně nebezpečnou zbraní podobnou samurajskému meči, který se za staletí japonských vnitřních válek stal jedním ze zenových atributů.
Kdo neumí zacházet s ostrým mečem, ať na zen raději zapomene.
Aspoň si neublíží. Nebo někomu jinému.
Tak s ním moc nemávejte. Raději se na něj dívejte s úctou a respektem, když ho uvidíte někde ve vitrínce.
Autor je psycholog a religionista.
*šintoismus: původní japonské přírodní náboženství, které bylo později ritualizováno a institucionalizováno podobně jako samotný buddhismus
Zdroje:
Duncan Ryūken William. The Other Side of Zen: A Social History of Sôtô Zen Buddhism in Tokugawa Japan. 2004. Princeton University Press.
Brian Daizen Victoria. Zen at War. 2006. Rowman & Littlefield Publishers.
D.T. Suzuki. Zen and Japanese Culture. 2019. Princeton.
Barbara O'Brien. The Circle of the Way: A Concise History of Zen from the Buddha to the Modern World. 2019. Shambhala.
