Článek
Antický příběh o Herkulovi
V původním antickém příběhu o Augiášově chlévu měl Herkules za úkol vyčistit chlévy krále Augiáše, což byl opravdu herkulovský úkol. Král totiž vlastnil ohromná stáda, která byla nesmírně plodná, a už tomu bylo 30 let, kdy někdo v chlévech provedl generální úklid. Ohromný puch ze stájí se šířil po celém peloponéském poloostrově. Herkules se chopil úkolu velice dovedně, vzhledem k tomu, že měl nadlidskou sílu, prorazil zdi chléva a změnil tok okolních řek, které okamžitě chlévy pročistily. Nicméně Augiáš mu odmítl zaplatil. Začal tvrdit, že úkol byl zadaný někým jiným, králem Eurystheem a proto mu nic nedluží, zapřel to, že mu sám slíbil desetinu svých stád. Na poloostrově se proto začal konat soud a Herkules byl vyhnán ze země. Samotný Eurystheus Herkulovi jeho úkol neuznal, prý si Augiáš najal Herkula sám. A jak tento příběh, který by mohl připomínat i některé současné obchodní a jiné dohody v Česku, skončil? Herkules po čase Augiášovo království napadl, zničil a samotného Augiáše zabil. A lekce, která plyne z tohoto příběhu? Zatěžovat hrdinu s nadlidskými schopnostmi nadbytečnými úkoly a pak za ně nezaplatit a smát se mu ještě navíc přímo do očí, se nevyplácí.
Dürrenmatt a moderní Herkules
Dramatik Friedrich Dürrenmatt představuje antický Herkulův příběh v jiném kontextu. V jeho pojetí je to zadlužený hrdina, který kývne na nabídku občanů Élidské selské republiky z osobní nutnosti. Problém je, že místní občané umí počítat jen do tří. Těžko mu za jeho těžkou práci mohou zaplatit. Navíc, hnůj se nenalézá jen v jejich chlévě…
První: V naší zemi je takový smrad, že to není k vydržení. Druhý: Hnoje jsou takové haldy, že není vidět nic než hnůj. Třetí: Loni byly vidět ještě střechy domů, teď už nejsou vidět ani ty. Čtvrtý: Jsme totálně zahnojení. Všichni: Zahnojení! Augiáš (se zvoncem): Ticho!
Na jakoukoliv stranu se podívám, tak je pro mě nevolitelná. To vám říkám pro jistotu předem, aby mě někdo neobvinil z toho, že někomu straním. Ne, nestraním žádným straníků. A nově vzniklé strany? Třeba motoristé? Ten čmuch z výfuku bych si raději ušetřil. A co tradiční strany? ODS nebo něco, co skládá levici dohromady? Ví tu vůbec někdo, jaký je rozdíl mezi levicí a pravicí? Každá ze stran, která vyhraje volby, se chová jako ta předchozí, akorát jednomu přidá a druhému ubere. Záleží na tom, jak se točí kohoutek na korouhvičce.
Češi a politika
Češi jsou především hodně tradiční, na co jsou zvyklí, s tím prostě počítají, že bude fungovat do skonání věků. Výhodu tedy má tvář, která je známá, a tím známá myslím, že má za sebou alespoň dvacet let vystavování a okukování ze strany veřejnosti. Co z toho, že slovy Dürrenmatta neumí počítat více než do tří? Je naší součástí, my ji známe, víme, že je tvoří součást našeho status quo. Takže když třeba nějaký politický matador či rutinér jako Kalousek založí novou politickou stranu, není to nic nového, je to jen ten starý známý Kalousek. Žádná změna. To stejné v jiném kabátě. Slovy písničkáře Nohavici na téma perestrojky, odložím židli stranou a za rok ji vrátím přebudovanou. Chtěl by tady někdo vůbec změnu? Česká politická scéna nejvíce připomíná tu americkou. Střídají se na ní dvě strany polarity, a žádné překvapení na ní čekat nemůžete.
Politika ve „vyspělých“ demokraciích: Francie
Úskalí demokracie můžeme krásně vidět ve Francii. Ačkoliv si tam z větší míry zvolili Francouzi levici, pravicový prezident, nebo někdo může říci středově pravicový, ale na orientaci nezáleží, rozhodně ne podle politických jednání v současné Francii, zemi naopak zvolil pravicového premiéra. Na just. Alespoň tak to Francouzi vnímají. A ještě jim k tomu začal vyhrožovat předseda nejvyššího soudu, že kdo bude nějak překážet či mařit rozhodnutí, bude přísně potrestán. Tendence tíhnout k zavedeným pořádkům tedy nemají jen Češi, ale i zdánlivě svobodomyslní Francouzi, kteří ve skutečnosti chtějí také to své status quo, akorát po francouzsku. Kde se tedy inspirovat?
Až do daleké Číny za politickou radou
V Číně. V Číně je sice svrchovaná moc komunistické strany, ale ve skutečnosti je to jen nátěr. Po celá staletí v Číně fungoval politický systém, který byl postaven na jednoduchém schématu. Moci nebes. Čínský císař sice zdánlivě oplýval neomezenou mocí, ale všeho do času. Ve chvíli, kdy se mu přestalo dařit a spletitá byrokratická síť moci se zhroutila jako domeček z karet, byl nahraný. Náhle ta zdánlivě nepohnutelná masa sloužících a poddaných věděla, že to není to pravé ořechové. Byl otráven či jinak odstaven. Naposledy se tak stalo v případě posledního císaře, kterého odstavil předseda Mao. A od té doby jedou věci v jeho schématu, až do dalšího pokynu nebes.
Česká politická scéna a zásah shůry? To by asi moc nefungovalo, pravděpodobnost, že do někoho udeří blesk je minimální, a už vůbec by se takový proces výběru nedal uplatnit na politiky, tam je pravděpodobnost ještě menší. A co přirozený výběr? Jeden příběh vypráví o politikovi, kterého jeho volič strčil do díry, protože se na něj už nemohl dívat. Postupně do ní házel hlínu, a už už si myslel, že od něj bude mít pokoj. Zatímco politik vždy po další dávce hlíny stoupal nahoru, používal ji totiž jako svůj výtah. A nakonec se svému voliči upřímně vysmál. A něco podobného se děje tady.
Chlévové mechanismy české politiky
Čím více politiky kritizujete, tím více je zviditelňujete a tím více rostou. Někteří mohou vyrůst i na tom nejhorším substrátu, jako jedna novopečená česká politička, která se dostala do EU parlamentu, která si fotila selfie u povodní. Očividně ji utrpení ostatních moc nevzrušovalo, co však viděla jako příležitost, je ve spojení se s takovou katastrofou zviditelnit. A pak to pokračovalo, dál poté poskytla dojemný rozhovor o tom, jak byla lidmi plísněna za takový akt sebeprezentace, novinářům. Zviditelnění podobné jako ve fiktivním příběhu o politikovi, který jsem vám popsal.
Jaké je tedy řešení? Společnost má takové politiky, jaké si zaslouží, jaká společnost, tací politici a naopak. Pokud veřejnost oceňuje laciné předvádění se, které není podpořeno výsledky, zatímco záměrně potlačuje povědomí o lidech, kteří výsledky mají, zato se neradi čepýří jako kohout na hnoji, pak samozřejmě má přesně takové lidi, jaké preferuje.
Někdy se nad těmito podvědomými volbami vědomě zamyslete a možná potom zjistíte, jak to změnit.
Bez změny vnitřního nastavení to opravdu nepůjde.
Kdo by taky chtěl čistit nepořádek ve společnosti, která neumí počítat více než do tří? Co by z toho osobně měl? Náhrobek svatého mučedníka?
Zdroje:
Michael Wood. The Story of China. 2021. Simon&Schuster.
Friedrich Dürrenmatt. Herkules a Augiášův chlív. 1989. Dilia.
France 24 news.
