Článek
Česko-ruské kontakty souvisí se vznikem obou státních celků. V jedné z nejstarších písemných ruských památek Nestorově letopise je rovněž zpráva o smrti českého knížete Václava. Ten byl na Východě uctíván jako světec, stejně jako později Jan Hus a Jeroným Pražský.
Nestorův letopis
Nestorův letopis z 12. století
Spis nás uvádí od počátků Kyjevského státu a také nás vtahuje do jedné legendy, která souvisí s Čechy. Podle ní se obyvatelé slovanské pravlasti v Podunají rozešli jako tři bratři. Jmenovali se Čech, Lech a Rus. A tak je logické, že se Češi ocitli v hledáčku ruských dějin od dávných dob.
Česko-ruské kontakty
Není divu, že staří čeští intelektuálové, jako byli Hus, Blahoslav či Komenský se o Rusku zmiňovali. Ale kontakt s opravdovým ruským živlem byl minimální. Ten se intenzivně rozšířil až v době Petra Velikého, který do evropských zemích vysílal řemeslníky na zkušenou.
Práce českých obrozenců
Josef Jungmann Rusko miloval
Když začali v 18. století čeští obrozenci pracovat na image českého národa, velký ruský bratr se jim hodil. Čeština byla s ruštinou příbuzná a mluvilo se jí tehdy od Baltu přes Kavkaz až po Sibiř.
Chytli se toho dva čeští osvícenci Josef Dobrovský a Jáchym Šternberk. Ten druhý dokonce obdivoval ruský absolutistický režim. Když Čechami procházela ruská vojska v době Napoleonských válek, místní obyvatelé jim rozuměli. Navíc Češi doufali v to, že Rusové porazí Francouze a přinesou do jejich krajiny mír.
Josef Jungmann a Václav Hanka zavedli do češtiny dokonce i rusismy. Šli tak daleko, že místo ch psali ruské x. Naivně věřili, že kromě Napoleona Rusko porazí také Rakousko. A dojde k osvobození porobených slovanských národů, mezi než se Češi počítali.
Co mne při tom všem těší, že vždy jedna strana slovanská zvítězí. Buď Polská monarchie v celosti rozkvete pod králem Josefem Napoleonem, nebo, což by snad ještě lépe bylo, Rusové Evropy polovinu zatopí a větší díl ještě Slovanů spolčí a sloučí.
Josef Dobrovský měl rád Rusy ze zcela pragmatických důvodů. Řídil se heslem: nepřítel tvého nepřítele je tvůj přítel. A Němce opravdu nesnášel.
Čeští obrozenci skládali ódy na ruského cara a v překladech je posílali panovníkovi. Vojtěch Sedláček za ně dokonce dostal přímo z Petrohradu briliantový prsten. Stejně tak Václav Hanka, který provázel cara Mikuláše Prahou.
V 19. století dokonce jazykovědec Antonín Jaroslav Puchmajer navrhl zrušení české abecedy a její nahrazení azbukou.
Josef Jungmann věřil, že právě ruština je cesta k jazykovému sjednocení Slovanů:
Já pevně věřím, že ruská mocnost francouzskou přetrvá a nám Slovanům to potěšitelné být musí, když nářečí všecka slovanská v jedno se spolčí. My od Rusů, Rusové od nás jazyka vydokonalení přijmeme. Co tedy česky píšeme, již pro říši velkou slovanskou píšeme.
Když byl Napoleon poražen, šeptalo se, že Rusko si Česko schlamstne a že to bude dobře. Jungmann však později otočil, prohlásil, že kdo chce být Čechem, musí přestat býti Rusem.
Mnozí čeští literáti zvažovali přesun do Ruska. Čelakovský napsal:
Mně nic dražšího není nad svobodu, raději tam dost bídný život, nežli zde být zakoupeným.
Přidali se k němu Kollár, Palacký i Hanka. Jenomže později zase otočili. Čelakovský šel dokonce tak daleko, že řekl:
Rusko je ta zaslíbená země, kde se platí za verš 40 rublů, kde odměňují zásluhy literární briliantovými prsteny a řády, kde národ, ještě před 100 lety hrubým a nevzdělaným národům připočtený, již nyní začíná jiným po boku státi, a než století uplyne, bude vojevodovat druhým a všechnu pozornost na sebe obracet. Jak se tu mé srdce radostí zmítá, že i já k tomu velkému národu náležím, že z něj pošlý jsem. Jak my Čechové pohodlněji než kdy od tohoto slunce zahřívat budeme druhých národů!
Nakonec Čelakovský na své ruské sympatie doplatil. Ruský velvyslanec ve Vídni zažádal, aby byl Čelakovský zbaven místa v Pražských novinách. Protože dal najevo jisté sympatie vůči Polákům. Stalo se.
Slováci ironizují ruské bratry
Jan Kollár řešil spíše jazykovou příbuznost
Zatímco slovenský národní buditel Jan Kollár tvrdil, že mají slovanští intelektuálové komunikovat v němčině. Byl to z jeho strany jistě ironický návrh, ale v němčině také napsal spis O literní vzájemnosti mezi rozličnými kmeny a nářečími slovanského národa. Doporučoval spíše vzájemnost psychologickou nežli reálnou. Domníval se, že někteří Slované by mohli spolu mluvit rusky, jiní zase srbsky, polsky či česko-slovensky. Ti nejvýše intelektuálně obdaření Slované by dokonce měli znát i mrtvé slovanské jazyky. Za tímto účelem navrhoval otevřít ve velkých městech slovanská knihkupectví.
Jenomže řeči se vedly a časy se měnily. V roce 1831 Rusové brutálně potlačili polské povstání. A dali tak najevo, že jsou jim jejich polští bratři ukradení. Na základě revolučních událostí z roku 1848 se začaly slovanské představy slovenských intelektuálů měnit. Pavel Josef Šafařík začal tvrdit, že Slované mají mluvit řečí toho národa, který za jejich jednotu prolije nejvíc krve. Už zapomněl, že Poláci prolévali svou krev v odboji proti Rusům. Tak jak by se to mělo počítat?
Čeští intelektuálové vrací úder
Purkyně jako jeden z mála chápal, že Rusko nebude dobrá volba
Jan Evangelista Purkyně naopak tvrdil, že ruská azbuka kazí zrak. Ostatní české intelektuály tím hodně naštval. Karel Havlíček Borovský byl původně velký slavofil, ale po své návštěvě ve svém milovaném Rusku otočil.
Napsal:
Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem beztoho nikdy neměl ani za mák v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, které mi, seznavšímu dostatečně Rus i Polsku, jakousi ironií zavánělo
Symbolem Ruska podle něj nebyla otevřená náruč, ale karabáč. V Rusku se také jako Čech setkal s jistým povýšeným despektem, který nemohl zkousnout. Nedal si však pokoj František Palacký, který možná provokoval, a možná si to dokonce i myslel, ale srovnával ukrajinské kozáky s husitskými bojovníky. Byl si však přitom vědom ruské expanzivnosti, stejně jako té německé.
Čeští politici nebyli z Rusů nadšení
Rieger taky nebyl z Rusů zrovna nadšený
Vedoucí představitel Staročechů, František Ladislav Rieger v roce 1849 vyjádřil starost o to, co se stane, až se Češi s Rusy sblíží. Podle všeho budou vydáni Češi na milost jak Rusům tak Němcům. Usuzoval podle toho, co se stalo Polsku. Věděl také, že Rusové Němce adorují. Ti z Němců, kteří se tam přestěhovali, si tam žili jako nějaká privilegovaná kasta.
Čeští intelektuálové si nedají s Ruskem pokoj
Bohužel i na přelomu 19. století se čeští literáti nevzpamatovali ze svého ruského poblouznění. Takový Karel Zap napsal svému kolegovi:
Ach můj drahý Fričku, kdyby teď nadobro přišel mezi nás kozák, jenž by tu chtěl hospodařit a naši Augiášovu stáj pouklízet, věřte mi, že bych ho takhle obejmul.
Karel Jaromír Erben dokonce přeložil do češtiny Nestorův letopis. K tomu ještě navíc dílo Slovo o pluku Igorově. Erben byl velký propagátor česko-ruské vzájemnosti. Nicméně, znovu nastalo polské povstání v roce 1863, a krvavý způsob jeho potlačení ze strany Rusů se nikomu líbit nemohl. I tak Rusko čeští intelektuálové vnímali jako protiklad Rakousko-Uherska.
V roce 1867 se všichni čeští příznivci Ruska sešli v Moskvě na etnografické slovanské výstavě. Nechyběl tam Eben i Mánes. A nakonec i čeští politici jako Julius Grégr, Palacký, Skrejšovský a jiní. Na základě své návštěvy došli k závěru, že se Rusům daří lépe než Čechům. Potěmkinovy exhibice očividně zabraly.
Ruské sliby však byly platné jako mrtvému zimník, ani na Národní divadlo nepřispěli, i když to Čechům slíbili. Zatímco ruské hry se v českých divadlech hrály o sto šest. Bedřich Smetana se naopak dočkal v Moskvě ponížení.
Jazykové nedostatky a dezinformační obraz Ruska
Kupodivu i když je ruština češtině tak blízko, většina českých cestovatelů, kteří pak šířili obraz Ruska zde, neuměla pořádně rusky. Některá ruská slova jsou přímo antonymy češtiny, jiná jsou zase jazykově blízká, ale pojednávají jen o příbuzném tématu. Jako třeba, když se vůdce Staročechů, František Brauner, na návštěvě Moskvy ptal: „Kak vaše família? (myslel tím, jak se jmenujete). Samozřejmě dostal odpověď: „Děkuji, všichni jsou zdrávi.“
Čeští kolonisté v Rusku jako reklama
Car pochopitelně chtěl mít určitou českou ukázku ve své zemi, podobně jako se tomu děje v Putinovském Rusku, je třeba mít propagátory ze zemí, kde chcete dezinformačně působit. A tak si Češi na Volyni mohli zprvu ponechat svou víru i jazyk. Jenomže Rusové to prostě mysleli tak, že čeští „husité“ a pravoslaví lehce splyne. Na počátku svého působení ve Volyni měli Češi i své české školy. Jenomže brzo potom v roce 1891 byla česká samospráva zrušena a čeština v úředním styku zakázána. Nakonec Čechům na Volyni začali konkurovat němečtí podnikatelé a tak se raději část z nich přestěhovala na Balkán.
Karel Kramář, rusofil
Kramář byl do Ruska zamilovaný
Politicky byl nejvíc Rusem právě jeden z hlavních činitelů novodobého českého státu Karel Kramář. Oženil se dokonce s dcerou jednoho moskevského podnikatele. Nechal se oslovovat: Karle Petroviči.
Věřil na to, že Rusko bude prostě vést slovanský svět. A snažil se proto usmířit Poláky s Rusy. Naštěstí Tomáš Garrigue Masaryk došel k opačnému závěru, a tak bylo česko-bolševické souručenství alespoň o pár desítek let odloženo.
Masaryk a všeslovanství
Masaryk jistou mystiku Ruska obdivoval. Podílel se na založení pravoslavného institutu v Praze a zval si tam teology pronásledované bolševickým režimem. Ale neskončil na lep rusofilství. Byl totiž v Rusku osobně vícekrát. Třikrát navštívil Tolstého a každá návštěva byla podle jeho slov horší než ta předchozí.
Na druhou stranu byl to právě Masaryk, který tak trochu mohl za vzestup bolševiků. V roce 1917 v prohlášení československé vládě řekl:
V Kyjevě dostanu pojednou zprávu, že bolševici jdou na Kyjev. Mám k dispozici 20 000 lidí. My jsme tam drželi ruskou frontu proti Němcům. Přiznávám se, že jsem si někdy myslel: co teď? Já je mohu zničit a mohu jíti do Moskvy a Petrohradu. Pomýšlel jsem na to, ale rozhodl jsem se, že se do ruských bojů nepustíme
Nejspíše Masaryk také do jisté míry podlehl ruskému mýtu. Kdyby se rozhodl jinak, historie by se nemusela odvíjet tak, jak se udála. A Rusové by zřejmě nebyli těmi, kteří by okupovali Československo od roku 1948. Dali by si totiž na Čechy větší pozor. Respektive, z daleka by se jim raději vyhnuli.
Čeští intelektuálové se se začátkem 20. století k Rusku neustále znovu a znovu vraceli. Vznikla mocná intelektuální levicová fronta v čele s literárním teoretikem Zdeňkem Nejedlým, básníkem Vítězslavem Nezvalem a dalšími.
Historie se pak odehrála podle tónu, který již před několika stoletími určil hlavní český intelektuální proud. Češi se stali ruským satelitem. A tak si mohli na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je, když jim vládne jejich intelektuální a kulturní vzor - širé Rusko. Nebyla to zrovna dobrá zkušenost.
Zdroje:
Tomáš Garrigue Masaryk. Rusko a Evropa I. 1995. Ústav T. G. Masaryka.
Karel Havlíček Borovský. Obrazy z Rus. 2008. Tribun.
Korespondence Pavla Josefa Šafaříka. 1927. Česká akademie věd.
